Phineas Gage, pětadvacetiletý oblíbený a úspěšný předák na stavbě železnice poblíž města Cavendish ve Vermontu, utrpěl 13. září 1848 zranění, které se zapsalo do historie neurologie, psychiatrie a nakonec celé medicíny. Při nepodařeném odstřelu mu železná tyč (3,2 cm průměr, 110 cm délky) prolétla hlavou od levé lícní krajiny směrem do temenní oblasti a odstranila při té příležitosti i kus mozku.

Moje heslo, že člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost, se tehdy naplnilo 105%, mládenec to přežil a vrátil se do práce. Jeho paměť a všeobecná inteligence zůstaly zachovány, ale jak praví tehdejší zápis doslova, změny v jeho mysli byly tak výrazné, že nebylo možné ho ponechat v původním zaměstnání (the change in his mind so marked that they could not give him his place again).

Změny měly typický charakter „psychopatizace“ – Phineas Gage se stal navzdory zachované inteligenci nespolehlivým, asociálním hulvátem. Ta část mozku, která zmizela, se o kladné vlastnosti předtím starala a činila ho platným členem harmonicky vpleteným do mezilidského společenství.

K destrukci kritické části mozku není třeba železné tyče, stačí malá krevní sraženina, nebo naopak výron a příslušné funkce jsou v čudu. Stalo se to před pár desetiletími americkému soudci Douglasovi, který utrpěl mozkovou příhodu v oblasti odpovídající částečně místům, kde byl postižen Gage. Protože řeč nebyla ovlivněna, vrátil se Douglas záhy k nejvyššímu soudu. Tam si ale brzy všimli jeho jalového vtipkování, rozsudků jak v Čechách, navíc zdůvodňovaným zcela mimo logiku a neumožnili mu dále rošiřovat paseku, kterou tam nadělal.

Ani chemie není bezradná při ničení malých šedých buněk a molekuly ethylalkoholu dokážou vykonat stejně zhoubné dílo. Psychopatie podle Patricka se vyznačuje touto triádou: Odvaha, impulzivita a podlost. Když chlapeček, kterého maminka držela zkrátka, začbe odvážně předvádět, co všechno si může dovolit, je to přinejmenším trapné, když se tak děje státníkovi, existují pro to jiné výrazy.

Obávám se, že požadavky na rozšíření prezidentských pravomocí, vznesené minulý týden, už nejsou jen výsledkem chladného kalkulu, že se zde projevuje také jistá nezdrženlivost a touha po moci že se dere jak šídlo z pytle. Otevřené odmítntí mezinárodních závazků je také víc, než bonmot, stejně jako nabídka novinářům, nechť se vyhnou zastřelení tím, že zavčas odejdou.

Čekám jen, kdy vrchní velitel armády vydá (nešifrovaný) rozkaz: Rychle uvařit menáž a pochodem na Sokal.