Závěrem tohoto triptychu ponechávám slovo Vladimíru Boreckému:

Spisovatel Bohumil Hrabal jako tajemník oslav 700. výročí založení města Nymburku v roce 1981 zachoval mimořádně zajímavé svědectví o střetnutí dvou nymburských hudebních skladatelů, Ludvíka Nováka (1891-1982) a Jana Saidla (1908-?), autora kantáty na slova Františka Halase Kupředu, zpátky ni krok!, jejíž úderná znělka provázela posluchačstvo českého rozhlasu po celých čtyřicet let komunistického režimu (tady bych opravil: Halas byl autorem textu známého co Vyhrňme si rukávy, zatímco text písně Kupředu, levá spáchal jakýsi Bedřich Bobek).

Při výročí měla být sehrána zpěvohra předsedy komise, soudruha Saidla. Do jednání nečekaně vstoupil Ludvík Novák, který nevybíravě odsoudil Saidlovo dílo a nabídl – ze svého hlediska hodnotnější operu – svůj opus 11 s titulem: Kterak zhovadilý farář se vetřel mezi pracující tím, že vystoupil z církve a udělal si konduktérský kurs, aby měl zadarmo jízdenku do Bulharska (Hrabal, 1996).

Titul Novákovy opery je sice poznamenán Hrabalovým konfabulačním geniem, nicméně PhDr. Ing. Ludvík Novák, i když jeho hudební dílo nemělo právě těžiště ve zpěvohře, složil na deset oper, jejichž obsah se vztahoval k výchovným tématům (První láska, Ochuzené mládí, Štěstí a bol v lásce mládeže, Nebojte se mikrobů!), často poplatným době (Pro mír, Chtěj jen, na co stačíš, Za nové přesvědčení). Novák byl především autorem řady sborů, kantát, písní a scénické hudby.
....
Po vyčerpávající tetralogii Aula regia z období panování Václava II. (13. století) zkomponoval Lukeš rozsáhlou operu Lipany (15. století) a s drobným odbočením k prusko-rakouské válce ve svém 2. dílu Prodané nevěsty (19. století) se pak věnoval novodobé české historii ve století dvacátém: československým legiím za 1. světové války, mobilizační atmosféře z konce 30. let, nacistické okupaci a hlavně budování komunismu především v opeře Úderka, dedikované Martě Gottwaldové, v níž zpívá ve Španělském sále svůj projev k úderníkům z roku 1949 sám president. (Lit: Lukeš, J.: Můj život v hudbě, Brno, Petrov, 2003)

Klíčový je u Lukeše jeho vztah k Smetanově Prodané nevěstě, který vrcholí vytvořením Mařenčina vykoupení jako druhého dílu k Mistrově opeře. Plně se ztotožňuji s míněním, že Prodaná nevěsta je naší operou nejnárodnější, na čemž má rovný podíl Smetanova hudba i libreto Karla Sabiny, píše Lukeš a dodává: Připadá mně, jako by v Prodané nevěstě byl zaklet a předpověděn celý osud českého národa s jeho historicko-romaneskní slávou, s Libuší, Daliborem i s bitvou u Lipan a hřměním vozové hradby, i s okupací a Vítězným únorem, s dnešní mdlou přítomností a temnou budoucností. Rozvádí pak úvahu o české povaze: Sabinovo libreto připadalo mně až donedávna strašně naivní, téměř stupidní, ale není tomu tak, je v něm překvapivě věrná charakteristika české národní povahy s onou věčnou důvěřivostí a planou nadějí na dožití lepších časů, s onou vírou, že kdo má zdravé ruce, má všecko, s oním opěváním nebeského daru pivečka, jež ohlupujíc mozek zahání trampoty a dodává chvastounské kuráže, s vypočítavou touhou po zbohatnutí, s připitomělou vychytralostí, zbabělostí, podlézavostí a lstivostí, jež nakonec se vyloží jako genialita, i s pochodem komediantů a s idiotstvím Vaška (Lukeš, 2003, p. 172).

Zde se Lukeš zamýšlí nad dvěma postavami Sabinova libreta, Vaškem a Kecalem: Největší kuriositou, singulérní v celé světové tvorbě, je postava koktavého blba Vaška, který – ač v podstatě jde o politováníhodného mrzáka (kreténa), je vystavován za terč posměchu massám, což je z hlediska přísně estetického naprosto odsouzeníhodným lapsusem jak u Sabiny, tak u Smetany a samo o sobě stačilo by k zavržení celého díla. Závažná chyba a nereálnost je i v tom, že koktaví lidé neopakují náslovní slabiku, nýbrž souhlásku a nikdy nekoktají při zpívání. Řada kritiků považuje Vaška za ústřední postavu celé hry, a já mám dojem, že v jeho postavě je právě maximálně zkoncentrováno ono specifické češství, charakteristika širokých mas českého lidu (ibid., p.173).

O Kecalovi pak dodává: Neméně typický je ovšem i Kecal, onen polobláznivý, žárlivý podvodník, který se stále rozhání okolo sebe červeným parapletem a mlátí červeným šňuptýchlem…(ib.).

Svou úvahu pak Lukeš končí podnětem pro novou inscenaci Prodané nevěsty, který zaslal v roce 1966 dirigentu Václavu Kašlíkovi: …kde by uprostřed jeviště byl opět kostýlek (jak tomu bývala až do roku 1945), nad jeho portálem však byla by přibita rudá cedule s nápisem JZD – Strojní traktorová stanice – Opravna a uprostřed návsi stál by porouchaný traktor. Na hospodě vpravo i na průčelí protějšího MNV vlevo vlály by československo-sovětské fangle a byly by vyvěšeny obrovské portréty Gottwalda a Lenina. Mistr V. Kašlík se zřejmě vykašlal na můj návrh a neodpověděl mi (ib., p.174).

