To nejhorší mám za sebou, říkám si, jsem už stár... To nejhorší mám před sebou, ještě žiji...
Jaroslav Seifert: Deštník z Picadilly


Řecká bohyně noci, Nyx, měla (se svým bratrem Erebem) dva synky: jedním byl Hypnos, bůh spánku, zobrazovaný se dvěma makovicemi (již antické Řecko znalo účinky opia) a druhým Thanatos, bůh smrti, který držel v ruce uhaslou pochodeň obrácenou k zemi. Od jeho jména se tak odvozuje THANATOLOGIE – nauka o umírání, kam patří např. středověká příručka nazvaná „Ars moriendi“ (Umění umírat), eu-thanasie (dobrá smrt, popsaná například poeticky Boženou Němcovou v Babičce), či dis-thanasie (umírání nedůstojné, těžké, bolestné). Pokud se dnes zneužívá pojmu eutanázie k akcím, které vedou k ukončení života (Dr. Kevorkian), jde o posun významu slova od původního smyslu. Nicméně tento posun se již natolik vžil, že se stává označením každého zásahu zvenčí který „ukončuje utrpení umírajících“, je některými považováno za milosrdné (viz „heparinový vrah“) a v některých státech uzákoněné, stejně tolik je názorů, které jsou proti těmto postupům.

ZAPOMNĚL JSEM NA TO JAKO NA SMRT..., je rčení, které přesně vystihuje naše postoje k této jediné jistotě (kromě daní) našich životů. Za mého dětství většina lidí umírala doma, do nemocnice se dostali lidé po těžkých úrazech a v jiných akutních situacích; dnes je tomu právě naopak. Ars moriendi se přesunulo z rodinného kruhu do prostředí zdravotní péče, kult smrti byl vytěsněn z běžného životního cyklu a mám za to, že společnost se nastalé změně nedokázala ještě dostatečně přizpůsobit. Jsem si vědom toho, že otevírám Pandořinu skříňku, s tím, že pokorně přiznávám, že vím, že nejsem ani tím nejpovolanějším, tím méně tím vyvoleným, který by to mohl řešit. Nečekám proto v diskusi jen sympatizující odezvu, protože vím, jak emočně nabité téma to je.

K otevření této stránky mě inspirovala vynikající magisterská práce sestřičky Bc. Evy Pfefferové, kterou jsem měl tu čest oponovat. Sestra pracuje na ARO, kde se vždy jen „nezachraňuje“, ale bohužel také často umírá. V úvodu své práce píše: „Profese sestry přináší celou řadu velmi náročných situací, na které je třeba se adaptovat. Jednou z nich je právě konfrontace s umíráním a smrtí. Jako sestry pracující na ARO se s ní setkáváme denně, měly bychom tedy být v této oblasti zkušenými profesionálkami. Přesto na tento okamžik nejsme vnitřně připraveny a často s umírajícím neumíme správně pracovat. To v nás potom zanechává různé traumatizující pocity. Vždyť většina sester prožívá smrt člověka jako silný psychický otřes.“

Požádal jsem ji o možnost publikovat některé její zkušenosti, názory, doporučení a pocity v jakémsi dialogu se zkušenostmi, názory a pocity svými. Obdivuji její vhled do situace, když píše:

Odpověď na otázku co potřebuje a chce umírající člověk není příliš složitá. Je to hlavně dokonalá paliativní péče, respektování vlastních přání a vlastní důstojnosti, dále hmotné zabezpečení, smysluplné využití zbývajícího času (přiměřenou aktivitu a příjemné podněty), své stabilní prostředí, přijetí vlastního života i vlastního konce, blízkost a doprovod sympatizujícího člověka a smíření se sebou samým, se svou rodinou, se světem, popřípadě s Bohem.

Protichůdnou otázkou je otázka – co terminálně nemocný nechce: nechce být překládán a odsouván ze zařízení do zařízení, nechce být vyloučen z rozhodování, nechce časté střídání ošetřovatelského personálu, nechce být obtěžován přemírou péče, nechce být nucen do jídla a pití, nechce komunikovat se spolupacienty. Z těchto řádků lze poznat, že většinu předešlého můžeme my, jako sestry ovlivnit. Co potřebuje sestra, která o terminálně nemocného pečuje a co tím může získat? Tak především potřebuje mít vyřešený vztah k vlastní konečnosti, motivaci, lásku, trpělivost, musí být tělesně a duševně zdatná, dále musí ovládat umění odstupu, mít zázemí a nezapomínat pečovat také o své zdraví (jíst a dostatečně spát). A co získá sestra, která o terminálně nemocného pečuje? Taková sestra především dozraje, vyrovná se s vlastní konečností a překoná strach ze smrti a naučí se rozlišovat, co je a co není v životě podstatné.)

Péče o umírající představuje velkou zátěž pro sestry. Původcem úzkostí je připomenutí vlastní smrtelnosti a smrtelnosti našich blízkých. Zdrojem frustrací je pocit selhání a bezmocnosti, když nemůžeme zachránit nemocného před smrtí.

Víme, že otevíráme třaskavé téma, přesto bychom spolu rádi v dialogu pokračovali. Měl by být o tom, jak v nelehké situaci udělat všechno pro potřeby pacientů, jejich blízkých a zlepšení práce zdravotnického personálu.


MUDr. Radkin Honzák. a Bc. Eva Pfefferová