Poměry na Psychiatrické klinice pro mne byly něčím fascinujícím, ne pro různorodost pacientů, ale především pro uspořádání vztahů mezi lidmi, kteří tam pracovali. První rok jsem měl neobyčejné štěstí: uspořádání našeho velice rigidního a kontrolovaného rozvrhu mi umožnila účastnit se pondělního dopoledního semináře kliniky. Na něj občas dobloudil emeritní šéf kliniky, profesor Mysliveček, který se tam pohyboval nevázán již žádnými povinnostmi. Jeho zájmovým orgánem v hlavě byl mozeček, takže se vždy zeptal, bude-li o této části centrálního nervového systému něco na programu. Když se dozvěděl, že nikoli, smutně konstatoval, že je to velká škoda a vydal se někam jinam. (Ta hezká tradice – řeklo by se výměnku – tam přežila a profesor Vondráček dokonce na klinice zemřel, protože ve fakultní nemocnici pro něj neměli dost velkou postel a lékaři z VFN ho chodili ochotně ošetřovat do jeho pracovny).

Když jsem přišel na kliniku, bylo již po největších čistkách, které vedli proti svým kolegům Ivan Horvai, Ferdinand Knobloch a jeho žena Jiřina (Horvai zemřel později u nás v Krči bez náhledu na to, že páchal svinstvo, Knoblochovi se v roce 1968 postavili na nesprávnou stranu v KSČ a tak emigrovali do Kanady).

Nejsmutnější obětí byl MUDr. Jaroslav Stuchlík, který musel odejít pro své psychoanalytické názory. Publikoval řadu vynikajících studií věnovaných jazyku psychotiků a jeho parádním pacientem byl MUDr. Lukeš, dermatolog, který se za války (patrně již pod vlivem duševní poruchy „dal k Němcům“). Lukeš (také se podepisoval Lux s háčkem nad „x“) byl nesmírně produktivním autorem a jeho první literární dílo se týkalo návštěvy mimozemšťanky z planety Thetis, která ho oplátkou za pohostinství na Zemi pozvala na svou rodnou oběžnici. Autor napsal poutavý cestopis, doplněný četnými reáliemi (např. jak tam vypadala jízdenka na vlak).

Můj kamarád a spolupracovník z Krče, Vláďa Borecký, který nás bohužel letos opustil, měl o podobné kuriozity fantastický zájem. Jeho soubor označený jako MAŠÍBL (= Magoři + Šílenci + Blázni) obsahoval neuvěřitelné množství ryzí cvokařiny. Také jeho postupy k získání materiálu byly, slušně řečeno, poněkud neortodoxní. Za velice hezkou příhodu považuji jeho získání pozůstalosti po doktoru Stuchlíkovi. Pro materiál se vydal na počátku 70. let za vdovou po lékaři. Zazvonil, slušně se představil a vyslovil svou prosbu. Paní Stuchlíková otevřela dveře jen na řetízek a řekla: „Ukažte mi svou komunistickou legitimaci!“ Když jí vysvětlil, že žádnou nemá a nikdy žádnou neměl, pustila ho dál a nakonec mu literární Lukešovo dílo předala (dnes je v Památníku písemnictví).

Bylo to něco úžasného, doslova literární dobrodružství (navíc dr. Lukeš psal kaligrafickým písmem a nebyl problém po něm číst); za největší dílo považuji libreto ke druhému dílu Prodané nevěsty. Začíná tím, že Krušina se dá na pití, zatímco Vašek ve své psychopatické nátuře dělá čím dál tím více problémů. Je usvědčen z exhibování před školačkami a přijíždí pro něj koleska, aby ho odvezla do Dobřan. Vašek prchá na seník a nikdo netuší, že má v kapse sirky. Když psychiatr ve svém vyjednávání selže, Vašek škrtá... Za zvuků hasičských signálů jde po prvním jednání opona dolů. Ve druhém jednání se zjistí, že Jeník měl pravdu, když zpíval, že je až od moravských hranic, ale tam se upsal jako rekrut. Přijíždí pro něj vojenská policie, odvádí ho do pole a on umírá v bitvě u Hradce Králové. Krušina se mezitím oběsí na švestce a umírající Mařenka stoupá po schodišti lemovaném anděly na nebesa.

Historicky velice cenný byl Lukešův spisek PAXISMUS (tímto eufemismem označoval kolaboraci s nacisty). Paxisté prostě nechtěli válčit s Němci, chtěli s nimi sMÍRně vyjít. Výčet paxistů obsahující jména některých čelných představitelů české kulturní scény nesporně nebyl výsledkem bludné produkce.

Nicméně i docent Dobiáš měl „babiččinu truhlu“ plnou písemností a výtvarných děl od psychotických autorů a její kouzlo mnohým z nás učarovávalo až do pozdních večerních hodin. Dnes mi jen ojediněle přinese pacient svůj literární výtvor – častěji píše na internet a na facebook.

První díl Mého života s psychiatrií najdete ZDE