Pracuju v pavilonu 27, sice jen v prvním patře, ale patřím do toho baráku (je zakázáno používat termín PAVILON auditory, kteří také určili, jak vysoká mají byt písmena na ceduli NEVSTUPOVAT a barák je slovo ohavné, ale my, co sloužíme v blázinci, aniž z toho máme ostych či stigma, na to kašlem) a mám proto silnou potřebu ozvat se a vystoupit se svým protestem.

Náš dům, označený nyní jako dům hrůzy, je zajímavým způsobem medializován a když uvážím, s jak neetickým požadavkem se na mě obrátil člověk jménem Štingl, který to organizuje, nedivím se, že jeho zpravodajství neoplývá objektivitou.

Co mi však vadí, je, že v odpovědi na špinící kampaň nevystoupil veřejně a oficiálně nikdo z ředitelství nemocnice, aby uvedl tyto zprávy na pravou míru. Víme všichni, kdo máme alespoň zběžné znalosti o mozku, že dopamin dělá divy s vnímáním a interpretací skutečnosti. A také na psychomotoriku má vliv. Když mi něžná dáma na skupině. na kterou přišla z přízemka (tedy z pracoviště ze zvýšenou péčí, dříve neklidu) s hrdostí oznámí, že na ní tehdy leželi čtyři policajti a nestačili na ni, takže museli zavolat pátého, je jasné, že jistá omezení byla po přijetí nezbytná.

V hezké knížce Jindřicha Jašíka, Cesta ze schizofrenie, kterou jsem před pár dny dostal, píše její autor verbatim: Já jsem na tom oddělení dokonce tajně plival léky a myslel, že začala třetí světová. Měl jsem za to, že jsem nejdůležitější člověk v této válce a proto mě ukryli. dokonce jsem čekal, až pro mě na střechu přiletí vrtulník a převeze mě do Jižní Ameriky. To je člověk, který má nyní plný náhled; ne každý ho ale dosáhne, to víme také. Když plival léky do záchodu, nebyl zdaleka tak vyrovnaný.

Mám rád Čapkovy Apokryfy. S využitím antické, biblické a obecně kulturně známé látky jsou nadčasové, chybou dnešního čtenáře pak je, že už neví, kdo to byl Thersités, takže si nevychutná jeho závěrečnou spokojenost, a to, že kvůli tomu ani nemusel pálit červené trenýrky.

Chápu Pilátovu frustraci, kterou on sám jako reprezentant Říma nepochybně netrpěl, ale které lidé spoléhající na solidaritu porozumějí a chápou ji se mnou podobně. Apokryf nazvaný Pilátův večer líčí tuto emoci následovně: Mně říkal Ananiáš, že prý to byl nebezpečný člověk; prý když se narodil, přišli betlémští pastýři a klaněli se mu jako nějakému králi. A onehdy ho tady vítali lidé jako nějakého triumfátora. Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal –”
“Co čekal?” připomenul mu Suza po chvilce.
“Že snad přijdou ti jeho Betlemáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená; my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit.

Já bych čekal od ředitele, že nenechá plivat na svoje lidi. Že řekne: léčíme, jak umíme, někdy je to těžké, ale rozhodně tam není zlá vůle, ani nedostatek profesionality. Račte se přijít kouknout a sklapněte s pomluvami! Jsou to moji lidé a já si přece nevezmu za takhle vytížené spolupracovníky kdekoho. Nebo něco podobného. A nečekat, až se to vytratí v pěně dní, ale navzdory tomu na nás zůstane ten škraloup špíny ležet.

Ty zprávy totiž značně poškozují úmysly destigmatizovat psychiatrii a jakkoliv v prvním plánu vypadají namířeny proti hospitalizacím a zlým blázincům, mluví de facto o selhání terénních služeb, na něž reforma tak spoléhá. Nebo že by se povedlo všechny dočasně neklidné vyvézt na Krym?!