Co nastane po období zlatého deště, jak nazývají Vietnamci v Česku časy svého obchodního rozjezdu let devadesátých? Tržnice lemující české pohraničí se vyprazdňují, trhovci opouštějí stánky a stěhují se do kamenných obchodů, večerek, restaurací, manikúr, pedikúr a kadeřnictví. Po dvaceti letech se ze stánkařů etablovala majetná podnikatelská vrstva, které je k ruce nájemní proletariát importovaný z Vietnamu v posledních třech letech.

Režisér Martin Ryšavý získal letos v červnu Cenu Pavla Kouteckého za dokument Země snů pojednávající o zoufalé situaci vietnamských zaměstnanců z poslední migrační vlny. Ti byli vylákáni zprostředkovateli za nereálnými výdělky a stávají se cílem pracovního vykořisťování při nekonečných šichtách v montovnách nebo, hůře, v ilegálních výrobnách cigaret, pančovaného alkohlu a pěstírnách konopí. K snímku a k dalším výstupům českých vietnamistů sdružených v Klubu Hanoi poskytujícím integrační služby přímo v areálu velkotržnice Sapa v pražské Libuši, se vede uvnitř vietnamské komunity ostrá debata. Účastníci internetové diskuze na webových stránkách Klubu Hanoi například uvádějí: „Nechápu jednu věc. Jak je možné že se Vietnamci kteří zde řadu let porušují zákony tím že prodávají falešné zboží,neplatí daně, při kontrole celníků u stánků odbíhají se slovy neumin cesky a dnes obchodují s lidmi podivují tom, že se státní orgány zajímají o dění ve viet. komunitě.(…). Pevně věřím že MV a policie proti zločineckým praktikám bude v budoucnosti důslednější. Nechápu jak může někdo obviňovat neziskové organizace z toho že komukoli poskytují pravdivé informace.Od toho tu přece jsou.Jestli někdo poškozuje viet. komunitu je to především ona sama a to krytím zločineckých aktivit a nekonečným lhaním.Myslíte si snad že obchod s ‚otroky‘a zaměstnávání lidí na černo je záležitost ke které má stát nečině přihlížet?(…).“ „Plně souhlasím. jsem Vietnamec a cítím totéž. My s rodinou podnikáme normálně, a nic nepašujeme, ale v naší komunity jsou dost takových lidí, kteří nám dělají ostudu... Stydím se za to, a slyším to i v komunitě..stydějí se za druhého, jsou bezohlední, pašuji co se dá, milují peníze, hrají si se zákony a opovrhují češi. Takže takový agentury, obohacující na úkor chudých vn zemědělců jsou, znám je, a nemám je rád. Jsem student vysoké školy ekonomické, vím co je to Šedá ekonomika, někde vytváří až 1/4 HDP
státu... Stydím se za svoji menšinu, a snažím se to vynapravit aspoň trochu, ve svém okolím.“

Než česká ambasáda dostala koncem roku 2008 příkaz omezit vydávání víz, přijíždělo do Česka v průměru deset Vietnamců denně. Poslední migrační vlna (přibližně od roku 2007), o které je Ryšavého film, dosahuje dvaceti tisíc lidí ochotných tvrdě pracovat. Každý z nich se doma zprostředkovatelům zadluží v průměru dvanácti tisíci amerických dolarů, z toho tři tisíce jdou – za různé poplatky a povolení – na účet vietnamskému státu, shodují se odborníci na migraci. To je (nejen) pro chudé rolníky z rýžových polí hodně. Dluh činí z nově příchozích nevolníky vnitřních struktur vietnamského migračního byznysu, jehož čistý zisk je jen při příchodu do České republiky asi deset tisíc dolarů za hlavu.

„Je to státem organizovaný zločin, řešení je na vietnamské straně. Ta však zájem na nápravě nemá. Na víc než rok starou výzvu o jednání vietnamská vláda nereagovala. My můžeme jenom utáhnout vízový kohoutek,“ vysvětluje vysoký státní úředník. Jmenován být nechce, obává se nátlaku organizátorů tohoto migračního byznysu.

Začátek podnikání

Kořeny vietnamského nelegálního podnikání sahají do sklonku osmdesátých let. Tehdy pracovaly v Československu v rámci mezivládních dohod desetitisíce vietnamských dělníků. Ti podnikavější z nich začali načerno vyrábět padělky žádaných džínsů a oblečení z materiálu textilek, ve kterých byli nasazeni. Úspěch byl enormní. Brzo se k podnikání přidala vietnamská ambasáda. K textilu přibylo digizboží – tolik žádané digitální hodinky – a na starém ruzyňském letišti, jinak používaném pro vítání soudružských návštěv ze zahraničí, přistávala pod diplomatickým krytím letadla naložená asijskými výrobky, které se záhy a bez proclení objevily na černém trhu.

Po roce 1989 u nás poslední turnusy vietnamských dělníků zůstaly a proměnily se ve stánkaře. Do Česka (ale i na Slovensko) se navíc stáhla většina Vietnamců z východního Německa, Polska a Maďarska. Začaly vznikat obrovské tržnice, z nichž se stal svět sám pro sebe. Jejich fungování je od počátku založeno na organizovaných skupinách zařizujících dich vu hai quan, volně přeloženo „službu k proclení“. Tyto skupiny vyrábějí falešné faktury ke zboží dováženému z Asie. Takto padělané faktury podhodnocují zboží až o 90 procent oproti skutečné ceně. Tomu odpovídá minimální výše celního poplatku.

U „služby k proclení“ si vietnamský obchodník objedná kontejnery zboží, „služba“ mu je dodá a složí již „proclené“ v některé z obřích tržnic, kde je zboží vyloženo a distribuováno do celé Evropské unie. Jeho původ je prakticky nedohledatelný. Faktury jsou vystaveny na fiktivní firmy (většinou s. r. o.), jejichž majitelé zpravidla nepobývají v České republice.

