Přesně v 18:45 dne 21. prosince nastane letos zimní slunovrat a 24. 12. přijdou Vánoce; k někomu líbezně, k někomu méně. V každém případě je to však lepší eventualita než ta, co popsal Karel Čapek ve svém vyprávění o tom, jak Vánoce se na lidi naštvaly a řekly, že nepřijdou vůbec.

Když lstivý Loki ze starogermánské mytologie zabil zářivého boha Baldra, na zemi v ten moment nastala tma a krutá zima trápila lidi i zvířata. Zdálo se, že život na zemi navždy skončil. Bohyně podsvětí na prosbu jeho matky vrátila Baldra mezi živé, měla však jednu podmínku: Baldr se již nikdy nesměl dotknout země. Bůh se tedy zrodil znovu, ale od těch dob pluje po nebi. Také v keltské tradici je 23. prosinec velmi tajemný den. Na rozdíl od jiných k němu není přiřazen žádný strom ani znak ogamové abecedy. Nese název "Den neopracovaného kamene", což podle některých pramenů symbolizuje nový mocný počátek věcí, zahájených právě v tomto čase. Praslovanský bůh Slunce Džabog o zimním slunovratu umírá a pak se znovu rodí. Ale co se děje mezi jeho smrtí a zrozením, kdy je svět bez ochrany? Bohové umírají a znovu se rodí, příroda se však omezuje na nejnutnější životní projevy, aby přežila. V přírodním cyklu se podle astrologického výkladu jedná o „zrno ukryté ve zmrzlé a obnažené zemi, životní energii odpočívající v srdci temnot před pomalým gigantickým vzestupem“.

„Slunovrat je nám bytostně blízký. Stačí jen projít se lesem a zrovna ucítíte, jak slunce je v tento čas slabé, skomírající a bezvládné...“ napsal před dvěma roky ve svém kázání rev. Samojský a slabost, skomírání a bezvládnost rozhodně nepatří mezi povznášející pocity. V kulturách našich dávných předků se od počátku listopadu stával předěl mezi světem živých a mrtvých stále propustnější a při slunovratu hranice mezi naším světem a podsvětím dokonce mizí. Podle tradice došlo ke zrození slunečního božstva při ranním svítání dne 25. prosince, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na jeho předvečer, tedy na Štědrý večer. Koledníci (koleda – z římského Calendae – první den v roce) si svou odměnu skutečně zasloužili, protože to byli mladí muži, často převlečení, kteří v kritickou noc hlídali obec před duchy mrtvých. Skutečné vzkříšení však nastává až o Velikonocích. O Vánocích se rodí jeho naděje. A ta může být nejistá.

Moderní člověk je hloupější než obě hodná zvířátka, která zahřívala Ježíška v jesličkách, když se pošetile domnívá, že se vymanil z přírodního cyklu. Již samotné zkrácení doby slunečního dne je biologicky nepříznivým faktorem, který může spustit či vyvolat depresi. Všechny vánoční zvyky byly magické praktiky s hlubokou mystickou náplní, kterou jsme zcela vyprázdnili a nahradili komercí. Předvánoční čas je časem nejistého očekávání, čas, který žene lidi do houfu, v němž by se mohli cítit bezpečněji. Ti, na které se nedostalo místo a celý rok to s přemáháním snášeli a také ti, kteří o svůj houf přišli se cítí ještě hůř.

Ve své klinické praxi se setkávám s dvěma nejčastějšími typy vánočního, resp. předvánočního „zhroucení“: s lidmi uštvanými a depresivními. Advent, doba očekávání Kristova příchodu byl dobou rozjímání, nikoli dobou zběsilého uklízení, shánění a pečení. Lucky, které za zpěvu vcelku nenáročného textu „jdu, jdu, jdu, noci upiju“, procházely všechna stavení, byly jakési kontrolorky a běda, jestliže našly ve světnici kolovrat s rozdělaným dílem. Přízi potrhaly, kolovraty rozbíjely, protože ty už dávno měly být uklizeny na půdě, aby mechanická práce nenarušovala požadované duchovní soustředění. Místo kontemplace máme shon a místo popěvku o upíjení noci nás na všech místech bombardují „Rolničky“.
Osamělost je nejen výsledek osobních tragedií, především úmrtí blízkých, ale také důsledek rozbití sítě mnoha úrovní mezilidských vztahů. Náš svět zdánlivě komunikuje, jako nikdy předtím, ve skutečnosti otevřená, upřímná, hodnotná mezilidská komunikace upadá a věta: „nemám čas“, je bezpečným mostem k následnému pocitu osamělosti.

Vánoční bilance je výsledkem celoročních aktivit. Má-li být bilancí zrozené naděje, najdeme návod pro celoroční chování v Evangeliích, kterým bych jako nejvýznamnější „klíčové slovo“ přiřadil slovo láska. „Miluj bližního svého jako sebe sama“, řekl Kristus, který se té Velké noci narodil. Učme se mít rádi sebe i své blízké víc, než luxusní auta, exotickou dovolenou, svoje MAGNUM, či nejkřupavější z křupavých křupek. Vánoce jsou totiž především o lidech.

Převzato z časopisu Psych@som