Karel Čapek napsal, že humor je způsob vidění světa, na který jako bychom se dívali obráceným dalekohledem. Humor zmenšuje trápení, zmenšuje nemoc a proto je více humoru mezi chudými a trpícími, než mezi mocnými. Ti naopak o své moci nežertují, protože ji netouží vidět zmenšenou.

To, co nás rozesměje, se mezi jednotlivci výrazně liší, nicméně všechny druhy humoru mají cosi společného: překvapivý zážitek, vidění souvislostí v novém – komickém – světle. Potřebu humoru můžeme chápat jako hlubokou biologickou potřebu, humor sám pak jako jeden ze způsobů uchycení a zvládání nebezpečí věčně proměnlivého života. Zvláště víme-li dnes, že touto vlastností je obdařena celá řada našich příbuzných v živočišné říši. Některým z nich humor pomáhá zvládat stres ve vězení zoologických zahrad.

Základní prvek každé humorné situace vychází z oblíbené sportovní discipliny zvané skok na špek. Skokan „zírá“, zatímco ostatní se smějou až řehtají. Má-li skokan smysl pro humor, až skončí se zíráním, bude řvát smíchy také. Nemá-li, je to jeho chyba a možná si ve své ješitnosti raději nechá dát nálepku gelotofobie, ačkoli ostatní si budou myslet něco jiného.

Ukázkou neagresivního a neurážejícího humoru je třeba aprílová mystifikace BBC z roku 1957. V oblíbeném a sledovaném pořadu Panorama byla odvysílaná reportáž z jižního Švýcarska zachycující jaro v plném rozpuku. Ideální počasí a nízký výskyt brouka nosatce umožnil dozrát také bohaté úrodě špaget. Kameraman natočil mladé ženy v krojích, jak češou ze špagetovníků špagetové plody, které pak večer na slavnosti konzumují. Dlouholeté šlechtitelské úsilí bylo podle autorů snímku korunováno také tím, že všechny špagety jsou stejně dlouhé a po krátkém vysušení na jarním slunci mohou být expedovány na trh. Na špek skočily desetitisíce lidí. Zájemci najdou celý příběh včetně inkriminované reportáže na
http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/april/1/newsid_2819000/2819261.stm

Autor nápadu byl žertéř tvrdého zrna a vypráví se o něm, že po dlouhém čekání a obtížných jednáních dostal nakonec příslib audience u papeže včetně termínu druhý den v 15.00 hodin. Na tuto informaci prý reagoval otázkou: „Dobrá, ale je ten papež člověk, který drží slovo?“ Některé žertíky se mohou také nevyplatit. A to je možná důvod obav použít více humoru i v medicíně.

Medicína se točí kolem základních lidských hodnot, zdraví a života, není tedy divu, že v profánní sféře existuje snad nejvíce vtipů na toto téma (viz Karel Čapek). V posvátné rovině výkonu medicínského řemesla je atmosféra vážná až ponurá a téma humoru tabuizované, nebo alespoň odsouvané. Snad by mohli otevřít dveře zapovězené komnaty klauni na dětských odděleních... Tu a tam se objeví i ve velmi prestižním časopise úvaha na téma humoru v našem řemesle, která se dokonce k jeho použití staví kladně, ale to jsou bílé vrány. A to navzdory úžasné stati Normana Cousinse, Anatomy of an Illness as Perceived by the Patient: Reflections on Healing and Regeneration, kterou tento věhlasný novinář publikoval v roce 1979 po své vlastní zkušenosti s těžkou nemocí.

Ta knížka stojí za přečtení; po roce 1989 mohla vyjít i česky. Autor, přítel mnoha hvězd medicíny té doby a laureátů Nobelovky, onemocněl celkovým zánětem, který bychom dnes diagnostikovali asi jako kolagenózu. Nemocniční léčba postupovala systémem od deseti k pěti. Cousins se tedy dohodl s ošetřujícími lékaři, že zkusí vlastní léčebnou metodu. Vyšel z logické úvahy, že co obtíže zhoršuje je stres a tedy všechny léčebné postupy by měly být zaměřeny na jeho eliminaci. Dílo Linuse Paulinga (dvojitá Nobelovka) mu vnuklo ideu megadávek vitamínu C a jeho vlastní nápad spočíval v co největší dávce humoru, kterou bude schopen vstřebat. Odstěhoval se do hotelu naproti nemocnici a najatá sestra mu promítala veselohry, především filmy bratří Marxů, přátelé ho chodili bavit. Během několika týdnů se uzdravil. Jedno z jeho zajímavých zjištění bylo, že deset minut huronského smíchu má dvouhodinový analgetický účinek. To byl Divoký Západ; dnes se vědecky zkoumá vliv smíchu a humoru na imunitní systém.