V tuzemsku dnes působí několik desítek těchto „služeb“ (organizovaných skupin), které spolupracují také s čínskými obchodníky u nás i v sousedních zemích. Publikace Ústavu mezinárodních vztahů z loňského roku uvádí, že osoby, jež zprostředkovávají tyto služby, „mají značné zisky, bohatnou a rozšiřují sféry svého vlivu“. „Nejedná se jen o následné investice do legální ekonomiky, ale i získávání kontaktů a vlivu v prostředí společenských a politických elit. (…) Systém těží z toho, že velká řada institucí dohledu neplní svoji roli. (…) Činnost stínových firem je umožňována i nedůsledností ze strany správce daně. Finanční úřady takovéto firmy pouze označí za nekontaktní. Zřídkakdy pak dávají rejstříkovému soudu podnět k výmazu firmy.“

Marihuana a prodej drog

Podle v Česku usazených Vietnamců přišlo všechno zlé, co se s Vietnamci pojí, z Německa, Holandska, Severní Ameriky a Skandinávie. Jde hlavně o pěstírny marihuany a dealerství drog. Částečně jim dávají za pravdu i policejní specialisté. Jiří Ištvaník a Petr Buřič z chebského týmu Egger potvrzují, že důkladnost německé policie vyštípala členy tamních vietnamských gangů do Česka. „Dokážou měnit identitu koupí dokladů od Vietnamců odjíždějících domů. Stejně je to s řidičáky, jeden udělá jízdy pro dvacet dalších.“

Vietnamští delikventi často k legalizaci svého pobytu v ČR používají romskou komunitu. Dochází k aranžovaným sňatkům i uznání otcovství. Kriminalisté přiznávají, že tyto sňatky jsou přes zjevnou účelovost těžko postižitelné. „Nějak spolu žijí, mají děti…“ glosují nový antropologický typ vznikající z multikulturního soužití.

Některé Romy a Vietnamce spojují i další aktivity. Vietnamští provozovatelé heren jsou na Chebsku téměř výhradními dealery drog pro Romy (ale nejen je) a naopak Romy využívá vietnamské podsvětí k příležitostným kriminálním aktivitám. V žádném případě však nejde o rovnoprávný vztah. Svědčí o tom vietnamské označení pro Romy – moi. Jde o termín užívaný ve středním Vietnamu pro příslušníky horských etnických menšin, které vietnamská společnost považuje za zaostalé a barbarské.

Jak vypadá distribuce drog v praxi? „Po léta máme vždy jednoho vietnamského klienta, každý rok je to ale někdo jiný,“ vypravuje Markéta z chebského sdružení Kotec, které poskytuje zdravotně-sociální služby drogově závislým. „Přijde a vymění třeba tři sta buchen (stříkaček). Můžeme jen odhadovat, pro kolik lidí. Každopádně Vietnamci pak prodávají ve svých hernách čistou buchnu za padesát korun.“ Že k buchně-stříkačce přidají i dávku narkotika, je celkem samozřejmé.
ani duchové tu nezůstanou

„Chceme se jednou vrátit“, říká mi na sluncem rozžhaveném chebském náměstí zdejší starousedlík Le Anh Phong, „ani duchové tu nezůstanou. Ti, kdo tu umřou, jsou převáženi domů za předky. Vietnamské hřbitovy, ani hroby v Česku nenajdete.“ Le v Česku pobývá od roku 1982, je obchodníkem a soudním tlumočníkem. O získání občanství zájem nemá, trvalý pobyt mu jako většině Vietnamců stačí. „Někteří by chtěli občanství, ale po podání žádosti musí během osmnácti měsíců prokázat znalost češtiny a daňová přiznání, pojištění a trestní rejstřík a tak. A to jim nejde.“ Jako jediný dochází na Integrační komisi města. „Nikdo jiný než já tam nikdy nepřijde. Vietnamci tomu nerozumí, že by měli mít organizaci, aby měli vietnamské školy a vystupovali společně. Přitom se všichni známe, všechno se říká po mobilu, všichni hned všechno ví.“ Jeden z jeho synů studuje fysiku a vyhrává mezinárodní soutěže v přírodních vědách. „Ať si sám sežene stipendium na univerzitě někde v Anglii, na to já nemám peníze“, končí rozhovor Le.

vietnamština banánových dětí

To, že by bylo vietnamských škol zapotřebí, prokazuje špatná znalost rodného jazyka u nejmenších Vietnamců. Zvláště v západních Čechách si trhovci pořizují pani na hlídání, od kterých se děti naučí česky a mají pak problém při komunikaci se svými rodiči. Říká se jim banánové děti. Navrch žlutí, vevnitř bílí. Nedávno vznikla vietnamsko-česká firma nabízející integrační kurzy. „O kurzy vietnamského jazyka je ve všeobecnosti velký zájem. Vietnamské děti, jež vyrůstají v ČR, vnímají český jazyk jako svoji mateřštinu. Vzhledem k faktu, že jejich rodiče jsou obvykle velice zaneprázdnění (pracují 10-12 denně) jsou značně limitovány jejich možnosti komunikovat ve vietnamštině. Jejich slovní zásoba není příliš vysoká, mají ve všeobecnosti menší cit na správnou výslovnost a neumějí vietnamsky číst a psát. Z těchto důvodů vietnamští rodiče vítají možnosti edukování svých potomků v jejich, de-facto rodné řeči,“ uvádí PR zaměstnanec firmy Aviette s.r.o. Jiří Bosák. „Mladí studenti, kteří se zde již narodili nebo přijeli v prvních letech svého života se o získání českého občanství naopak aktivně snaží, jelikož zde většinou chtějí setrvat, považují ČR za svůj domov a chtějí být činní v občanském životě, kupříkladu volebním právem. Z mého pohledu však stát klade před tyto studenty naprosto nesmyslné administrativní komplikace, které mnohdy proceduru prodlouží na několik let, kdy využívá možností proč nevyhovět žádosti z důvodu ‚formálních nedostatků‘ do maxima. Osobně mi to přijde krajně nesmyslné, neboť jsou tito žadatelé zcela integrováni do české společnosti a český jazyk je jejich mateřštinou. Navíc jsou to většinou VŠ studenti absolventi nebo studenti a pro ČR představují vysokou ekonomickou přidanou hodnotu,“ konstatuje.

