Pokusná řešení a Norimberský kodex
Situace s pandemií způsobenou koronavirem je zcela nová a s výjimkou některých analogií nejsou dostatečné zkušenosti, o které by se skutečně racionální a spolehlivě předpověditelná řešení této krize mohla opřít.
Postupy jednotlivých států sice vycházejí z axiomů epidemiologických a hygienických poznatků, de facto jde ale o postup „pokus – omyl“. Navíc řízený někdy zcela chaoticky a protiprávně, jak tomu bylo v případě dvoutýdenního odkladu, než se vytvořil odpovídající krizový štáb s odpovídajícím vedením a po celou tu dobu si leštil své ego protichůdnými příkazy premiér. Ten – krom toho, že ví vše a je rozhodnut řídit vše – je v této oblasti zcela nekompetentní.
V takhle velkolepých pokusech jsou ve hře nejen velké ideje, velké emoce, ale také velké peníze a velké možnosti k získání moci, která je pro mnohým tím nejsilnějším afrodisiakem. Experimenty, které se budou podnikat ve velkém by se měly tedy velmi pečlivě uvážit, zejména v situaci typické pro krizi, kdy nároky a požadavky několikanásobně převyšují zdroje, rezervy a lidské možnosti a kdy společnost ochromená strachem nemá dostatečně silné ochranné mechanismy proti postupům, jichž bude po čase trpce litovat (někdy i další generace).
Už současný stav konstatující, že procento zdravotníků mezi nakaženými je vysoké (300 ze 4000) ukazuje na rizika dalšího šíření těmito postiženými osobami, abych to řekl věcně: daleko úspěšnější, než u jiných profesí. Výdej ochranných pomůcek praktikům středočeského kraje se dostane jednou do učebnic do kapitoly nazvané TAKHLE PROBOHA NE!
Nacisti pod záminkou vědy spáchali v medicíně tolik zvěrstev (a co vystupuje na povrch ještě dodatečně po létech), že v roce 1947 vznikl Norimberský kodex zavazující odpovědné osoby k postupům, které by měly minimalizovat škody. Ten je stále závazný i pro nás, ač se mnozí nahoře snaží ohnout kdejaký předpis včetně ústavy. Kodex v bodu 6. říká, že rizika by neměla překročit očekávaný výsledek.
Návrh na vyšetřování podezřelých, nakažených či rekonvalescentů v ordinacích praktických lékařů, navíc podivnými diagnostickými testy (které dva státy jako nespolehlivé vrátily) je postup, který několikanásobně zvyšuje další nákazu zdravotníků (vit bod 7. kodexu) a logicky další rozšíření infekce (děti – ze zákona nenesoucí odpovědnost – do školy s rouškami představují něco podobného), aniž je představen a dostatečně vědecky podložen předpokládaný zisk. Nikdo z předkladatelů neřekl jasně, co přinese tento postup užitečného nebo dobrého, nikdo z nic – a to je ještě podezřelejší – nemluví jasně o rizicích.
Není třeba zatajovat, že čísla, uvádějící počet nakažených, jsou čísly záchytů, nikoliv skutečných případů. Abych uvedl příklad, který to přiblíží: je to něco jako počet odhalených pachatelů krádeží mezi všemi, které se přihodily. Úvahy, které na takových výchozích předpokladech staví, stojí na písku.
Obávám se, že tento návrh není podložen seriózními vědeckými poznatky a měl by být tedy rázně zamítnut. Nelze vycházet z toho, že Mengele také nebyl nikdy dopaden! V příloze je plné znění Norimberského kodexu:
1. Základní podmínkou provedení experimentu je dobrovolný souhlas pokusné osoby.
2. Pokus by měl přinést plodné výsledky, jež slouží dobru společnosti a jichž nelze dosáhnout
jinými metodami či způsoby studia. Pokus by měl mít jasně vytyčený cíl a smysl.
3. Předpokládané výsledky pokusu by měly dostatečně zdůvodnit jeho uskutečnění. Proto je
třeba pokus plánovat a vycházet z výsledků pokusů na zvřatech a ze znalosti přirozeného
vývoje nemoci nebo ostatních studovaných problémů.
4. Při pokusu je třeba dbát na to, abychom se vyhnuli zbytečnému fyzickému
a duševnímu utrpení nebo poškození.
5. Je třeba upustit od pokusů, o nichž se lze předem domnívat, že způsobí smrt nebo
poškození s trvalými následky. Výjimkou mohou snad být jen takové pokusy, při nichž
experimentující lékaři slouží zároveň jako pokusné osoby.
6. Velikost podstoupeného nebezpe í by nikdy neměla přesáhnout stupeň daný humanitární
důležitostí řešeného problému.
7. Je třeba učinit potřebná opatření a zajistit patřičné podmínky na ochranu pokusné osoby
proti sebemenší možnosti ublížení na těle, trvalému poškození nebo smrti.
8. Je třeba, aby pokus řídily pouze vědecky kvalifikované osoby. Ve všech stádiích pokusu
musí osoby, které jej řídí nebo provádějí, pracovat na vysoké vědecké úrovni a pečlivě.
9. Je třeba, aby v průběhu pokusu měla pokusná osoba možnost žádat ukončení pokusu,
jestliže dosáhla takového duševního či fyzického stadia, jež podle jejího názoru nedovoluje
pokračovat v pokusu.
10. Vědecký pracovník musí být připraven ukončit pokus v kterékoli fázi, jestliže
i přes vynaloženou snahu, nejvyšší zručnost a po důkladném zvážení má důvod se domnívat,
že by pokračování v pokusu vedlo k ublížení na těle, trvalému poškození nebo smrti pokusné
osoby.
