Bourání pomníků je naše folklorní zábava a po půlstoletí se zjistí, jak pitomý čin to byl. Počínaje maršálem Radeckým, přes Mariánský sloup, Stalinův pomník, až po Koněva.

Všechny postavené pomníky by tu měly stát jako milníky našeho tehdejšího vidění v době, která přála nebo nepřála svobodě a jako projev, kam až se dal zdravý rozum zatlačit.

Mám za to, že socialistický umělecký artefakt zobrazující maršála Koněva, jak si poroučí čtyři piva naproti u Švejka, by měl zůstat a měl by být historicky doplněn: pomníkem generála Vlasova a americké zrady na lidech, kteří zachránili v roce 1945 Prahu, pomníkem odvlečených původně ruských, ale posléze československých občanů jednotkami SMARŠ, pomníkem obětem maďarského povstání v roce 1956, pomníkem obětem umláceného Pražského jara 1968, pomníkem Jana Palacha, pomníkem Charty 1977, ale také pomníkem milicionářů, kteří stříleli do Čechů v roce 1969 a několik jich zabili a také pomníkem obětem amnestie Václava Klause.

A mezi tím vším by byl velký POMNÍK KOLABORANTŮ s legitimacemi NSDAP, páskami Rudých Gard (RG). posléze LM, dalšími legitimacemi KSČ, ODS a jiných právě u moci si mlaskajících společenství.

A děti by se tam chodily učit historii, kterou naše Ministerstvo školství zásadně končí maximálně v roce 1948! A proto se lidi tak špatně orientují v současnosti.