Můj dědeček (*1888) vzpomínal, že po pádu stařičké monarchie nejhorlivější Rakušáci zvaní též Čehonové (pocházelo ze slov druhé sloky rakouské hymny Čeho nabyl občan pilný posunuté do významu Čehona byl občan pilný) patřili k nejhlasitějším křiklounům hesel o třistaletém úpění. Úpění patří mezi oblíbené české zvyky. Úpět se musí umět, a to my umíme! Úpění má v Čechách dokonce svou řeku, stejně jako slavení, a obě dopravují slzy – jednou radosti, jednou žalu – do Severního moře. Úpa, stejně jako Úslava. Někdy slavení do úplného uslavení je následováno úpěním.

Úpět lze různě. Hrdinsky, jakož hystericky, nahlas i potichu. Nejlepší je maskované úpění, kdy úpitel/ka má na tváři lehký žal, a hluboký v srdci smích. Jako Paul Newman, když v osmdesátých letech minulého století v americké televizi dával lekce mužného pláče. Někdy z toho naopak vytryskne vynikající humor: Sejdou se před nebeskou bránou Rus, Němec a Polák a čekají zde vskutku dlouho. Konečně Petr přijde s omluvou a s nabídkou, že jim čekání vykompenzuje a že každému splní jedno přání. Vymazat Rusko z mapy světa, řve Němec. Vymazat Němcko, huláká Rus. A co ty, ptá se Petr Poláka. Jestli jim splníš ta jejich, tak já bych si dal kafe.

Poláci se prali, my úpíme. Máme na to památná úpidla (někteří dávají přednost termínu úpědla): Bílou horu, Lipany, Staroměstské náměstí, Lochotín, Špilberk, Růžový palouček, Kostnici, Chlumec nad Cidlinou, Moravské pole a řadu lokálních jednou ročně uctívaných plácků. Někdy i dvakrát. Na stránkách internetu trpí každou chvíli někdo, teď právě na mě každou chvíli juká jakýsi zlomený Jiří, což mě upřímně rozesmutňuje (jak říkal kdysi Werich Voskovcovi na forbíně: Pane, já když se chci nejlíp pobavit, tak jsem nešťastnej).

Někdy je možné si úpění zpříjemnit; podle pověstí kdysi krátívaly dlouhé chvíle vězňů žalářníkovy dcery a deníky některých vězněných politických odpůrců rakousko-uherské hydry dokazují, že z malého žaláře uvnitř velkého žaláře národů bylo možné poslat si do nedalekého hostince pro dobrou večeři a džbánek piva.

Ze spolupráce úpících s trýzniteli může dokonce vzejít obapolný zisk, jak dokládá třeba Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha. Pro ty, kteří ji nečetli, stručná informace: Heinz Pannwitz vystřídal v Praze Komisaře Böhma, jehož teror nevedl k odhalení atentátníků. Nová strategie spočívala v „germánské lsti“ – vyhlášení několikadenní amnestie pro každého (včetně celé jeho rodiny), kdo podá nějakou zprávu. Těch se za dva dny sešly dva tisíce, mezi nimi i živý Čurda. Dobrých 1800 jich muselo být pouze pomstou nebo prostředkem k získání majetku odsouzených na základě falešného udání, protože celá akce byla docela dobře (na to jak amatérsky běžel často odboj) zakonspirována. Jan Drda tomu věnoval hezkou povídku ve sbírce Němá barikáda.

Jedním z použitelných mechanismů pamáhajících v dobách tísně nebo trápení je sublimace – přetvoření a přerámování situace. Něco, čeho jsme nedosáhli, pozitivně přetvoříme v něco jiného, dokonce hodnotově vyššího. V učebnicích uváděným příkladem je bezdětná žena, která jde pomáhat do dětského domova. Své dávné, leč dosud neodžité, utrpení nyní vysublimovala a vyúpěla psychoterapeutka Jitka Vodňanská v knize Voda, která hoří. A to způsobem, nad nímž Pavel Novotný i termín chucpe blednou závistí.

Kam se to ale všechno hrabe na úpědlo zvané Prognostický ústav, jehož absolventi jsou dodnes stockholmským sysndromem připoutáni k jeho implicitnímu myšlenkovému vkladu uloženého tam představiteli Velkoruské říše a vykazují rektoskopickou oddanost cáru. Náš úpějící prezident, nad jehož mentální kapacity (nebo závazky?) je stručné a jasné vyjádření k padesátému výročí jednoho ze zajímavých okamžiků českých dějin, je už opravdu jen k pláči.