Kdy jindy odlehčeně vzpomenout na Smrtku, než v horkém létě, v době sklizně a hojnosti všeho, kdy na ni zapomínáme a zapomeneme jako na smrt. V listopadových plískanicích a teskném soumraku bychom se rozesmutnili, takhle můžem ještě zažertovat a zapomenout na osamělost, jíž jsme každodenně víc a víc vystavováni odchody svých blízkých k té řece Styx, k níž dřív nebo později dojdem také ale oni už tam nebudou, protože mezitím došli až k řece Léthé a z té popili Alzheimerovy tinktury.

Ve své první knížce, jejíž název zněl I v nemoci si buď přítelem, jsem se opatrně dotknul tehdy ještě tvrdě tabuizovaného tématu thanatologie. Proč tabuizovaného? Protože – navzdory nedostatku toaletního papíru a zubní pasty – jsme spěli k zářným zítřkům a měli jsme za úkol dohnat a předehnat vyspělé západní sousedy a smrt se odsunovala někam do hlubokého kolektivního nevědomí. Nebýt toho, že přece jen občas umřel nějaký státník, došla by úplného zapomenutí. Ale já jsem tam měl kapitolu o tom, že také normální lidé umírají, že to neumějí (bodeť by jo, když to většinou nenacvičili) a že s tím neumějí zacházet jejich blízcí, ale ani zdravotníci, k nimž se pozůstalí obracejí o podporu. A že ani zářné zítřky smrt ze světa nesprovodí.

Do terapeutické skupiny, kterou jsem s Bohunkou vedl, přikvačila pacientka a sdělila nám, jak moji knížku získala. Když přišla do knihkupectví, zapomněla prý vše, co se zapomenout dalo a tak pravila statečně: Prosímvás, potřebuju od nějakého Radkina knížku, co se jmenuje nějak jako, Umírejte zvesela. A za celých jedenáct korun měla, co chtěla.

Dostaly se mi do ruky dvě knížečky, jedna již dříve, jedna letos, dá se říci doslova příručky pro tyhle těžké chvíle. Vím, že služba na místech, kde lidé dožívají své dny ve stavu, který by si nikdo z nás pro sebe nepřál, tím méně oni, není lehká a že vyprovázení na posledních cestách nepatří také k nejradostnějším chvílím. O to víc oceňuji to, co jsem v obou svazcích našel.

První z nich sice má editora, ale pochází doslova z per (ten plurál je na místě) personálu Hospice Svatého Jana N. Neumanna v Prachaticích, jak byly postřehy a výroky zaznamenány během služeb i dodatečně. Ředitel Robert Huneš je dal dohromady a vydal v publikaci s názvem Vinnetou se chce bratřit. Zde několik ukázek:

 Moderní výtah oznamuje v hospici příjemným ženským hlasem: „První patro, druhé patro, kabina jede nahoru, kabina jede dolů, dveře se zavírají...“ Pacientka jela ten den výtahem několikrát na různá vyšetření. Když se vracela do pokoje, obrátila se na doprovázející sestru: „To by mě zajímalo, kdy tahle ženská vůbec obědvá?“
 „Já mám doma manželku, úplnou světici. Celej život jsem s ní vydržel. Ale vy, sestřičko, vy jí těžce konkurujete.“
 Muž byl velmi dušný, promodralý, lapal po dechu i s kyslíkem, tvář strhanou. Sípal. Sedla si k němu sestra a vzala ho za ruku. Soucitně na něho hleděla, načež pacient prohlásil: „Sestřičko, já bych vás moc rád uspokojil, jenže mi to už moc nejde...“
 Právě přijatý pacient se vyptává sestry, jak to v hospici chodí. „A můžu tady i umřít?“
„Ano, když budete chtít, můžete tady i umřít.“
 „Tady jsou všichni tak milí, že se mi ani nechce umřít...“
 Finis coronat opus a proto slova ředitele: Ceduli Ticho léčí u nás nikde nenajdete. Ale možná by se sem hodila cedule s nápisem: LÁSKA POMÁHÁ, A HUMOR TAKY.

Druhá knížečka se dočkala již několika vydání, jednou se jí ujala dokonce Cesta domů, což pro ni může být seriózním doporučením. Jmenuje se Vážení truchlící a ostatní hosté, perly zde uvedené zachytili muzikanti hrající na pohřběch a kremacích, DOHROMADY TO DAL Ladislav Muška, ale jejími skutečnými autory jsou smuteční řečníci a pozůstalí. Tu symbiózu zachycuje už první příspěvek:

 Mohli byste zahrát takové to Allegro z Novoměstské symfonie?

I ty ostatní stojí za citování:
 Zlá nemoc v něm hlodala, hlodala, až dohlodala...
 Přejeme ti všechno nejlepší tam v neznámu, nebo kde to vlastně seš.
 Tvůj odchod pokazil dnešní krásné počasí.
 Loučím se s tebou i jménem drobného hospodářského zvířectva.
 Pracoval čtyřicet let na dole Prezident Gottwald, který byl dříve znám jako Ksindl.
 Vyučil se v kyselině sírové, kde studium dokončil maturitním vysvědčením.
 Prázdná sklenice nebyla smyslem jeho života.
 Měla pěkný poměr s celým našim kolektivem.
 Byl oblíben pro své krásné vlastnosti, kterých bylo poskrovnu.

Memento mori v mém textu má znamenat připomenutí života a pokud ta reflexe bude užitečná, mělo seznámení s těmito dvěma malými, a hutnými publikacemi smysl. Je dobré žít tak, abychom nemuseli litovat. Ty knížky o špatných bilancích jsou tu také – ale zdaleka ne takhle humorné.