V Jihomoravském kraji žije podle loňských statistik 35 730 cizinců (3,1 % obyvatel, 80% z nich v Brně), to je početní nárůst o jednu třetinu za poslední tři roky. Pořád však jen kapka v moři pro kraj s počtem obyvatel nad milion lidí (1 147 1346). Kdo všechno vlastně spadá pod označení cizinec?

Cizinci budou, nejsme hlemýžďové

Statistika povětšinou nevystihne citový náboj slova, natožpak takového, jako je cizinec. Každý, kdo se cítí bezdomově, jím z velké části je. Natožpak ten, kdo je bezdomově fakticky a bytuje v provizorních přístřešcích nebo čekárnách. Tam se již povětšinou nerozlišuje, jaké má kdo papíry, pokud vůbec jaké. Papír je tam v nynější m mrazu užitečný k podpalu a k přikrytí a pospolu k zahřátí těla snese se Právo dříve rudé i Mladá fronta, dnes.

Na první pohled spatřitelní jsou Vietnamci, Mongolové, černí Afričané. Na druhý pohled Syřané, Libanonci a Iráčané. A nejen ti za okýnky směnáren. Zkušenější oko rozezná i Ukrajince klátivé chůze a plastových tašek. Řekové se z velké části vrátili do Hellady. Nejpočetnější cizince, tedy Slováky, jenom uchem rozlišíte.

Němci, kdysi konstitutivní část zemského národa, byli odsunuti. Pro málo z těch, kdo bydlí v domech kdysi i německých ulic a míst, je taková představa tíživá. Ti co zůstali, jsou neviditelní. Trvalo to léta, než jsem přišel náhodně na to, že kdysi moje (již nebohá) sousedka v brněnské Kamenné kolonii byla Němka. Až při jedné návštěvě z němé ciziny, slyšel jsem ji šveholit jadrným rodným jazykem. Jen to „no, jó nó, no ja“, znělo úplně stejně brněnsky.

Poté co byla do zapomnění odsunuta (či spíše sama se vyhnala) část zemského národa, Morava sama stala se cizejší sama sobě. Ničemu nepomohla ani prohlášení porevolučního federálního parlamentu, o nezákonnosti zrušení zemského zřízení. Zemi známé již jen z předpovědi počasí, nezbyla ani ta pomlka mezi českou a slovenskou hymnou. Koneckonců vymíráme a je tudíž namístě krouhnout mateřskou i porodné a v řízeném přistěhovalectví spatřovat budoucnost a zajištěné důchody. Škoda jen, že jako hinterland pevnosti Evropa, nemáme již tolik uprchlíků. To ale může napravit sousedská solidarita. V Rakousku nemůžou najít obec, která by přivolila postavit nový utečenecký tábor. Podle bulváru řádí mezi žadateli o azyl vysoká kriminalita a je to založeno na faktech. V souladu s někdejší věroukou volám: tím hůře pro fakta! Mohli bychom Rakušanům nabídnout, že jim tu nějaký plácek nabídneme. To by byla alespoň multikulturní ofenzíva! Třeba by se takového tématu mohl chytnout jak pověstného stébla nějaký ministr pro nesmysly a udat za nějaké to euro opuštěný tábor ve Zbýšově… A záchytné středisko v Poštorné na Břeclavsku beztak zeje prázdnotou. Dozorci by se mohli stát studenti sociálních věd Masarykovi univerzity a při zvládání administrativy praktikovat němčinu.

Cizinec prostě není roven našinci ve svých právech. Ani EU – polocizinec nemůže volit a být volen v parlamentních volbách. Nemůže stát se prezident. Respektive by se musel cizího občanství vzdát, jak se minule málem přihodilo zelenému kandidátovi. Ale pokud je unijním polo-cizincem, může volit v místních volbách. Možná jednou bude brněnským primátorem třebas Malťan (ne Marťan, s tím jednou povládne, víte kdo). A v případě vstupu Turecka do EU, možná i Turek, když se mu podaří domluvit s partajemi. Kdyby pak měl nějaké tuzemci těžko vyslovitelné jméno, mohl by se pak první měšťan metropole nazývat podle světoznámé vily: Tugendhat. Prvý, druhý, a tak dál… To by v zahraničí jistě dělalo dojem a zcela smazalo ostudu ze zpackané snahy o rekonstrukci. Vždyť kdo maže, ten jede, jak ví lidová moudrost pod Špilberkem. Proč by to nešlo?