Jiní taky studenti

Posledním trendem vietnamských zprostředkovatelských agentur je podle zdrojů pražské mise Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) zařizování studentských víz. Zprostředkovatelé přihlásí nově příchozí Vietnamce na soukromé střední nebo vysoké školy. Noví „studenti“ jsou ve skutečnosti okamžitě vrženi do koloběhu vydělávání peněz v různorodých oborech. A když je školy vyhodí, většinou o tom ani neví. Neuvědomí si pak ani to, že jim narůstá dluh na povinném zdravotním a sociálním pojištění. A s dluhem přirozeně roste také závislost na zprostředkovatelích. Falešní studenti se stávají vhodnými rekruty na místa „zahradníků“ v pěstírnách marihuany či profesi bo doi, tedy žoldáků pro špinavou práci.

„Trvale najaté skupiny bo doi se převážně zabývají ochranou majetku bohatých a vlivných vietnamských podnikatelů, bdí nad pořádkem v tržnicích a dohlížejí zde na řádné odvody nájemného,“ uvádí se v již citované publikaci.

Jejím spoluautorem je Filip Kraus, bývalý detektiv policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který se věnoval právě asijské migraci. Jeho příběh může sloužit jako ilustrace vlivu a moci, kterou organizovaný zločin vietnamské komunity může nabýt.

Krausův bývalý nadřízený Hynek Vlas dnes říká: „Jako jediný uměl vietnamsky tak, že opravoval tlumočníky. Při vyšetřování případu obchodníka s nudlovými polévkami Kiena Pham Trunga na něj ušili boudu. Na jeho jméno založili konto v Libanonu a z něj pak platebními kartami vytahovali peníze. Krause začala vyšetřovat Inspekce ministra vnitra, konkrétně jistý Richard Klimša. Jenže my jsme měli ty Vietnamce napíchnutý a v odposleších jsme slyšeli, jak Klimšu instruují, aby jim dodal seznamy našich vietnamských tlumočníků. A představte si, den nato se dostaví inspektor Klimša a požaduje tlumočnický seznam. Měli jsme ho. Inspekce začala Klimšu vyšetřovat, ale případ šel nakonec do ztracena.“

Filip Kraus odešel od policie v roce 2008 s dalšími asi 250 příslušníky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a jeho někdejší nadřízený Hynek Vlas teď opakuje mediálně propíranou historii – nebo spíš její interpretaci – o tom, jak se útvar rozpadl. „Odešli jsme společně s Kubicem, poté co se nás vedení vnitra snažilo vyštípat. Kubicemu dávali jednu nesmyslnou důtku za druhou. Raději se dohodl na odchodu. Útvar tak ztratil paměť.“

Vývoz peněz

Ekonomika vietnamské diaspory je takřka výhradně hotovostní. Objem peněz převáděných každý rok z České republiky do Vietnamu dosahuje šesti miliard korun (jde o průměr z let 2005–07). Oficiálně. Sem patří výdělky drobných vietnamských stánkařů a dělníků, kteří posílají svoje peníze rodinám po příbuzných nebo v případě nutnosti prostřednictvím společnosti Western Union.

Dalších pět miliard korun odtéká do Vietnamu různými neoficiálními kanály – jde o zisky z nelegální a nezdaněné činnosti. „Několikrát jsme kurýrům zabavili kufry, v nichž byly desítky milionů korun. Většinou to bylo na letištích. Dali jsme například tip Němcům, ti kurýra zadrželi ve Frankfurtu a pak jsme se dohadovali, komu vlastně zajištěné peníze patří,“ vypravuje Hynek Vlas.

Potřeba tak riskantního transferu hotovosti vyplynula z faktu, že tradiční způsob vývozu peněz (tzv. chuyen lien, v arabských zemích označovaný jako systém hawala) nestačil pokrýt vzrůstající objem byznysu. Zjednodušeně řečeno: ve Vietnamu nebylo k dispozici tolik hotovosti, kolik se v Čechách a na Moravě vydělalo.

Na pětimiliardovém objemu nelegálních plateb, které putují zpět do Vietnamu, se snaží přiživit i některé bankovní společnosti. Občas se tak objevují nabídky různých internetových bank. A některé z velkých policejních razií z poslední doby jsou spojovány právě s transfery peněz do Asie.

V říjnu 2008 vtrhla jednotka protikorupční policie do směnárny Aktiv Change v centru Prahy s tím, že její majitelé vyprali během let 2005 až 2008 nejméně 5,3 miliardy korun směřujících do Vietnamu a Číny. Vyšetřování šlo i tentokrát do ztracena. Policie údajně chybila.

Strýčci

Jak je vlastně vietnamská komunita organizovaná? V každém českém městě stojí v jejím pozadí jeden respektovaný muž zvaný bac (strýček). Jeho autoritu neutváří jen majetek, ale především schopnost ovládat síť správců tržnic a lidí se styky ve státní správě, eventuálně na vietnamské ambasádě. Je to „strýček“, kdo nově příchozím přiděluje místa k podnikání. A v případě sporů uvnitř komunity má neformální moc rozhodnout. Většinou stačí domluva, pokud ne, nastupují zlí hoši bo doi.

Vietnamská komunita tak vlastně do Česka přemístila způsob výkonu moci a uspořádání společnosti po staletí praktikované na vietnamském venkově. I tam má každá vesnice svého „strýčka“, jehož autorita určuje a stírá hranice mezi legálním a nelegálním. Čas ale ukáže, jestli budou moc těchto „strýčků“ respektovat i nové generace „banánových dětí“, které se v České republice již narodily.

