Vyhoření generace Y
Čas je běžec s dlouhým krokem, nikdy pokoj nedá si a od Freudenbergerovy bolestné zkušenosti s prožitkem vyhoření uplynulo téměř půl století. Za tu dobu se změnily pracovní podmínky a také postoj k zaměstnávání a k práci.
Předválečná a poválečná generace měla ve své zkušenosti velmi silně vryté nejistoty týkající se možnosti sehnat práci jako jediný možný zdroj obživy a vážila si dobrého místa, pracovala tak, aby s tím byli všichni spokojeni a utrácela z toho, co naspořila. Velké výdaje typu hypotéky na byt či domek přicházely v úvahu jednou za život. Mnoho lidí bylo doslova ztotožněno se svou pracovní rolí a zařazením. Už ne tolik jako generace předchozí, která si to nechávala vyrýt na náhrobky, ale dost.
Moje generace zažila koncentrák zvaný vzletně budování socialismu, kde o pracovním zařazení rozhodovaly osoby a orgány, které plánovaly ve velkém ve stylu, když se kácí les. 70 000 úředníků zahnaných do výroby sice ekonomiku nezachránilo, ale všichni tihle lidé a jejich rodiny měli pár let slušné problémy. Nepracovat bylo trestné. Umístěnky pro vysokoškoláky byly ukázkou iracionality. Zároveň ale velké množství lidí zjistilo, že je nutné chodit do práce a už zdaleka není nutné se tam udřít. Opravdovou dřinu nabízely jen místa úniku, chalupy a chaty. Peníze měly cenu poukázek, za něž bylo možné opatřit něco z dostupného zboží, takže vlastně krom šetření na auto nebylo kam investovat, barterový obchod dostal nálepku „protislužby“ a do oběhu se dostalo heslo: Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Generace mých dětí prošla po cestičkách, které jsme se jim v té džungli stačili prosekat. Pracovní návyky ještě má, ale už zdaleka ne tak strohé jako generace rodičovská a sotva to bylo možné, neváhali její zástupci utrácet peníze, které ještě nevydělali, takže Laubův ironický postřeh, že měl tak šikovnou ženu, že stačila utratit peníze, které on ještě nestačil vydělat, ztratil svůj humor.
Pro generaci Y se z hlubin psychiatrie vynořila dávná charakteristika pana profesora Heverocha: Nepostihla je příchylnost k práci. Jestliže Edison – podle mého rozumně – hlásal, že životní štěstí a tajemství úspěchu nespočívá v tom, že můžeme v životě dělat, co co chceme, ale v tom, že najdeme zalíbení v tom co děláme, příslušníci generace Y s ním rozhodně nesouhlasí. Nechávají se lákat na nabídky volné pracovní doby a možnosti práce z domova, vědecké dovolené, podržení místa na několik měsíců po dobu nepřítomnosti, osvěžující poměry a možnost relaxace na pracovišti, nemluvě o pumprdlíkovi, kterej kejchne, když se zmáčkne. Co se týká financí, úvěr je většinový způsob hospodaření.
Generace si svou dobu nevybrala, ocitla se v ní, její standardy považuje za osudové meze, které je ve vlastním zájmu nutné posunovat směrem k výhodnějším pozicím. Cítí se tedy být oprávněna vyhlašovat za křiklavou nespravedlnost, nenachází-li shora uvedené podmínky a celkem logicky považuje to, že ji práce nebaví za projev vyhoření. Není mi jen jasné, jak získá zpětnou vazbu a co bude dělat, až bublina „neustále rostoucí prosperity“ praskne.
Předválečná a poválečná generace měla ve své zkušenosti velmi silně vryté nejistoty týkající se možnosti sehnat práci jako jediný možný zdroj obživy a vážila si dobrého místa, pracovala tak, aby s tím byli všichni spokojeni a utrácela z toho, co naspořila. Velké výdaje typu hypotéky na byt či domek přicházely v úvahu jednou za život. Mnoho lidí bylo doslova ztotožněno se svou pracovní rolí a zařazením. Už ne tolik jako generace předchozí, která si to nechávala vyrýt na náhrobky, ale dost.
Moje generace zažila koncentrák zvaný vzletně budování socialismu, kde o pracovním zařazení rozhodovaly osoby a orgány, které plánovaly ve velkém ve stylu, když se kácí les. 70 000 úředníků zahnaných do výroby sice ekonomiku nezachránilo, ale všichni tihle lidé a jejich rodiny měli pár let slušné problémy. Nepracovat bylo trestné. Umístěnky pro vysokoškoláky byly ukázkou iracionality. Zároveň ale velké množství lidí zjistilo, že je nutné chodit do práce a už zdaleka není nutné se tam udřít. Opravdovou dřinu nabízely jen místa úniku, chalupy a chaty. Peníze měly cenu poukázek, za něž bylo možné opatřit něco z dostupného zboží, takže vlastně krom šetření na auto nebylo kam investovat, barterový obchod dostal nálepku „protislužby“ a do oběhu se dostalo heslo: Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Generace mých dětí prošla po cestičkách, které jsme se jim v té džungli stačili prosekat. Pracovní návyky ještě má, ale už zdaleka ne tak strohé jako generace rodičovská a sotva to bylo možné, neváhali její zástupci utrácet peníze, které ještě nevydělali, takže Laubův ironický postřeh, že měl tak šikovnou ženu, že stačila utratit peníze, které on ještě nestačil vydělat, ztratil svůj humor.
Pro generaci Y se z hlubin psychiatrie vynořila dávná charakteristika pana profesora Heverocha: Nepostihla je příchylnost k práci. Jestliže Edison – podle mého rozumně – hlásal, že životní štěstí a tajemství úspěchu nespočívá v tom, že můžeme v životě dělat, co co chceme, ale v tom, že najdeme zalíbení v tom co děláme, příslušníci generace Y s ním rozhodně nesouhlasí. Nechávají se lákat na nabídky volné pracovní doby a možnosti práce z domova, vědecké dovolené, podržení místa na několik měsíců po dobu nepřítomnosti, osvěžující poměry a možnost relaxace na pracovišti, nemluvě o pumprdlíkovi, kterej kejchne, když se zmáčkne. Co se týká financí, úvěr je většinový způsob hospodaření.
Generace si svou dobu nevybrala, ocitla se v ní, její standardy považuje za osudové meze, které je ve vlastním zájmu nutné posunovat směrem k výhodnějším pozicím. Cítí se tedy být oprávněna vyhlašovat za křiklavou nespravedlnost, nenachází-li shora uvedené podmínky a celkem logicky považuje to, že ji práce nebaví za projev vyhoření. Není mi jen jasné, jak získá zpětnou vazbu a co bude dělat, až bublina „neustále rostoucí prosperity“ praskne.