Upřímnou soustrast všem pozůstalým a soucítění s těmi, kteří se hojí a přání rychlého návratu do zdraví.

Nefalšované zděšení nad zběsilým činem přineslo sebou dojem, že je to něco, co se mohlo stát jen v dnešní odcizené době. Není tomu tak. V povídce z jedné kapsy nazvané Oplatkův konce popisuje Karel Čapek téměř identický děj, s tím rozdílem, že oběťmi jsou četníci a kriminálník Oplatka se s nimi nepárá, protože má souchotě a je mu to už všechno jedno.

V USA v minulých třech letech překročil počet zabitých střelnou zbraní počet obětí dopravních nehod a trend stále stoupá. Přesto je tam výzkum v této oblasti neuvěřitelně podfinancován, nižší částka na jednu oběť už je věnována jen obětem pádů z výšky, na jednu smrt v dopravní nehodě připadne šestnáctkrát víc vynaložených peněz než na jednoho zastřeleného. Podrobnosti lze dohledat zde: russ juskalian the science of gun violence.

My na to jdeme podobně. Zatímco populisti straší lid možným násilím neexistujících imigrantů a hodlají vyzbrojit domobranu v duchu SA bojůvek, zcela zapomínají uvést, že masové mordy v České republice mají na svědomí naši dobří rodáci, členové našeho jedinečného, úžasného, sobecky sebestředného společenství.

František Koukolík řekl, že člověk není racionální tvor, který má emoce, ale emocionální tvor, který občas myslí. Amygdala, kterou sem přinesli před 250 000 000 (+/- 30) roky dinosauři, sídlo strachu a vzteku, je u všech situací, jejich vyhodnocení, rozhodnutí a činů daleko významněji, než tušíme a někdy (u někoho většinou) převládne nad celým slavným rozumem, který tu je jen pár milionů let. Tím nehodlám zoomorfizovat člověka, jen chci připomenout některé biologické faktory, které hrají v sociální sféře zásadní roli.

Lidská práva jsou úžasná věc, ale když má každý a všechno nárok, aniž je možné vymáhat z něj také plnění příslušných povinností, není to v pořádku. Dáma jedoucí ve čtyři hodiny ráno na letiště neváhá v přilehlé porodnici vzbudit službu majícího lékaře s požadavkem, aby jí předepsal antikoncepci, neboť se jí včera nechtělo čekat v ambulanci. Přifouknutá narcistická ega do sebe narážejí a k dovršení všeho všichni vidíme nevymahatelnost práva, a to hlavně u čelných představitelů státu. Když mohou beztrestně oni, proč bych nemohl já?!?

Dané podmínky vedou k většímu chaosu ve spolčenosti a tím i k větší nejistotě, snáze se nabuzuje amygdala než části odpovědné za racionální myšlení, což je voda na mlýn vůdců z rodu psychopatů, ale také oprávněných mstitelů trpících pocitem příkoří. Bylo mi dopřáno sledovat zblízka aroganci vedení pardubické nemocnice v případě malého Adámka, oceňuji výrok pana premiéra, že jiní (=slušní) by odstoupili, ale on je takové hovado, že neodstoupí, vážím si vytrvalosti Hradu při hledání Peroutkova článku a klaním se soudní moci, která evidentně neschopné nepropustí, ale přeloží páchat chyby jinam.

Člověk a tím i společnost stále osciluje mezi řádem a chaosem. Řád zaručuje některé jistoty a ve svém extrému je uspořádáním, ve kterém se nesmí nic, což už jsme zažili (moje generace ve dvojí režii). Chaos naopak dává víc tvůrčí volnosti, extrém je anarchie a totální nejistota. Optimální je, když se dodržují dohodnutá pravidla, která příliš neomezují, ale současně přinášejí naději, že věci jsou předvídatelné a právo vymahatelné. Myslím, že politická síla, která by se o tohle brala, by měla naději. Protože ti, co jsou u kormidla dnes, to ani neslibují, natož aby o to usilovali; jde jim o zcela jiné cíle. Tím chci říct, že je považuji za spoluviníky.