„Stereotyp, že všichni bílí jsou vlastně bohatí a je naprosto v pořádku je natáhnout, pochází již z dob francouzské nadvlády, kolonisté přece byli zámožní, lidé ve Vietnamu neměli zkušenosti s běžnými či chudými Evropany, neznali cenu evropského bohatství,“ popisuje vietnamista Jiří Kocourek jeden z negativních aspektů vietnamsko-západních vztahů, vztahujících se dnes žel i na Českou republiku. „Podívejte, tady se 15 let vůči Vietnamcům neprováděla žádná integrační politika, žádné kursy češtiny, žádný úvod do prostředí… začínáme až teď. Například ani našim soudcům by neškodilo školení, o tom jak ve skutečnosti probíhá tlumočení ze strany vietnamských tlumočníků. Mnozí z nich sice umí česky, ale někdy ani oni, natož vietnamští účastníci řízení neznají právní jazyk a české právní prostředí, takže si to tak nějak vykládají po svém… Fakt je ten, že třetina Vietnamců je v ČR již dlouhodobě a navíc druhá generace přehodnocuje postoje svých rodičů. Spíš než zpátky do Vietnamu míří na vysoké, i angloamerické školy. Vietnamská společnost v ČR je dnes vysoce stratifikovaná. Kvůli budoucím vztahům bychom určitě měli aspoň některé její části více oslovovat.“

Vyšlo v editované verzi v Magazínu Lidových novin 1. října 2010

Orgány migrantů na prodej

Dvaadvacetiletý Vietnamec Chien Danh Bui byl chycen při krádeži v nákupní galerii Vaňkovka v Brně. Policistům se při zatýkání bránil a jednoho z nich ohrožoval nožem. Byl na pervitinu. Minulou středu (4. 8. 2010) při líčení brněnského krajského soudu nabídl k rozprodeji své tělesné orgány, aby tak mohl vyrovnat dluhy, jež způsobil své rodině odcestováním do Česka za výdělkem. „Dejte mi prosím ještě šanci. Hlavně abych se nemusel vracet zpět do Vietnamu. Příjezd sem stál moji rodinu i mne hodně peněz, zadlužili jsme se. Pokud se budu muset vrátit, bude to tragédie pro mnoho lidí,“ apeloval marně před vynesením rozsudku. Dostal dvacet měsíců vězení natvrdo a vyhoštění. Vyjet do Česka za prací znamená pro většinu chudých vietnamských venkovanů zadlužení v průměru dvanáct tisíc amerických dolarů. To je mnohaletý příjem celé rodiny. Asi tři tisíce zaplatí za vyřízení víz a potřebné dokumenty (pas, pojištění), zbytek je čistý zisk zprostředkovatelské agentury. Ta pomůže vyřídit živnostenský list a první práci novopečeného podnikatele. Ten je pak zaměstnán v tradičních byznysech vietnamské komunity, tedy na prodejních stáncích a v bufetech, nebo „zprostředkován“ do nějaké české montovny. Někdy jde taky rovnou jako „zahradník“ do pěstíren marihuany, výrobny nelegálních cigaret nebo pančovaného alkoholu (takováto umístěnka je však spíše vyhrazena nelegálům - jejichž přeprava do Česka je méně nákladná - zhruba jen 4600 dolarů). Nakonec může nešťastník skončit jako Bo doi, tedy nájemní násilník pro vietnamské obchodníky k ochraně zboží a tržnic, nebo jako zabiják pro mafiány.

Osudy příchozích z poslední vlny vietnamské imigrace mohou být skutečně až takto tristní. Mohou být ale i horší. V říjnu minulého roku byl v Brně podříznut v herně na ulici Cejl mladý vietnamský pár - jednadvacetiletý provozovatel herny a jeho o rok mladší přítelkyně. Prý kvůli dluhům. Motivy vraždy ani vrah nebyly nikdy odhaleny. Z mordu obviněný Mongol byl pro nedostatek důkazů letos v červnu soudem zproštěn obžaloby. Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Co vede syny a dcery z rýžovišť delty Rudé řeky nebo nově i středního a jižního Vietnamu k cestě za nejistým výdělkem do země, o které nic nevědí? Proč na lidech, ochotných dřít od nevidím do nevidím, parazitují zprostředkovatelské mafie? Je vůbec to, že si etablovaná vrstva vietnamské emigrace přiváží do Česka vlastní nevolníky (na dvacet tisíc duší v posledních třech letech), nějak „celospolečensky“ přínosné? Samozřejmě, že koupit si na tržnicích pytel krevet za pakatel a dát si výbornou vietnamskou polévku je skvělá věc. Někdy to ale chce nějaký digestiv k strávení toho, že jeden mladý ztracenec nabízí k prodeji své orgány, aby zaplatil dluhy zprostředkovatelům. Nastupující vláda si dala do programového prohlášení za cíl omezit činnost takových zotročujících agentur. Vzhledem k tomu, že ve výhradně hotovostní vietnamské ekonomice se hýbe kolem pěti miliard korun ročně, je vládě třeba popřát v takové snaze úspěchu… A pevného žaludku.

Vyšlo v Lidových novinách 9. srpna 2010

Problémová telata vietnamské dojné krávy

Dění kolem velkotržnice Sapa v pražské Libuši narušilo převládající obraz, který si o Vietnamcích utvořila česká společnost. Namísto pracovitých a úslužných přistěhovalců se najednou objevují feťáci a ztracenci bez domova. Vietnamská společnost se v Česku natolik stratifikovala, že si přivezla i vlastní proletariát. Není tedy již jen dojnou krávou na všimné pro české činovníky. Vietnamci v Česku představují vše, čeho se Čechům nedostává. Jsou zakotveni v řádu kultu předků vyžadujícím neustálou práci pro zachování rodu. Jeho kontinuita je jištěna službou rodinnému oltáříku, zajišťujícímu věčnost. Nemusí se tudíž zabývat systémem důchodového zajištění starých, protože výživa předků, ať již drobty mrtvým, nebo péčí o dožívající, je zárukou vlastní nesmrtelnosti. Jediná potíž může spočinout v nutnosti zplodit syna, protože jedině ten může udržovat kult. Dcera totiž bude sloužit předkům svého muže. Stát důležitý není. Je to jen mocenský aparát mandarínů, s nimiž je potřeba vyjednávat. A čeští mandaríni jsou hodní. Ve studii o vietnamské migraci uvádí vietnamistka Eva Pechová spontánní konstatování vietnamského mladíka: „Vietnamci jezdí do Čech, protože už jich je tu hodně, Češi jsou hodní a zákony jsou hloupé.“ Význam tvrzení „Češi jsou hodní“ pak ilustruje citací z česko-vietnamské konverzace vydané Vietnamci v ČR: „Prosím, mohl/a byste otevřít motor? Vašemu autu teče hodně oleje. Zaplatíte pokutu 1000 Kč./ Prosím, buďte hodný. Tady máte 300 Kč.“

