Dlouho očekávaná novela Hry bez hranic brněnského publicisty Michala Kašpárka se ve vší jednoduchosti a jadrnosti přišla porvat o největší výzvu moderní české literatury, kterou je absence hlubokých soudobých témat a slohovitost psaného jazyka, jímž už nemluví ulice ani kavárna. Chlupy lítaly, ostrá slova také a jistě vás zajímá, jak to dopadlo?

Lze ale najít „hluboká soudobá témata“ v zemi, která zažívá nejšťastnější mírové období svých dějin? Tušíte správně. Existuje jedno jediné. A právě na něj autor neúprosně míří, přímo do nitra českého nevědomí a zbabělosti: Uprchlíci a naprostá neochota české veřejnosti dělit se o své štěstí s kýmkoli a sdílet byť jen nepatrný zlomek evropských starostí, v marné snaze udržet si neměnné bezčasí.

Kašpárek si tedy ožehavé téma nevylosoval. Doslova neměl na výběr. Jenže každé téma se dá zpracovat blbě a tohle naštěstí není ten případ. Místo toho, aby čtenářům kázal, ukazuje nejdřív erozi českého bezčasí, která probíhá nepozorovaně i bez uprchlíků, čistě vlivem technologických změn a všudypřítomné digitalizace intimního i veřejného života.

Neviditelný příchod nových pořádků podtrhuje jazykem, který je maximálně hovorový a současný, plný slangu, technického žargonu a anglicismů, těch skutečných i frázovitých, jako že třeba hovno vletělo do větráku (hned dvakrát). To, co by jinde nefungovalo, zde dokresluje skicu dvourychlostní české společnosti, v níž noví světáci poznávají svět stěží jinak než skrze obrazovku.

Hlavní postava, vyhořelý a cynický herní vývojář Filip, je zástupcem nové pracovní kasty nepostradatelných ajťáků a jeho monolog na úvodních stránkách jen potvrzuje, že si je svého výsadního postavení a nadřazenosti oproti nedovzdělaným českým balíkům zatraceně dobře vědom. Jeho roztěkaná, neukojitelná osobnost se opírá o neviditelné body v kyberprostoru, které mu ale poskytují zcela hmatatelnou výhodu v reálném životě, ať už jde o využívání Tinderu, obsesi Wikipedií a Redditem, nebo ujeté ujíždění na Euro Truck Simulatoru.

Hrou osudu, a tedy naprosto symbolicky, se Filip ocitá v uprchlickém táboře na srbsko-maďarské hranici, kde je vlastně vůbec poprvé v životě konfrontován s reálným světem tam venku, což příběh dále posouvá až k žiletkově vtipnému závěru.

Z mého pohledu zásadní je celkový étos knihy, který není mudrlantsky nafoukaný, ale veskrze satirický a myšlenkově bohatý, až uvolněný, podobně jako třeba u mladého Škvoreckého. O malé knize (156 půlstran) bych těžko mohl říci, že jde o velký román, ale její celkové vyznění i tak dává tušit, že Kašpárek by nám dokázal o nás samých říct ještě mnohem víc, kdyby si vzal a dostal prostor. I v této krátké práci dokázal zkoušet české svědomí způsobem, který v minulosti nebyl velké české literatuře cizí, tedy se sebeironií zde zastoupenou autobiografickými rysy hlavní postavy (autor má blízko k IT a strávil nějaký čas jako dobrovolník v uprchlickém táboře).

Hry bez hranic jsou malá velká kniha o spodních proudech české současnosti a ve svých ambicích rozhodně neselhává. Naopak, při svém vtipu je mnohem závažnější, než by se mohlo z úvodních stránek zdát. Skvělá prvotina.

Tipy na další zajímavé knihy najdete na mém čtenářském blogu Co čtu.