Byla tehdy zima, jak má být, mně bylo hrdých sedm let a vypravil jsem se s bruslemi zvanými šlajfky, které jsem dostal od Ježíška a kličkou k nim v kapse na dřevěný stadion Slavie na jihovýchodním konci Letenské pláně. Tam byla ledová plocha, nepamatuju se, za jaký obnos, či snad pro nás do deseti let zdarma, přístupná. S pomocí jednoho staršího hocha jsem si přišrouboval brusle na kotníčkové boty s tkaničkami, z nichž kovové zakončení zvané žengličky už dávno opadalo a zavazování byla práce ku vzteku a odrážeje se o šrouby jsem začal naplňovat svou touhu podobat se Zábrodskému a Konopáskovi.

Za necelých sedm let na to byla zase zima jak má být a tehdy jsem dorostl velikostí nohy do Jacksonů strýce Prokopa, který tehdy seděl v kriminále, zatímco jeho boty s bruslemi kolovaly rodinou a s Mílou Fialou jsme od Vyšehradu po zamrzlé Vltavě dojeli až do Lahovic a jakkoliv urvaní – jinak to nešlo – zpět.

Bylo léto, jak má být a naše dobrá teta nás vyslala z Kytlice do Prahy autostopem s krabicí od margarinu plnou rybízu. Mně bylo čtrnáct a mé sestře jedenáct. Dojeli jsme dobře, jen rybízová šťáva za námi kapala jako dobře detekovatelná stopa.

Pak uplynulo mnoho let, celá desetiletí, zlomilo se století, ba tisíciletí a mě poslali se sedmiletou vnučkou na kluziště. Byla navlečena v tlusté kombinéze, na hlavičku měla helmu a na ledové ploše se jí ujal zkušený člověk, který jí podstrčil jakousi kozu udržující ji v poloze vzpřímené, byť poněkud pokroucené. Naučila se bruslit, jde jí to úžasně, ale radovánky, které jsme v patnácti užívali na Zimním stadionu za opakovaného přehrávání písně o tom, jak brambory a růže rostou v jednom sadě, si nikdy neužila, neb hrozilo nebezpečí, že cestou tam, zpátky, nebo na místě samém by se mohlo něco zlého přihodit a doprovod gardedámy nebyl k dispozici. Místo toho absolvovala spoustu placených kroužků a aktivit, kam ji někdo vodil a po skončení na ni čekal.

Když tak sleduju generaci svých vnuček a konstatuju, že jsou ty děti neustále někde organizovány, v kroužcích, kterým velí autority, že nemají časoprostor na to, aby si zkusily něco samy, že jsou neustále pod dozorem, pod kontrolou, když ne nějaké živoly, tak mobilního telefonu, ptám se, jestli je to dobře. Jestli budou umět pojednávat mezi sebou navzájem, aniž by se obracely k nějaké vrchnosti, jestli budou umět padat, hlavně pak, jestli budou umět po pádu vstávat?