Vietnamští trhovci se tak po léta stali dojnými kravami české státní správy i samospráv. Výši za léta vyplaceného všimného už nikdo nespočítá. Ekonomika trhovců je po výtce hotovostní a osudy při raziích zabavených peněz jsou podle jejich podání pestré: jen menší část je prý zanesena do policejních protokolů, větší se stává kořistí. O tu se údajně vede mezi mandaríny lítý boj. Ale spíše než možná korupce proniklo dojením specifické vietnamské ekonomiky na veřejnost podráždění některých obyvatel pražské Libuše z rojení podivných existencí kolem velkotržnice Sapa. Česko-vietnamské zprostředkovatelské agentury totiž od roku 2007 natáhly na práci do českých montoven kolem dvaceti tisíc „podnikatelů“ – vietnamských venkovanů vybavených živnostenským listem. Ti pak s nástupem krize přišli o práci a mnozí se stáhli k Sapě. Živoří a čekají na příležitost k výdělku, pokud nezačali fetovat a živit se, jak se dá. Program dobrovolných návratů ministerstva vnitra se na ně nevztahuje, a i kdyby ano, zájem by o něj neměli. Oni a jejich rodiny ve Vietnamu jsou u zprostředkovatelů českých víz zadluženi horentními částkami, v průměru asi 12 tisíc amerických dolarů. Dokud si aspoň nevydělají na dluh. Jinak nosí na čele neviditelný cejch: návrat domů – nežádoucí.

Kdo jsou oni zprostředkovatelé? Nejedná se jistě o masu vietnamských gastarbeitrů cyklovaných v turnusech od sedmdesátých let v rámci dohod RVHP, ale jen o ty z posledních turnusů roku 1989, kteří začali bystře obchodovat s textilem a digi zbožím. Začátkem devadesátých let se za nimi vypravili i rodinní příslušníci a v roce 1993 se k nim přidaly další tisíce Vietnamců z bývalé NDR. Těm nová všeněmecká vláda zrušila víza a nabídla jim při opuštění území finanční kompenzaci. Větší množství Vietnamců se též přistěhovalo z Polska (část Vietnamců, kteří mají trvalý pobyt v ČR, ve skutečnosti pobývá v Polsku) a z Maďarska.

Mýtus o přičinlivých a po vzdělání prahnoucích vietnamských přistěhovalcích je v syrové realitě kontrován vznikajícím sociálně vyloučeným společenstvím ztracenců. Jedná se povětšinou o chudé rolníky ze středního Vietnamu a delty Rudé řeky. Ve vietnamštině je hanlivě označují jako qa – slepičí, hloupí a naivní, nebo thoc – zrnka rýže, tedy křupani. Pro zprostředkovatele, kteří se umí pohybovat v českém a vietnamském korupčním prostředí, jsou tito chudáci stejným vývozním artiklem jako jakýkoliv jiný šmejd. Pro jejich dlouhodobou vydíratelnost vlastně artiklem výhodnějším. Uvnitř struktur vietnamské migrace neexistují jen obchody a kadeřnictví, ale i bordely s náctiletými bezprizornými Vietnamkami, dovezenými do Česka jen za tímto účelem. Nyní disponuje i vlastním dovezeným proletariátem.

Mystifikace spisovatele Jana Cempírka, který v roli mladé vietnamské imigrantky v Česku sepsal dívčí román Bílej kůň, žlutej drak a získal tak loni literární cenu, prozradila očekávání české rádoby multikulti společnosti. Nadané (tzv. banánové, vevnitř bílé, na povrchu žluté) děti nové menšiny vstupují na pole české literatury. Na místo sexy česky píšící vietnamské holčiny jsou tu ale vietnamští ztracenci a feťáci, kteří obtěžují obyvatele domů v okolí tržnice Sapa v pražské Libuši. Místní radnice dokonce hrozí zřízením české domobrany a mluví o vzniku nového ghetta. Vyostření vztahů v okolí Malé Hanoje, jak se obřímu komplexu tržnice přezdívá, je mimo jiné i vyústěním toho, že české paní na hlídání jsou v Praze na rozdíl třeba od Karlovarska pro mnohé Vietnamce cenově nedostupné a děti bezprizorně bloumají ulicemi a experimentují s drogami. Údajně jsou také do Česka vietnamskými rodinami umísťované problémové děti, aby dostaly za vyučenou.

Roky převládající obraz pilného trhovce a dětí premiantů tak bere za své. Dojná kráva vietnamské migrace si přivedla problémová telata. Ta budou možná dobrá akorát jako zahradníci v pěstírnách marihuany nebo k fingovaným sňatkům s místními deklasovanými skupinami. Již nyní se Vietnamci stali primárními dealery drog v romských ghettech. K udržování oltáře předků je třeba hodně peněz, protože v Česku není hodno mít místo posledního odpočinku. Mrtví putují zpátky v rakvích k břehům Rudé řeky. Vietnamské hroby, natožpak hřbitovy, v Česku nenajdete. Česká společnost, v které rodiče mají vůči dětem veškeré povinnosti a děti vůči rodičům žádné, je němou kulisou migrační vietnamské komunity, u které je tomu zcela naopak. Němé ticho již v minulých týdnech zaměřila cloaca maxima české politické scény a avizovala zájem na dění kolem tržnice Sapa. Dělnická strana, dnes sociálních jistot, o sobě míní dát opět vědět. Takže namísto očekávání, že sexy Vietnamka napíše česky literární trhák, se tak spíše v ulici Na Domovině v pražské Libuši mohou dočkat toho, že si český nácek a vietnamský ztracenec natrhnou, řekněme, ucho.

