Musím s bolestí říct, že ne. Kdybych neměl svého gru s jeho paranoidní logikou, která je svými konstrukcemi o mých skutcích jak vystřižená z dílny v Bartolomějské, ani bych si nevzpomněl na toho, který si říkal Svoboda s tím jeho kamarádem, který si neříkal nijak a kteří mě nakonec propustili po několika měsících s varováním, že „vědí všechno“, a že to mám těm svejm vyřídit.

S dojetím jsem si dnes přehrál Menšíkovo volání Vraťte mi mého orgána, které zdaleka nebylo tak marné, jak se zpočátku zdálo a také nebyl jistě sám, komu se toho potěšení dostalo. Copak všichni ti chlapci dělají?

Někteří kladli věnce na Národní třídě...

Trestuhodně jsme ale zapomněli na slavné dvousté výročí zrození komisaře Dedery,15. 11. 1817, který napřed chodil s Havlíčkem dávat Smetanovi pomocné lekce z matematiky a pak ho vezl do Brixenu. Řekl bych, že nahlédnuto z dnešního pohledu ho tam vezl (rudým) právem, protože Havlíček odmítal přitulit se k onomu dubisku. které – jak nám sdělil dnes u příležitosti prezidentské návštěvy gosudara jeden z jeho poskoků – nám zachránilo mír v roce 1968. Kde je, sakra, nějaká rázná a srozumitelná odpověď?!?!

Dedera nejenže koupil mělnického čtyři lahvice, ale také po marné snaze zastavit koně nejspíš vyskočil z kočáru a večer si mazal špiritusem záda a nos arnikou. Pak ho císař vyznamenal. A my bychom neměli být nevděční, když i Jan Neruda mu napsal nekrolog.

Poučení: važme si svých fízlů, přejme jim lehké spočinutí a také tak pěknou pamětní desku.