Vizionářství.

Toho nejhoršího druhu, tedy makroekonomické. Někteří se zbavili celého akciového portfolia a teď se tlučou do hlavy. Uvažovali nějak takhle:

„Akciové indexy jsou hodně vysoko. ČNB navíc přestane brzy oslabovat korunu a jejím posílením přijdu třeba o 20 % hodnoty v amerických akciích. A Trump je hovado, takže jestli vyhraje, trh půjde ke dnu.“

Jenže ouha, máme prosinec, trhy po Trumpově vítězství nevídaně rostou a ČNB mlží něco o druhém pololetí 2017 a pozvolném uvolňování kurzu. Jenom mé osobní portfolio povyrostlo v uplynulých týdnech o +20 %, což se poštěstí tak jednou za pětiletku.

Ono je hodně těžké najít do portfolia pár dobrých titulů a koupit, když jsou levné. Ale je ještě mnohem těžší předvídat s určitostí vývoj celého trhu, natož pak vyhlížet černé labutě. Opakovaně v tom selhávají i profesionální analytici, o nás amatérech ani nemluvě.

Tohle makro-vizionářství vnímám jako velkou chybu, protože staví na roveň vlastní schopnost A) najít a koupit dobrou akcii a B) předvídat a číst trh. Jenže to je iluze a to druhé je nesrovnatelně těžší. Investor samozřejmě musí sledovat trendy, ale vyprodat portfolio jen proto, že mám vizi sestupných trendů, je absurdní.

Vizionářství je obvykle v podnikatelském světě oslavováno, ale pořádná vize je vlastně jen odvážná hypotéza. Někdy vyjde, jindy ne a je strašně ošemetné zaměňovat ji s realitou. Jako investor se to snažím nedělat. A jaká že je letos moje největší investorská chyba? Jó, to bych taky rád věděl!