Ve druhé polovině minulého století sjezdil transkulturální psychiatr Ari Kiev svět doslova křížem krážem a všude, bez ohledu na jakékoliv podmínky (etnické, ekonomické, geografické, sociální či náboženské) našel 1 % lidí trpících schizofrenií a 6,5 % lidí trpících těžkou depresí, které se tehdy říkalo melancholie.

Neurotické poruchy, které byly středem zájmu dalších transkulturálně zaměřených psychiatrů, označil za folklor. To byla opravdu pestrá směs; u nás hysterie, v Asii třeba koro a v Grónsku windigo, na Haiti spells a také tam byly zombie.

K těžkým depresím musíme přičíst i část těch lehčích, jakož i těch, kterým se tehdy říkalo reaktivní a byly pokládány za důsledek životních událostí. Když to podle posledních platných klasifikačních systémů dáme všechno do jednoho pytle označeného jako „velká depresivní porucha“ (F32) v různé intenzitě, dá nám to prevalenci kolem 16 %, což převedeno do lidské řeči znamená, že každý osmý člověk se alespoň jednou za život setká s depresí, která by si zasluhovala odbornou péči. Ne vždy se ale tak stane.

O příčinách deprese toho zatím víme jen tolik, že jsou mnohočetné, od dědičných vlivů, přes nešťastné dětství, útazy hlavy, až po životní události; v poslední době nám do hry vstupují také střevní mikroby. Léčení pacientů s depresí je různé, jednoznačně ale vedou antidepresiva, která mají za cíl zlepšovat metabolismus „mozkové chemie“, především slavného serotoninu. Antidepresiva NEJSOU návyková, protože nenahrazují nic, co mozek vyrábí sám, jen určitým (částečně známým) způsobem regulují některé neurochemické pochody v mozku.

Zatímco depresí je pravděpodobně stále stabilní počet (deprese není „depka“, ale závažná porucha), spotřeba antidepresiv progresivně roste. Za posledních patnáct let se zdvojnásobila. To, že jsou antidepresiva nenávyková, ještě neznamená, že nemohou mít jiné nežádoucí účinky. Čerstvě otištěný článek Andrade C. Genes as unmeasured and unknown confounds in studies of neurodevelopmental outcomes after antidepressant prescription during pregnancy. J Clin Psychiatry. 2020;81(3):20f13463, přináší úvahy na téma možnosti ovlivnění plodu při jejich užívání v těhotenství.

Existuje určitá souvislost: děti matek, které užívaly antidepresiva, trpí častěji poruchami autistického spektra a syndromem neklidného dítěte (ADHD) než děti, jejichž matky tyhle léky nebraly. Autor sděluje, že tyhle skutečnosti nemůžeme jednoznačně připisovat jen antidepresivům, že je tu stejně důvodné podezření, že za to mohou „depresivní geny“, kterých je několik a jde o to, jak se u potomstva poskládají.

Pravidlem mých začátečnických lékařských let bylo: těhuli žádný lék, ani vitaminy! Na druhé straně víme, že depresivní matka je pro novorozence, kojence a pak batole „nedostupná“ a tak neumožní rozvoj jeho plného pocitu bezpečí a jistoty. Skutečně tedy nevíme, co je větší riziko.

Proto je asi nejchytřejší řešení zlepšit vzájemné vztahy, posílit je a dát tak každému dospělému pocit bezpečného zázemí, což je jeden z preventivních postupů proti depresi. Přestaňme se producírovat na instagramech a facebooku a vezměme se za ruce a povídejme si spolu!