Dvěma různými případy se v poslední době znovu ohlásil takzvaný „romský problém“: kupčení s hlasy v obecních volbách (například v Krupce na Teplicku), jímž se teď zabývá dokonce Ústavní soud, a etnické napětí v Novém Bydžově, jehož starosta na polovinu února k sobě svolává jakýsi slet starostů, kteří čelí podobným potížím.

Vobou v úvodu zmíněných případech se odráží bezradnost společnosti tváří v tvář rostoucí mase nových chudých, kterou tvoří bezdomovci s trvalým pobytem na adresách radnic (pokud vůbec) a manipulovatelná masa romského lumpenproletariátu. Krupka Připomeňme, co nového v kauze Krupka je. V dohledné době budou ústavní soudci muset rozetnout dilema, jestli je pojetí kampaně „obchodnětržním způsobem“, tj. vyplácení odměny za hlas, v souladu s ústavními principy. Ústecký krajský soud ve svém rozhodnutí „obchodnětržní“ kampaň nezpochybnil, byť opakování voleb nařídil. Opakovat volby chce jen kvůli přímé „agitaci“ ve volebních místnostech. Jenže po verdiktu ústeckých soudců si na porušení ústavních principů stěžovalo několik volebních uskupení, která žádají opakování voleb v celé Krupce, a ne jen v soudem vyznačených okrscích. ÚS celou věc pozastavil a volby by se měly opakovat až po jeho konečném verdiktu zvažujícím tržní možnosti kampaní (a to buď v celé Krupce, nebo jen v její inkriminované části). Naopak v Českém Těšíně, kde ostravský krajský soud právě kvůli kupčení s hlasy nařídil nové volby, už se o uplynulém víkendu volilo, jenže s hlasy se údajně kupčilo znovu. Rozhodnutí ústavních soudců stran Krupky má celý výklad sjednotit.
Neměl by nám uniknout fakt, že kupčení s hlasy se dělo v lokalitách s hustým romským osídlením. Česko se tak zařadilo k výčtu zemí, kde už je svážení Romů z ghett do volebních místností etnopodnikavými stranami běžným volebním folklorem. Tento pás se táhne Podunajím až k moravským hranicím. Otázka je, jestli této balkanizaci lze zabránit.

Nový Bydžov

Starostovi Nového Bydžova žádný Ústavní soud nepomůže. Starosta totiž nezápolí s nakupováním hlasů, ale se zajištěním bezpečnosti ve městě. A odmítá o něm mluvit slovníkem sociálního vyloučení. Problém ale je v základě stejného ranku. Zastupitelská demokracie, zvláště pak na té nejbezprostřednější, komunální úrovni, si neví rady s „tržně-obchodním“ principem bydlení. Pokud se do dané lokality v krátké době nastěhuje větší počet „nepřizpůsobivých spoluobčanů“, je místní správa v koncích. Zvláště pak, když „spoluobčané“ obsadí náměstí a převrátí pocit prostorové manifestace moci ve svůj prospěch. Přitom se „spoluobčané“ chovají obchodnětržně, stěhují se totiž za pro ně dostupným bydlením (ne nutně levným).

V případě Nového Bydžova tedy do pronájmů a podnájmů u místních podnikavců s bydlením. Starosta začal tvrdit, že tím ukazují, kdo je ve městě pánem. A začal mluvit o cikánech a svolávat na 14. února sněm všech starostů obdobně zasažených obcí.

Na rozdíl od voleb, nad nimiž bdí ministerstvo vnitra, správní a v důsledku i ústavní soudnictví, nemá starosta v ústřední státní správě jasného partnera, na něhož by se kvůli zajištění řádného průběhu místního vládnutí mohl obrátit. V obou případech ovšem není jasné, jakou řečí se o problému má či smí mluvit. Je to problém cikánství, nebo sociálního vyloučení a toho, že lidé propadnuvší se na společenské dno se tu řídí obchodnětržními principy?

Vláda vypouští zmatečné signály. Na jedné straně při nadcházejícím cenzu posílá do obcí se sčítacími komisaři romské asistenty, aby se více Romů přihlásilo ke „své“, tedy romské národnosti – ačkoliv do národnosti občanů by státu založenému na občanském principu měl být pšouk makový. Na straně druhé úřední úzus žádá mluvit o sociálním začleňování sociálně znevýhodněných. Lidový úzus pak vynalezl spoluobčany a nepřizpůsobivé (namísto úředně správně nepřizpůsobených). A všichni hned vědí, o kom je řeč.

Existuje Agentura pro sociální začleňování (v dovětku názvu a drobným písmem „v romských lokalitách“). Při bližším pohledu ovšem zjistíme, že ta agentura jako taková neexistuje, neboť je vlastně odborem pro sociální začleňování lidskoprávní sekce Úřadu vlády, a je tedy v zásadě pilotním projektem s třemi desítkami odborníků poskytujících konzultace ve dvou desítkách lokalit. Navíc je agentura neustále pod tlakem různých romských aktivistů, kterým vadí, že není dost romská. A pro Nový Bydžov, který zatím v agenturním konkurzu na sociálně vyloučené lokality ani neuspěl, stejně poradenství nabídnuté vládními úředníky nepředstavuje nic, co by problematiku toho, kdo jak ukazuje své panství ve městě, mohlo náležitě řešit. Koncept sociálního začleňování totiž nabízí jen dlouhodobá východiska řešení, ne teď hned, ale až s nástupem nových generací.

Strakova akademie

Možnosti vlády konat teď hned jsou omezené. Tím ale nechci říct, že by neměla dělat nic. Místo aby jmenovala a vysílala do terénu různé zmocněnce, kteří se budou tak jako naposledy Michael Kocáb v Krupce objímat s místními romskými lichváři, by měla vytvořit skutečnou agenturu a vybavit ji kompetencemi pro boj se sociální patologií. To znamená možnostmi přímé krizové intervence: týmem paradesantních „teréňáků“ schopných vysazení a působení v konfliktním terénu. Ti by nenabízeli jen poradenství těm, kdo si o ně zažádají, ale i přímou doprovodnou službu, třebas i ve formě vyzvedávání dětí k cestě do školy, kontrole bytové lichvy a mapování trajektorií loupeživě přepadávajících a své okolí znásilňujících partiček. Zkrátka působit i tam, kde si její služby nikdo neobjednává, tak jako doposud. Paradesanti by ovšem neměli být vládními úředníky, ale zaměstnanci agentury nadané vlastní subjektivitou – nejlépe příspěvkové organizace některého z oborově nejbližších ministerstev (tedy MPSV nebo MV).

Že na to nejsou peníze? A jak to, když nejsme s to ani vyčerpat stamiliony z evropského sociálního fondu? Při jasně formulovaném záměru se zdroje určitě najdou. A ušetří se tak peníze pumpované do nápravných zařízení a represe všeho druhu. Věřím, že i peníze do pořádání opakovaných komunálek. Manipulace s hlasy lidí na okraji je totiž možná jen tam, kde na ni není pořádně vidět.

Vyšlo v Lidových novinách 14.1.2011