Vyšlo v Lidových novinách 6. května 2010

Cizinci, nebo menšina?
Jsou Vietnamci v České republice jen přechodnou migrační vlnou, nebo navždy zůstanou?
Vietnamští trhovci a dělníci tvrdí, že nepřijeli do naší vlasti zemřít, přesto pro ně jejich velvyslanectví žádá status národnostní menšiny. Jenže s tím je pak potíž, národnostní menšinou u nás mohou být podle zákona jen čeští občané. Další podmínkou je, že takové menšinové etnické společenství pobývá v České republice tradičně a dlouhodobě. Takovému společenství pak menšinový statut umožňuje, aby uchovávali a rozvíjeli svoji odlišnou identitu. Kdybychom se však omezili jen na podmínku českého občanství, mluvíme jen o pár stovkách Vietnamců, protože původního vietnamského občanství se obvykle vzdát nechtějí a Česká republika dvojí občanství (až na výjimky) neumožňuje. Čeští Vietnamci jsou tedy vesměs v očích zákona jen cizinci a pracovní migranti. Přesto asi nikdo neočekává, že by desetitisíce těchto cizinců z Česka (na)jednou zmizely.
Pokud jde o nově příchozí Vietnamce, od roku 2007 jich v ČR přibylo více jak dvacet tisíc a stali se tak nejrychleji rostoucí cizineckou skupinou u nás. Jejich celkově odhadovaný počet 60 až 80 tisíc by tak zaplnil české krajské město. Opustí nás, nebo se stanou trvalou součástí české společnosti?
Uprchlíci na loďkách
Mimo 87 milionový Vietnam žije tři miliony Vietnamců, nazývaných ve vietnamštině Viet Kieu, tedy „sídlících v cizině." Ještě do pádu Saigonu do rukou Vietkongu v roce 1975 nebylo Viet Kieu víc jak 100 tisíc a žili ve Francii, bývalé koloniální metropoli, která Vietnam v letech 1887 až 1956 ovládala. Nyní jich tam žije trojnásobek a tvoří největší evropskou vietnamskou komunitu, ale nejvíc Vietnamců však žije v USA, kam uteklo zhruba 1,7 milionu osob. Po kolapsu Američany udržovaného jihovietnamského režimu tam našli útočiště boat people, tedy lidé, kteří prchali před Vietkongem na loďkách. Další desítky tisíc takovýchto loďkařů nakonec přijalo také tehdejší západní Německo a jiné západoevropské státy. Ve stejné době začínaly proudit desetitisíce vietnamských dělníků do zemí východního bloku. Ti se pak transformovali po roce 1989 na první stánkaře a trhovce.
Enklávy vietnamských emigrantů, ať již post koloniálních a utečenců z americké války nebo pracovních migrantů, tak najdeme rozsety po celé Evropě, USA, Kanadě, Asii i Austrálii. K vietnamské vlasti jsou pevně poutáni jemným předivem kultu předků, který je jedním ze stěžejních rysů konfucianismu, ale ten proniká i všemi dalšími věroučnými či etickými systémy (většinově se Vietnamci hlásí k buddhismu, menšinově ke katolicismu). Konfucianismus klade popředí rodinnou loajalitu s důrazem na pracovní disciplínu, vzdělání a poslušenství starším. V něm hledejme kořeny vietnamského (a čínského) pracovního a vzdělanostního úspěchu.
Viet Kieu dnes jsou obrovským penězovodem ze zahraničí do Hanoje. Ročně skrze ně přiteče 9 miliard amerických dolarů. A protože si zvykli na podmínky globalizovaného světa, lze s úspěchem předpokládat, že tam kde jsou, povětšinou zůstanou i v časech příštích.
Dělníci z turnusů
Vývoz pracovní síly představuje oficiální politiku Vietnamu od sedmdesátých let. Zpočátku tak byli vysíláni dělníci nejrůznějších profesí hlavně do zemí východního bloku. Jednalo se o statisíce osob pracujících ve výrobnách zemí RVHP. Drtivá většina vyslaných pracovníků se však po turnusech vracela. Po pádu východoevropského komunismu se pak měnili v prospektory dalších migrací, jak ti, kdo zůstali, tak i ti, kdo se do Vietnamu vrátili. Jsou to právě oni, kdo tvoří základní kádr dnešních pracovních agentur působících ve Vietnamu i v Česku.
Od roku 1994 však export vietnamské pracovní síly nesměřuje ani tak do Evropy, jako do Jihovýchodní Asie. Podle oficiálních vietnamských údajů, v polovině roku 2006 pracovalo v zahraničí přes 400 tisíc pracovníků v padesáti zemích světa. Hlavními importéry jsou Malajsie, Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Korea. Celosvětová krize počet oficiálně vyslaných pracovníků snížila. V první polovině roku 2009 tak bylo vysláno podle vietnamského ministerstva práce jen 33 435 pracovníků, a tak letos stěží dosáhnou plánovaných 90 tisíc. Podle údajů organizace CAMSA (Koalice proti modernímu otroctví v Asii) se vlastně jedná o specifickou formu obchodu s lidmi, protože v mnoha případech jsou tito pracovníci fakticky prodáni k práci v otrockých podmínkách.
Do bývalého Československa začali Vietnamci přicházet již v padesátých letech, zejména děti postižené válkou spolu se studenty, učni a stážisty. V sedmdesátých a zejména osmdesátých letech přišlo v rámci dohod RVHP a Vietnamu tisíce migrantů nasazovaných zvláště do těžkého průmyslu. Nejvyššího počtu asi 30 tisíc osob dosáhli v letech 1980 až 1983. Mnozí pracovní migranti začali také obchodovat v šedé ekonomice pozdního socialismu a nabízeli nedostatkové džínsy a digi. Po roce 1989 se za nimi vypravili do Československa i rodinní příslušníci a v roce 1993 se k nim přidali další tisíce Vietnamců z bývalého východního Německa, kterým nově sjednocený německý stát zrušil smlouvy z období NDR a nabídl jim při opuštění území finanční kompenzaci. Větší množství Vietnamců se též přistěhovalo z Polska (část Vietnamců, kteří mají trvalý pobyt v ČR, ve skutečnosti pobývá v Polsku) a z Maďarska, kde museli v maloobchodě čelit silné čínské konkurenci. Česko se tak stalo vlajkovou lodí vietnamské nové emigrace v Evropě.
Jako zrnka rýže