Postupy jednotlivých států sice vycházejí z axiomů epidemiologických a hygienických poznatků, de facto jde ale o postup „pokus – omyl“. Navíc řízený někdy zcela chaoticky a protiprávně, jak tomu bylo v případě dvoutýdenního odkladu, než se vytvořil odpovídající krizový štáb s odpovídajícím vedením a po celou tu dobu si leštil své ego protichůdnými příkazy premiér. Ten – krom toho, že ví vše a je rozhodnut řídit vše – je v této oblasti zcela nekompetentní.
V takhle velkolepých pokusech jsou ve hře nejen velké ideje, velké emoce, ale také velké peníze a velké možnosti k získání moci, která je pro mnohým tím nejsilnějším afrodisiakem. Experimenty, které se budou podnikat ve velkém by se měly tedy velmi pečlivě uvážit, zejména v situaci typické pro krizi, kdy nároky a požadavky několikanásobně převyšují zdroje, rezervy a lidské možnosti a kdy společnost ochromená strachem nemá dostatečně silné ochranné mechanismy proti postupům, jichž bude po čase trpce litovat (někdy i další generace).
Už současný stav konstatující, že procento zdravotníků mezi nakaženými je vysoké (300 ze 4000) ukazuje na rizika dalšího šíření těmito postiženými osobami, abych to řekl věcně: daleko úspěšnější, než u jiných profesí. Výdej ochranných pomůcek praktikům středočeského kraje se dostane jednou do učebnic do kapitoly nazvané TAKHLE PROBOHA NE!
Nacisti pod záminkou vědy spáchali v medicíně tolik zvěrstev (a co vystupuje na povrch ještě dodatečně po létech), že v roce 1947 vznikl Norimberský kodex zavazující odpovědné osoby k postupům, které by měly minimalizovat škody. Ten je stále závazný i pro nás, ač se mnozí nahoře snaží ohnout kdejaký předpis včetně ústavy. Kodex v bodu 6. říká, že rizika by neměla překročit očekávaný výsledek.
Návrh na vyšetřování podezřelých, nakažených či rekonvalescentů v ordinacích praktických lékařů, navíc podivnými diagnostickými testy (které dva státy jako nespolehlivé vrátily) je postup, který několikanásobně zvyšuje další nákazu zdravotníků (vit bod 7. kodexu) a logicky další rozšíření infekce (děti – ze zákona nenesoucí odpovědnost – do školy s rouškami představují něco podobného), aniž je představen a dostatečně vědecky podložen předpokládaný zisk. Nikdo z předkladatelů neřekl jasně, co přinese tento postup užitečného nebo dobrého, nikdo z nic – a to je ještě podezřelejší – nemluví jasně o rizicích.
Není třeba zatajovat, že čísla, uvádějící počet nakažených, jsou čísly záchytů, nikoliv skutečných případů. Abych uvedl příklad, který to přiblíží: je to něco jako počet odhalených pachatelů krádeží mezi všemi, které se přihodily. Úvahy, které na takových výchozích předpokladech staví, stojí na písku.
Obávám se, že tento návrh není podložen seriózními vědeckými poznatky a měl by být tedy rázně zamítnut. Nelze vycházet z toho, že Mengele také nebyl nikdy dopaden! V příloze je plné znění Norimberského kodexu:
Norimberský kodex
1. Základní podmínkou provedení experimentu je dobrovolný souhlas pokusné osoby.
2. Pokus by měl přinést plodné výsledky, jež slouží dobru společnosti a jichž nelze dosáhnout
jinými metodami či způsoby studia. Pokus by měl mít jasně vytyčený cíl a smysl.
3. Předpokládané výsledky pokusu by měly dostatečně zdůvodnit jeho uskutečnění. Proto je
třeba pokus plánovat a vycházet z výsledků pokusů na zvřatech a ze znalosti přirozeného
vývoje nemoci nebo ostatních studovaných problémů.
4. Při pokusu je třeba dbát na to, abychom se vyhnuli zbytečnému fyzickému
a duševnímu utrpení nebo poškození.
5. Je třeba upustit od pokusů, o nichž se lze předem domnívat, že způsobí smrt nebo
poškození s trvalými následky. Výjimkou mohou snad být jen takové pokusy, při nichž
experimentující lékaři slouží zároveň jako pokusné osoby.
6. Velikost podstoupeného nebezpe í by nikdy neměla přesáhnout stupeň daný humanitární
důležitostí řešeného problému.
7. Je třeba učinit potřebná opatření a zajistit patřičné podmínky na ochranu pokusné osoby
proti sebemenší možnosti ublížení na těle, trvalému poškození nebo smrti.
8. Je třeba, aby pokus řídily pouze vědecky kvalifikované osoby. Ve všech stádiích pokusu
musí osoby, které jej řídí nebo provádějí, pracovat na vysoké vědecké úrovni a pečlivě.
9. Je třeba, aby v průběhu pokusu měla pokusná osoba možnost žádat ukončení pokusu,
jestliže dosáhla takového duševního či fyzického stadia, jež podle jejího názoru nedovoluje
pokračovat v pokusu.
10. Vědecký pracovník musí být připraven ukončit pokus v kterékoli fázi, jestliže
i přes vynaloženou snahu, nejvyšší zručnost a po důkladném zvážení má důvod se domnívat,
že by pokračování v pokusu vedlo k ublížení na těle, trvalému poškození nebo smrti pokusné
osoby.