Na počátku 60. let minulého století jsem byl přijat do společenství, které pracovalo s LSD, jehož členové měli oprávnění předepisovat Lysergamid (tehdejší firemní označení výrobků firmy Spofa) a pracovat s ním jak experimentálně, tak léčebně.

Věřili jsme – nám mladým jelitům byla tato víra předávána zkušenými, mezi kterými nechyběli ani terapeuti, kteří s LSD nepracovali, nebo dokonce LSD odmítali – v léčebný účinek „aha momentu“, který se zachová jako Deus ex machina a v důsledku odhalení a znovuprožití traumatické situace změní všechno v životě pacienta k lepšímu. Dnes víme – všichni – že „aha-moment“ sám nestačí. Stejně tak víme, že extatický zážitek neřeší životní dráhu, jak se například domníval Pankhee, který chtěl léčit závislost na alkoholu podáváním LSD. Ani Grof nedoložil přesvědčivě terapeutické účinky megadávek v psychedelickém uspořádání,. Nepochybně jde o velkolepé zážitky, ale to na nejnovějším ruském kole také! Tam se někteří i pomočí...

Věřili jsme, že LSD zkrátí terapii a v nadšení nepočítali hodiny, které byly komprimovány v čase intoxikace (6-8 hodin), jejího probírání (minimálně 6 hodin) a jejího opakovaného probírání a analýzy (dalších 6 hodin) a nespočetli, že rozloženo po hodinách to reprezentuje dlouhou sekvenci sezení, při kterých se požadovaná změna upevňuje. Protože psychoterapie MUSÍ přinést změnu, jinak je pro kočku.

Pracoval jsem ambulantně pod vedením Stanislava Grofa, Zdenka Dytrych a také Miloše Vojtěchovského, na lůžkách v Sadské pod vedením Milana Hausnera a Zbyňka Havlíčka. To vše do roku 1969, kdy byla práce s LSD zastavena. Mohu mluvit minimálně o stu léčebných použití a desítkách experimentálních. Mám za sebou také požadovaných pět zkušenostních vlastních intoxikacích, a to jak v psycholytickém (4x) a psychedelickém (1x) settingu.

Je jasné, že Nixon udělal z LSD velmi špatné politikum a jeho (LSD = diathylamid kyseliny lysergové) zařazením na první místo mezi drogami posunul standardní diskusi do naprosto nepřijatelných oblastí, což bohužel dosud trvá a je zdrojem mnoha nedorozumění. Nechci ale mluvit o Nixonovi, nýbrž jen a jen o léčebných možnostech využití LSD. Já je nevidím.

Od samého začátku zde byly dvě cesty použití LSD: psycholytická (představitelem byl německý terapeut Leuner) využívající LSD jen jako pomůcku při dynamické psychoterapii k osvětlení paměťové stopy a psychedelická s většími dávkami rozpouštějící plně ego a umožňující „kosmické zážitky“ a tím blíže nedefinované přestavbě osobnosti, což nakonec dostalo víc náboženský než vědecký rámec. Co mně je známé, ani jedna cesta není příliš úspěšná.

Nepochybuju, že zážitky v LSD intoxikaci jsou úžasné (pokud se to nezvrhne v „bad trip“, zážitek rovněž úžasný a nezapomenutelný, ale se záporným znaménkem), což ale nikterak neznamená, že jsou léčivé. Chápu současné propagátory – my jsme nebyli jiní – jen nabízím zkušenost, na kterou po půl století se už nechce vzpomínat.

A jen mimochodem: ze současných nadšenců pro LSD se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten zpracovat rozsáhlý archiv protokolů pacientů léčených LSD v Sadské pod vedením primáře Milana Hausnera.