V posledních třech letech přicházejí Vietnamci do ČR především na podnikatelská víza, a pak s živnostenským listem pracují za pásem továren a montoven. Jejich víza a práci zařizují spolupracující vietnamské a české agentury. Nejsou tedy vysílání oficiální státní vietnamskou pracovní kanceláří. Ta naposledy nabídla 2500 kvalifikovaných dělníků. Namísto toho přijelo dvacet tisíc „podnikatelů"...
Proč právě Česká republika? Vietnamci jezdí do Čech, protože už jich je tu hodně, Češi jsou hodní a zákony jsou hloupé, uvádí spontánní odpověď vietnamského mladíka ve své studii vietnamistka Eva Pechová (Migrace z Vietnamu do ČR v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování, 2007). Význam tvrzení „Češi jsou hodní" pak ilustruje citací z česko-vietnamské konverzace, vydané Vietnamci v ČR:
• Prosím, mohl/a byste otevřít motor? Vašemu autu teče hodně oleje. Zaplatíte pokutu 1000 Kč.
• Prosím, buďte hodný. Tady máte 300 Kč.
Úplatní lidé jsou tedy hodní a v tomto smyslu je Česká republika vskutku šťastnou zemí, rájem. Tak je Česko líčeno i náboráři pracovních agentur ve Vietnamu, kteří prostým venkovanům také tvrdí, „že počasí je v Čechách moc příjemné a že Česká republika je tak krásná, že to ani ve snu nemůžeme vidět" (Vietnamští dělníci a dělnice v českých továrnách, La Strada, 2008). Nově příchozím se pak musí zdát jako zlém sen realita nuzných výdělků za nekonečnou práci, ze které stěží mohou splatit dlužnou částku v průměru asi 12 000 amerických dolarů. Tu jejich rodina zaplatila za zprostředkování víz a práce agentuře. Agentury přitom často odmítají vysvětlit, jaké povinnosti z zakového podnikatelského víza vyplývají. Na otázku, zda má živnostenský list a registraci, jeden z respondentů z výzkumu společnosti La Strada odpověděl: „Ne, nemám, protože jsem drobný podnikatel."
V druhé polovině roku 2008, kdy začínalo propouštění agenturních pracovníků z českých továren v důsledku krize, nábory ve Vietnamu stále probíhaly. Agentury proklamovaly, že Česko je průmyslová země a práce je dostatek.
Plísňáci, slepice, rýže
Vietnamci u nás se sami nazývají xu moc. Moc znamená plesnivý a výraz xu je jazykovým specifikem Vietnamců v ČR, kterému jiní Vietnamci nerozumí. „Plesniví", prý proto, že tu jsou tak dlouho, až na nich vyrůstá plíseň. Výraz xu údajně vznikl z českého slova „Vietnamců", jehož koncovka je pro Vietnamce natolik výrazná, že se podle ní začali nazývat. Nově příchozí jsou pak hanlivě označování jako qa - tedy slepičí, hloupí a naivní. Dalším pejorativním výrazem je thoc - zrnka rýže - tedy venkované a křupani. Existuje i nepříliš lichotivé pojmenování v češtině: „banánové děti" - za ty jsou označované asimilované, vesměs v Česku narozené, vietnamské děti. Ty již pořádně vietnamsky neumí, protože byly vychovány českými paními na hlídání.
Vietnamci nabývají občanství ČR řádově v desítkách osob ročně. Konkrétně od roku 1993 nabylo českého občanství celkem 799 osob vietnamského původu. Uvedl to Andrej Sulitka, který po léta řídil sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, na dubnovém (2009) semináři Kulturní konflikty a lidská práva na Právnické fakultě UK. Podle něj je tedy mylné tvrzení předsedy Česko-vietnamské společnosti Marcela Wintra, že tisíce Vietnamců mají již občanství ČR a žijí v českých zemích trvale usídleni, takže Vietnamce je třeba uznat za oficiální národnostní menšinu ČR.
Česko-vietnamská společnost je jednou z předních organizací, která se zaměřuje na pomoc příslušníkům vietnamských komunit. Předseda Winter na webových stránkách organizace dne 24. března 2008 informoval, problém národnostní menšiny byl i jedním z témat, která předložil předseda vlády Vietnamské socialistické republiky Nguyen Tan Dung při setkání s českým premiérem v Praze. V textu pod názvem „Vietnamci mají být národnostní menšinou" Marcel Winter uvádí: „Premiér VSR Nguyen Tan Dung oficiálně požádal našeho předsedu vlády, aby byli Vietnamci žijící u nás uznáni za národnostní menšinu, se všemi právy i povinnostmi s tím souvisejícími ... Vietnamci - oproti všem jiným cizincům žijícím u nás - si zde zakládají své rodiny, neboť našli u nás svůj druhý domov. Važme si toho, pomáhejme jim a veřejně vyzývám naše legislativce i poslance, aby konečně navrhli a následně uznali Vietnamce žijící u nás, jako národnostní menšinu ...". Následně byl i z oficiálních českých politických míst vysloven požadavek, aby vláda České republiky učinila příslušné prohlášení.
Navzdory požadavku předsedy vlády Vietnamské socialistické republiky česká vláda Vietnamce za národnostní menšinu neprohlásila. Důvod je nasnadě. Exekutiva nezná takovou možnost správního rozhodnutí, vláda nevydává žádné menšině „doklad" o uznání za národnostní menšinu. Ostatně, zákon o právech příslušníků národnostních menšin (dále jen „menšinový zákon"), který schválil Parlament ČR v roce 2001, stanovuje, že národnostní menšinu tvoří občané České republiky, hlásící se k jiné než české národnosti, kteří mj. tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky. Znamená to, že nová menšinová společenství, která vznikají v důsledku novodobých migrací, o čemž svědčí i přítomnost Vietnamců v České republice, nelze zahrnovat do kategorie národnostní menšina.
