Před dávnými a dávnými roky, hluboko v minulém tisíciletí, se na mě obrátil kamarád s prosbou, zda bych nějak neporadil jeho synkovi, který již po třetí obtížně zdolává první ročník jedné nepříliš náročné vysoké školy.

Dali jsme s mladým mužem řeč a dozvěděl jsem se, že ho rodiče (oba akademicky vysoko postavení) do studia nenutí, naopak, že ho to baví. Když jsem prohlížel jeho index, bylo mi nápadné, že nepropadal z týchž, ale každý rok ze zcela jiných předmětů. dokonce jednou z toho, kde měl původně výbornou. Tak jsem se zeptal přímo. Když to tady tak sleduju, řekněte mi, co vás na té škole tedy doopravdy baví? A on mi s naprostou upřímností řekl: No přece ten studentský život!

Protiepidemická opatření svedla do společného časoprostoru po dlouhé době rodiče s jejich potomky a rodičové náhle zjišťují, že to nebyli učitelé, u nichž byl ten největší problém. Někteří si to přiznají, někteří rezignují a nechávají hrám na mobilech a dalších elektrických hejblatech volný průběh, ale někteří se pokoušejí bojovat za své děti i nadále s tím, že je škola přetěžuje. Mám za to, že poslední dvě skupiny dělají chybu, protože až tohle, co se tu teď mele, odezní, bude život mnohem tvrdší, než jsme byli všichni zvyklí.

Mám za sebou třicetiletou kariéru „pajčulky“, sice na vysoké škole, nicméně velmi často v souboji s přesvědčením studentů, že nějaká lékařská psychologie, tím spíš komunikace, je marněním času. Mám pocit, že jsem obstál a občas získal i nějaké body. Jsem stále v kontaktu s mladou a nejmladší generací a tak je mi potěšením otisknout názor studentky gymnázia, která mi diskrétně svěřila, že několik jejích již plnoletých – a tedy potenciálních voličů – vrstevníků neznalo základní historická fakta z posledních padesáti let.

Zde její příspěvek nekrácený: Učiva není tolik, aby se nedalo bez problémů stihnout. Úkoly většinou nejsou ze dne na den, navíc k jejich plnění lze používat internet. Učitel nemá v domě žáka jakožto velký bratr kameru, aby ho neustále sledoval, zda-li jsou jako jeho jediné zdroje zápisky ze sešitu. Navíc nám všem bylo poslední den kdy se šlo do školy řečeno, že si máme veškeré studijní pomůcky vzít domů. Komu něco chybí, může napsat ostatním spolužákům, či právě kantorovi o naskenování potřebného. V současné době kdy jsou moderní technologie dostupné prakticky všem školou povinným, se nelze vymlouvat na nedostatek či absenci výukových materiálů. Navíc se učitelé snaží zpracovat učivo zábavnou formou, rozvíjet nad rámec osnov, poslat odkazy na dokumenty, elektronické testy, spousta institucí teď otevírá archivy.

Nemyslím si, že jsou požadavky ze strany školy příliš velké. Pokud má student dotaz, stačí učitele kontaktovat, ve většině případů poměrně rychle (nejpozději do druhého dne) odpoví.
Tohle není argumentace na obranu učitelstva, samozřejmě že se najdou výjimky, které po dětech chtějí nesmyslné kvantum úkolů. Ale dle mého názoru tato situace pouze mezi žáky vyselektuje, kdo má o učivo skutečně zájem a chce se vzdělávat i v obtížnějších podmínkách. Nutno říci že nejsem premiantka, s řadou učitelů mám nějaký problém, protože často neumím držet jazyk za zuby.

Největší problém tedy není v českém školství. Maximálně v jeho špatném finančním ohodnocení, které nemotivuje tolik lidí (kteří můžou mít dobré nápady) do něj vstoupit. Největší problém je v přístupu samotných dětí. Rodiče mají pak pocit, že mají jejich robátka přespříliš práce a nemůžou od rána do večera ležet u televize či mobilu. Možná si to tak představovaly i nějaké děti. Že karanténa jsou vlastně takové prázdniny. Ne, nejsou, školní rok má 10 měsíců, za které se musí něco stihnout. Osnovy jsou poměrně jasně dané. A namísto bezhlavého útočení na vzdělávací instituce by rodiče měli práci učitelů ocenit. Učitelé totiž nemají na starost jen své děti, a nejen v době pandemie. Mají to tak celý život. A teď jen dostávají bídu. Jako kdyby sami neměli vlastní domácnost, vlastní život, vlastní rodinu o kterou se musí starat... je mi jich líto. Milým rodičům bych chtěla vzkázat, že to není v učitelích. Je to o přístupu dětí, který jim byl ze značné části vštípen právě výchovou. Konec citátu.

Chtěl bych poděkovat kantorkám a kantorům na všech úrovních za to, jak ve svízelných podmínkách za stále neodpovídající plat odvádějí svou práci, navíc při představě velké části rodičů, že škola má zcela zvládnout také výchovu, sociální návyky a zásady slušného chování svých svěřenců, nýbrž rodina na tyhle prkotiny nemá čas, ani ambice, ani se nehodlá se svými spratky o nějakých pravidlech dohadovat. O některých zběsilostech inkluze nemluvě.

Příliš se nedivím té učitelce, která pedagogickou kariéru opustila po nabídce jednoho tatíka z ruskojazyčné oblasti, že výměnou za kvalitní vysvědčení syna jí nepropíchá gumy od auta. Paní ředitelka, u níž hledala zastání, jí poradila, ať to nedramatizuje