I zvířata se chovají teritoriálně a značkují svá území… Proto chvála Schengenu a posuvu hraničních patníků do bezvýznamnosti. Ale pořád se chtě nechtě na každém území konstituují přináležející „my“ a ti věčně podezřelí „oni“. Ach kdybychom jak hlemýžď mohl každý táhnout svůj domeček a zalezlý v ulitě pak snovat pikle o velkém Hlemýžďově, sahajícímu od moře k moři. I na pohlaví bychom se mohli domluvit a založit tak gendrově korektní xenofobii prostou společnost. Jednou se k tomu určitě dopracujeme.

Vyšlo v zkrácené verzi v Brněnském deníku Rovnost 2. února 2010


Cizinec je lakmusovým papírkem svobody

Země světa lze rozdělit na ty, z kterých se odchází, a na ty, do kterých se směřuje. A podle toho se dá posoudit, kde je jak dobře. Lidé prostě hlasují nohama a z tohoto každodenního plebiscitu vychází naše země dost fajn. Mnohem více lidí do ní přichází, než z ní odchází. Pokud byste do mapy zakreslili trajektorie současných migrací, opět vyvstane rozdělení na východ a západ a směr pohybu sleduje každodenní pouť slunce. Rotací země to ale nebude. Cílové země migrantů mají cosi, čeho se jinde nedostává a to bez ohledu na to, do jaké míry v nich panuje třebas „blbá nálada“. Vůči náladám hostující země jsou cizinci hledající místo k životu zpočátku docela obrněni. Jsou rádi, že mohou pobývat v místě, kde je nikdo neohrožuje, nebo kde uživí sebe a svou rodinu (ať už ji mají s sebou, nebo doma). Časem však začnou vnímat ústrky, které život v cizí zemi přináší. Být cizincem s sebou totiž nese spoustu úředničení a při obnovování víz či různých druhů pobytů je nutné dokládat a předkládat papíry prokazující práci, ubytování, zkrátka existenci. A jednat v těžko přístupném jazyce.

V Jihomoravském kraji v minulém roce žilo 35 730 cizinců (3,1 % obyvatel, 80% z nich v Brně), to je početní nárůst o jednu třetinu za poslední tři roky. Pomiňme nyní cizince ze zemí Evropské unie (circa deset tisíc duší, většinou Slováci), to už nejsou ti echt cizinci. Nejpočetnější „echt“ cizince v Brně a na jihu Moravy tvoří Ukrajinci, Bělorusové, Vietnamci, Mongolové a Moldavané. Ti v dohledné době v komunálkách volit určitě nebudou. Přes devadesát procent z nich je zaměstnáno na základě povolení k zaměstnání cizince. Ty vydávají úřady práce, které musí ze zákona chránit domácí pracovní sílu a povolení vydává pouze v případě, že pracovní místo nelze obsadit domácím pracovníkem. Délka pracovního povolení je omezena hranicí dvou let. Pak ji může úřad práce na žádost zvážit a prodloužit. Aby nebyly zcela na milost a nemilost takovýchto uvážení, je většina „echt“ cizinců živnostníky, družstevníky nebo jim vše zařizují pracovní agentury. Jejich působení na jihu Moravy v odvětvích jako je zpracování kůže, lesnictví a sezónní stavební a zemědělské práce je pro životnost těchto průmyslů otázkou pokračování nebo ukončení činnosti.

Práce prostřednictvím agentur a družstev je přitom formou naprosté závislosti na zprostředkovatelích. Závislosti, hraničící často s nevolnictvím. Zvláště členové družstev jsou pouhými zaměstnanci, v praxi nemají nárok na výnos z družstva, natožpak na ovlivňování jeho chodu. Požadavky na uchazeče o členství v družstvech (např. znalost ukrajinštiny či moldavštiny) jsou většinou nastaveny tak, aby případného nechtěného uchazeče předem odradily. Nedostupnost bezplatného právního poradenství a tlumočení vydává „echt“ cizince zcela do rukou zprostředkovatelů. Postavení cizinců je v každé zemi lakmusovým papírkem svobody. Podle něj lze rozpoznat, jestli se dbá o lidská práva těch, kdo postrádají ty občanská. Šetření, které se má odrazit například v rušení cizinecké policie, pak není na místě. Investice do tlumočníků v policejní uniformě by se naopak dalekosáhle vyplatila.

vyšlo v Brněnském deníku Rovnost 2. listopadu 2010