Rovněž Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, kterou Česká republika ratifikovala a je pro nás závazná od 1. března 2007, stanoví, že výraz regionální či menšinové jazyky označuje jazyky, které jsou „tradičně užívány na daném území státu občany tohoto státu, kteří tvoří skupinu početně menší než ostatní obyvatelstvo státu…“ Významné je, že tento dokument také explicitně stanoví, že výraz regionální či menšinové jazyky „neoznačuje dialekty úředního jazyka (jazyků) státu, ani jazyky migrantů". Evropská charta regionálních či menšinových jazyků představuje evropský standard, z něhož jasně vyplývá odlišnost vymezení pojmu národnostní menšina (ve smyslu tradičně usídleného menšinového společenství) a nových menšin (etnických skupin soudobých imigrantů).
Na výzvu předsedy vlády Vietnamské socialistické republiky při návštěvě České republiky v roce 2008, aby Vietnamci v České republice byli uznání za národnostní menšinu, reagovala ovšem česká strana tím, že se rozhodla zvát na jednání poradního orgánu vlády pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků - Rady vlády pro národnostní menšiny zástupce vietnamské komunity, a to jako hosta. Nepovedlo se však dosáhnout toho, aby šlo o zástupce vietnamských občanských aktivit. Zastoupeni jsou ti představitelé Vietnamců, kteří mají v první řadě podporu Velvyslanectví VSR v Praze.
Dojná kráva
„Vietnamská komunita je pro státní správu jako dojná kráva. Brát od vietnamských obchodníků úplatky, nebo je přímo okrádat, je mezi celníky, policisty a úředníky považováno za normální, protože oni přece okrádají nás, tak my okrádáme je," říká právník Václav Láska, bývalý příslušník Úřadu finanční kriminality a ochrany státu (ÚFKOS). Láska v letech 2004-7 obhajoval několik vietnamských klientů, obviněných z podvodů konkurenční vietnamskou skupinou. „Uvnitř jednotlivých skupin jsou k sobě Vietnamci maximálně solidární a platí dané slovo. Pokud ale mezi skupinami vypukne spor, je to konflikt krutý a nemilosrdný," dodává bývalý policejní vyšetřovatel. Spory se prý týkají hlavně trhoveckých teritorií a mají dopad i doma ve Vietnamu. „V Praze-Holešovicích dal jeden Vietnamec druhému facku. Za pár dní pak násilníkova bratra někdo zmlátil v Hanoji," uvádí Láska.
Problematický je rovněž transfer peněz rodinám a partnerům do Vietnamu. Podle Lásky policie často najde způsob, jak do transferu vstoupit a penězovod zablokovat z důvodu obvinění z praní špinavých peněz. Většina transakcí se proto děje v hotovosti. To však přináší další problémy. Hotovost je často terčem celních a policejních razií a opakovaně se stalo, že větší část se údajně ztratila. Jedná se přitom o mnohamilionové částky.
Obavu z osudu nově příchozích Vietnamců, povětšinou chudých rolníků ze středního Vietnamu a delty Rudé řeky, vyjadřuje rovněž Eva Pechová, vietnamistka, která v nově založeném klubu Hanoi uskutečňuje projekt Integračního vzdělávání vietnamských migrantů v ČR. „Za poslední tři roky se ta komunita posunula úplně jinam... někdo si z toho udělal byznys a přichází migranti, kteří tu nenajdou uplatnění. Jejich situace je pak zoufalá a mohou se uchýlit i ke kriminální činnosti. Z toho mám obavu, u české veřejnosti to může vyvolat vlnu xenofobních nálad. Přicházejí s žádostí o asistenci i do našeho klubu, my jim však nemáme, jak pomoci. Práci pro ně nemáme, oni česky neumí a mají živnostenský list."
Země snů
Rozruch vyvolal ve vietnamské komunitě filmový dokument Martina Ryšavého „Země snů", který byl natočen s podporou klubu Hanoi a byl letos (2009) v květnu uveden v České televizi. Zachycuje situaci Vietnamců, kteří se zadlužili za zprostředkování cesty do ČR , přijeli s přehnaným očekáváním, ale bez znalosti jazyka a prostředí, a stali se zcela závislými na zprostředkovatelské agentuře a jejím tlumočníkovi. Filmový štáb mapoval příběhy vietnamských dělníků, kteří upadli do velice těžké životní situace v důsledku své neinformovanosti, provozních úspor podniků a nenasytnosti neseriózních pracovních agentur. Zároveň se snažil dopátrat, jak je možné, že se lidé vůbec mohli ocitnout v takové situaci. Děje se to ve státě, kde přece existují zákony o zaměstnanosti. Proto se snažili získat vyjádření kompetentních českých úřadů, právníků a dalších osob. Štáb natáčel i „názory příslušníků vietnamské komunity v ČR, kterých se celá situace nedotýká osobně, avšak přispěli vysvětlením z vietnamského zorného úhlu", uvádějí tvůrci filmu.
Na dokument ostře zareagoval přeseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter, který v tisku obvinil tvůrce filmu i Klub Hanoi a organizaci La Strada z poškozování vietnamské komunity a z toho, že jsou v „žoldu" ministerstva vnitra. Ti považují takováto obvinění za absurdní: „Občanské sdružení Klub Hanoi nikdy ve své historii nezískalo peníze od Ministerstva vnitra - toto tvrzení se nezakládá na pravdě." Za úsměvné považují v této souvislosti, že Ministerstvo vnitra nedávno zamítlo projekty Klubu Hanoi na výzkumné šetření mezi vietnamskými školáky a na školení učitelů, kteří pracují s vietnamskými dětmi. Toto šetření mělo probíhat ve spolupráci s městskou částí Praha Libuš. „MV pro nás tedy není finančním zdrojem, přestože jsme o to v některých případech stáli," prohlašuje Klub Hanoi.
Film Martina Ryšavého „Země snů" měl být původně odvysílán také ve vietnamské televizi. Teprve poté tvůrci dokumentu zjistili, že vysílání takto otevřeného filmu ve vietnamské televizi je prostě nemožné.
V Praze-Libuši již podle Pechové vznikají vietnamské dětské gangy. „České paní na hlídání jsou v Praze, na rozdíl třeba od Karlovarska, hodně drahé a hodně rodin si je nemůže dovolit. Děti pak bezprizorně bloumají ulicemi a experimentují s drogami."

Vyšlo v Literárních novinách 17. srpna 2009