Jsem tenisový nadšenec, přes léto hraju obden, sleduju grandslamové turnaje a občas si i něco přečtu. A více než jednou jsem dostal doporučení na klasiku Timothyho Gallweye Vnitřní hra tenisu (The Inner Game Of Tennis, 1974).


Gallwey je cosi jako mentální kouč, který napsal hned několik knih založených na vlastním konceptu „vnitřní hry“ — v tenisu, golfu, lyžování, práci a dokonce hudbě.

Zní to podezřele? Zdání vás neklame. Kniha jako taková se čte dobře, ale ideově trpí hned třemi velkými problémy:

1. Gallwey nebyl profesionální tenista ani tenisový trenér na ATP úrovni, což už je samo o sobě na pováženou. Vlastně strávil víc času v duchovním ašrámu než proháněním míčku po kurtu.

2. Jeho koncept dvou Já (prvního, které je vědomé a chce mít vše pod kontrolou, a druhého nevědomého, které dělá většinu věcí intuitivně správně) je v podstatě pseudo-vědecké mumbo jumbo mnoha New Age knih té doby.

3. Metoda příliš neodpovídá „vnitřní hře“ profesionálních tenistů popsané v životopisech, jako je Agassiho Open. Ti opravdu neodevzdávají kontrolu Vševědoucímu Já, aby ovládli svou hru. Makají, přemýšlejí, mluví si pro sebe a taktizují jako my ostatní. A rozhodně nejsou většinu času ve stavu flow.

Nejsem daleko od toho, abych nazval Gallweyův manifest mystickým bullshitem pro tenisové začátečníky. Je však fér uznat, že pár praktických psychologických rad tam je, ovšem ne toho druhu, že byste na ně zakrátko nepřišli sami při snaze zlepšit svou hru. Lepší než takovéhoto „mentálního“ kouče je sehnat si skutečného trenéra.


Tipy na další zajímavé knihy najdete na mém čtenářském blogu Co čtu.