Je-li klinická praxe vážná jak nedělní rána, je vědecká práce, zejména pak její publikování, zboží sucharské, přestože sami vědci smysl pro humor nepostrádají. Nicméně články, které z nich vycházejí, jsou poživatelné a stravitelné asi jako piliny. Vím o čem mluvím, protože jsem překládal vznešené časopisy do českých mutací. Mám pocit, že nikdo kromě autorů, korektorů a překladatelů nemohl přečíst celé práce; ta spousta vaty a alibistických keců musela zahnat potenciální čtenáře do Summary a Conclusions, které si pečlivě opsali.

O to větší ocenění si zaslouží redakce a autoři British Medical Journal (BMJ), kteří byli ochotni parodovat tuto literaturu. Mám rád BMJ, protože si uchoval nadhled, kritičnost, otevřenost a humor. Články odhalující praktiky farmaceutických firem mu zajišťují absenci finanční podpory z této strany nejméně na další generaci. Z jeho obsahu bych se rád rozdělil o poslední čtyři čísla loňského ročníku, kde lze najít několik „silvestrovských“ příspěvků, které si dělají šprťouchlata z vědeckého snažení adeptů Nobileho ceny (dnes pojaté jako výlet vzducholodí k severnímu pólu, setkání s ledními medvědy tamtéž a návrat zbytku výpravy ruským letadlem).

Co všechno je možné zkoumat (a dostat na to eventuálně i grant) ironizuje příspěvek Petera Krafta a spolupracovníků: Lying obliquely—a clinical sign of cognitive impairment. Autoři zjistili, že pokud se starší pacient, po výzvě aby si lehl na záda na lůžko, položí na posteli namísto rovně šejdrem, je pravděpodobné, že trpí poruchou kognitivních funkcí. Doloženo dvěma stránkami statistiky a vysvětlujícími nákresy. Z podobné úvahy vychází práce Effect of listening to Nellie the Elephant during CPR training on performance of chest compressions by lay people: randomised crossover trial, kterou s kolektivem paramediků napsal student medicíny L Rawlins. Je zde perfektně doložena skutečnost, že pokud během nácviku resuscitace poslouchají účastníci kurzu dětskou ukolébavku o slonici Nelly, dosahují sice požadovaného počtu 100 kompresí hrudníku v minutě, mohutnost komprese však není vyvážená a proto autoři nedoporučují zařadit poslech písně do nácviku, kterýžto poznatek má být vtělen do závazných pokynů Britské lékařské společnosti.

Za nejlepší ale považuji klinickou studii harvardských (MA, USA) anesteziologů vedených P G Firthem: Ingested foreign bodies and societal wealth: three year observational study of swallowed coins, v níž se prokazuje, že nebyl zjištěn rozdíl v celkové hodnotě spolykaných mincí (a tím i celospolečenského bohatství) v obdobích před pádem burzy v roce 2008 a po něm, aniž byla počtem spolykaných mincí ohrožena monetární sféra. Nebyla tedy potvrzena nulová hypotéza, že nutnost státních dotací bankám bude následována nutností dotovat mince do dětských jícnů. To vše na základě vztahů mezi počtem a hodnotou spolykaných mincí a Dow Jonesovým indexem.

Čtenáře musí naladit již úvod: „Známý zdravotní problém u malých dětí představuje vdechnutí nebo polknutí cizích těles. Jedno rozjařené rakouské batole spolklo plastický vánoční stromek, britské děti polykají okolo Fawkesova dne zase zábavnou pyrotechniku. Kulinářsky náročnější Italové hlásí např. vdechnutá humří tykadla, dvouletý americký chlapeček vdechl při pobytu v motelu nebohého cvrčka, který v jeho dýchacích cestách přežil nedotčen celé tři dny. Nicméně mezi nejčastější cizí tělesa polykaná malými dětmi patří mince. V jícnech malých Evropanů se dříve nacházela pestrá směs franků, marek, lir, drachem, guldenů a další měny, v poslední době přichází nová vlna, vlna euroaspirantů...“

Umí-li si člověk nebo instituce udělat srandu sám/sama ze sebe, svědčí to o velké vitalitě. Přeji do roku 2010 nám všem a BMJ tento dar ve velké hojnosti; s ním lze přežít i horší časy. Dychtivým badatelům pak sděluji, že (nejen tyto vybrané) články jsou volně dostupné na adrese http://www.BMJ.com v rubrice RESEARCH. Články jsou zřetelně označeny Christmas 2009: Young and old.