Psychologicky významné je, že se Lukeš ve své analýze Prodané nevěsty téměř ztotožňuje s oběma jejími autory. V době své hospitalizace v Novém domě v Kateřinkách si bolestně uvědomoval, že právě zde skončil Smetana svůj život: Měl jsem osud nejen Smetanův, ale zřejmě i Sabinův, ba horší než tito oba (ib., p.26).

Podobně jako k Smetanovu šílenství měl blízko i k Sabinovu konfidentství pro své projevy a chování za okupace.

V podtextu Lukešovy analýzy Prodané nevěsty tak narážíme na skrytý plán Sabinova libreta, kde Jeníkův prodej Mařenky zahrnuje Sabinovo přiznání k zaprodání národa i s jeho lišáckou peripetií. Jako Jeník prodává vychytrale přes Kecala Mařenku synovi Tobiáše Míchy, tedy vlastně sobě, tak Sabina přes rakouskou tajnou policii zaprodává národ s chytráckým řešením národu neublížit a sám sobě si finančně přilepšit. Tak je Lukešem do národní povahy v této vychytralé podobě zahrnuto též jako fundamentální rys fízlovství.

Vlastní Lukešovo vypracování druhého dílu pod názvem Mařenčino vykoupení aneb Pád rodu Míchova je rozvrhnuto do čtyř dějství. První jednání se odehrává v jizbě Míchovy chalupy. Mařenka pláče a kolébá umírajícího Ivánka, který se jí mezi tím narodil. Dítě umírá na psotník, který utržilo leknutím, když Vašek prolezl komínem a udělal na ně bububu. Jeník vyhnal Vaška z chalupy a oddává se nadměrnému pití. Vašek se baví tím, že za vesnicí děsí nezletilá děvčátka exhibicí. V závěru jednání Ivánek umírá, Tobiáš Mícha vede podnapilého Jeníka z hospody a Vaška přivádějí žandarmové.

Druhé jednání se odehrává tamtéž. Rodina se vrátila z pohřbu Ivánka. Netrpělivě očekává sanitku (nikoliv sanitku, ale košatinku – opravil R.H.), která má odvést Vaška do blázince v Dobřanech. Vašek už tři dni nemluví ani nejí, jen bručí jako medvěd a vytrvale onanuje, což mistrně vystihují tremola kontrabasů in Bé sledovaná rytmizovanými intervaly Ce-Cé violončel (Lukeš, 2003, p. 178). Episodicky zde vystupuje i Kecal jako náčelník Sokolů. Přichází listonoš, který odevzdává depeši pro Jeníka: povolávací rozkaz do prusko-rakouské války. Provaluje se Jeníkova lež. Nesloužil pět let u sedláka, ale jako bubeník gardového pluku v Hranicích na Moravě. Mařenka je zdrcena. V tom přijíždí sanitka (košatinka) pro Vaška: Vašek se křečovitě chytá Háty za sukně a mečí: Ma-ma-mami, já nikam nepu-du-du! Šmajdavý krankfotr Havelka obskakuje ho s bílou svěrací kazajkou (ib.). Vašek se mu vysmekne a vyšplhá na seník a nikdo netuší, že má u sebe ukradené zednické zápalky. Leč za chvíli začnou šlehat ze střechy plameny. Ještě se vřítí do síně skupina dětí s pokřikem: Tobiáš Mícha visí na lípě! Plameny pak postupně zachvacují jeviště i hlediště. Dějství končí vlastně druhým požárem Národního divadla.

Třetí jednání s názvem Jeníkův skon se hraje již v jiné budově. Jde o válečnou scénu z bitvy u Hradce v roce 1866. Jeník hrdinně brání se svou četou svěřenou kótu proti pruským zadovkám. Za palby houfnic Jeník umírá s prostřeleným břichem. Scéna je pojata jako oslava českého zemského prorakouského patriotismu.

Čtvrté jednání s názvem Rekviem za jeptišku je možno hrát též samostatně. Odehrává se po téměř šedesáti letech v roce 1924 v klášteře boromejek v Prčicích, kam se ovdovělá Mařenka nakonec uchýlila. Mařenka, jež dosáhla hodnosti abatyše, umírá. V závěru se na zdi objevuje světelný přízrak Jeníka, který si s sebou odvádí stereoskopickou projekci mladé Mařenky.

Lukeš je ve svém pojetí stržen rozvíjením dějových zápletek na úkor prokreslení charakterů, které přebírá v Sabinově tradici.
....
Závěr rukopisu článku, jehož přesné zařazení se mi nepodařilo dohledat, ukazuje na vytrvalou snahu Vladimíra a jeho přátel, zachovat Lukešovo dílo také dalším generacím.
....
Problém je s čtením partitur, protože Lukeš neměl profesionální vzdělání a v zápisu je obtížné zachytit hlavní melodickou linii. O četbu se pokusil skladatel Jan Klusák, který v dokumentárním filmu režiséra Karla Vachka Bohemia docta přehrál z opery Úderka partie předávání cen úderníkům, soudruhům Kabrňákovi, Pašákovi, Pořezovi a Sekáčovi a údernicím, soudružkám Pilné a Čiperové.

Jára (da) Cimrman se dočkal rehabilitace, Jan Lukeš na svoje objevitele zatím čeká v Památníku písemnictví na Strahově.