Před dávnými věky popadl řecký filosof Platon filosofickou sekeru a jedním rázným mávnutím rozpoltil člověka na tělo a duši.

Tělo nazval hrobem duše a duši pak zobrazil jako dvojspřeží, v němž vozataj Rozum má na uzdě dva koně: hodného představujícího dobré emoce a vzpurného coby reprezentanta emocí zlých. K tomu trefně babička spisovatele Glazara podotkla, že když se mužský úd ocitne tam, kam se domnívá, že patří, je rozum jen o kousek vedle.

Když se medicína rozhodla státi se vědou, a to vědou o člověku, církev jí mlčky přepustila tělo, ale duši se nedala vzít. A inkvizice měla dost sirek i dřeva na planoucí hranice, než aby se doktoři s ní hádali. Tak zůstala duše v kompetenci duchovních, filosofů a spekulujících psychologů, aniž by byla zkoumána přírodovědnými metodami.

Že jsou emoce tělesné děje a že je sdílíme se svými příbuznými, věděl již Darwin. Ale osvícenci, kteří zakázali Boha a zbožňovali vědu, odmítli připustit, že člověk je taky živočich a pohoršovali se nad myšlenkou, že bychom měli něco společného s divochy natož s jinými živými tvory.

Bohudíky se zrodili odvážní jedinci, jako Antonio Damasio a Jaak Panksepp, kteří začali zkoumat emoce neurobiologickými metodami a dotáhli to až na expresi genů. Damasio prohlásil, že emoce se odehrávají v divadle těla a do divadla mysli jsou překládány jako pocity a Panksepp prokázal, že když odstraní mozkovou kůru mladým krysám a ponechá jen emoční mozek, nestanou se z nich robotizovaní jedinci, ale tvorové, kteří dospějí, spárují se, mají mladé a vychovají je zcela kvalitně.

Panksepp ještě furiantsky k šesti základním emocím přidal hravost, jako podstatnou vlastnost pro vývoj mozku i jedince. Zjistil, že když si mláďata potkanů hrají „na převalovanou“ imitující zápas, že se u toho smějí a vydávají štěbetavé zvuky až do pásma ultrazvuku (chirping). Staří potkani už to nedělali, ale když je lechtal, začali se smát také. Tyhle poznatky pak rozpracoval do detailů řídících mechanismů především v systému vnitřních opioidů a stanovil několik nosných hypotéz pro klinickou práci s autistickými dětmi a dětmi s ADHD.

Jaak Panksepp bohužel už tři roky tady na Zemi chybí, jeho myšlenky jsou ale stále živé, inspirující a současně ukazující i na to, kterak je možné dobrat se velkého poznání cestami, jež jsou netradiční a na které se většina badatelů nevydá. Jeho velkou myšlenkou je, že když uvadá vědecká diskuse, nenastupuje většinou poznání, ale dogma. Nakladatelství dybbuk se nyní chytá uvést na trh překlad jeho stěžejního díla The Archaeology of Mind: Neuroevolutionary Origins of Human Emotion.

Jsem velice vděčný nakladatelství dybbuk za nakladatelský čin, jenž zejména v této době se jeví ekonomicky nejistý a hledá poporu všude (můžete přispět). Přeji knize, aby vyšla a našla zaslouženě množství čtenářů. Sice to bude konkurence mé chystané knihy o emocích, ale přesto Pankseppovi fandím.