Pokud by existovala hodnotící škála politických otřesů, byl by v těchto dnech na Haiti dojista naměřen kritický počet stupňů. Na Haiti se totiž z exilu po sedmi letech vrátil bývalý prezident Jean-Bertrand Aristide, z církve vyobcovaný kněz teologie osvobození, a po pětadvaceti letech i poslední doživotní prezident, diktátor Jean-Claude „Baby Doc“ Duvalier.

puč v předtelevizní společnosti

Když v létě roku 1988 odstranil haitského prezidenta Leslie Manigata generál Namphy, byl to puč, jakých se odehrálo na tomto karibském ostrově na tucty. Kolem bílého prezidentského paláce v hlavním městě Port-au-Prince padlo pár výstřelů. Armáda, která za dvě stě let své existence nebojovala s vnějším nepřítelem, zabrala prezidentský úřad pro svého milejšího kandidáta. Generál měl odpoledne rozhlasový projev, slyšitelný ze všech domácností vlastnících rádio. Ulice provinčního městečka Le Cay zely prázdnotou, lidé poslouchali projev a pokukovali po vojenské stanici u přístavu, jestli se něco… A ono nic, už večer si o Manigatově rychlém odletu zpívali něco ve stylu našich dávných kramářských písní. Odstranění prezidenti totiž vždycky odlétají (dříve odplouvali) a čekají na svůj věčný návrat.

Téměř čtvrtstoletí poté zastupuje zesnulého manžela v letošním březnovém posledním kole prezidentských voleb Mirlande Manigatová, Bílý palác haitských prezidentů leží sice více jak rok po loňském ničivém zemětřesení stále v troskách, nejdůležitější úřad v zemi však láká. Ani na podzim vypuknuvší cholera nezabránila volebním shromážděním, demonstracím a potyčkám, při kterých přibili další mrtví k statisícům zabitých při 7,2 stupně Richterovy škály hroutícími se budovami a epidemií. Před nedávnem byl na ulici postřelen známy haitsko-americký rapper Wyclef Jean. Lidí je Haiti dost a láska k demokracii kvete i v čase cholery. Jen od dávno zapomenutého puče generále Henriho Namphyho přibyly k tehdejším sedmi další dva miliony obyvatel.

prezidenti se vrací

Právě vrcholící prezidentské volby mohou Haiti postihnout více, než před rokem ničivé zemětřesení. Pokud se nepodaří ustavit stabilní vládu, pak dlouhodobé projekty mezinárodní rozvojové pomoci vyzní naprázdno. Současní kandidáti na prezidentský úřad, performer haitské taneční hudby kompas Michell „Sweet Micky“ Martelly (50) a absolventka pařížské Sorbonny, Mirlande Manigatová (71) jsou jen figurkami věčně se navracejících prezidentů minulosti. V zemi, kde jedno procento obyvatel vlastní veškerou půdu, zastupuje Martelly zájmy majitelů půdy a Manigatová uzoučkou vrstvu vzdělanců. Obě tyto skupiny se samozřejmě do vysoké míry prolínají a mají podobný program. Vítězství jednoho či druhého na vládnutí v zemi příliš nezmění. Do posledního kola voleb se nedostal Jude Célestin, reprezentující stranu INITE bývalého prezidenta René Prevala, někdejšího Aristidova.blízkého spolupracovníka. Strana Fanmi Lavalas exprezidenta Aristida byla z účasti na volbách pro údajné „neregulérnosti“ vyřazena. Má ale podporu haitské chudiny. Návrat Aristida z jihoafrického exilu, kterému se USA snažila marně zabránit, tak obnovuje rozdělení země na dva tábory, chudinské bezzemky (z nichž žije po zemětřesení jeden milion ve stanových táborech) a bohaté vlastníky půdy. Takováto polarita povede k výbuchu.

Po ničivém zemětřesení plyne na Haiti mezinárodní pomoc v hodnotě několika miliard dolarů. Ta je často kritizována pro neúčinnost. S ostrou kritikou její distribuce vystoupila nedávno i Oxfam, jedna z největších západních humanitárních organizací. V erozí rozkládané a se znečištěním vody zápolící zemi mají smyslen dlouhodobé projekty pomoci. Ty nemohou zaručit současní prezidentští kandidáti, mající jako jeden z cílů například znovuvybudování haitské armády (bývala sedmitisícová). V zdevastované zemi je to úplný nesmyl. Organizace spojených národů má na Haiti čtrnáct tisíc vojáků. Ti by měli zaručit v bezpečí zemi. Právě probíhající „prezidentské“ volby je totiž určitě nezaručí. Mezinárodní společenství by mělo dát najevo, že pro demokracii je nutné nejprve vytvořit podmínky pro spravování země, a zabránit věčnému návratu prezidentů.

Za vítěze druhého kola voleb, které proběhlo letos 20. března, byl podle předběžných výsledků sčítání hlasů prohlášen 4. dubna „sweet Micky“ Michell Martelly. Měl údajně získat více jak padesát procent hlasů a stane se tak haitským prezidentem. Definitivní výsledky hlasování budou oznámeny 16. dubna. Při prvním kole prezidentských voleb loni v listopadu Martelly podle prvních výsledků hlasování nepostoupil a v druhém kole se spolu měli utkat Manigatová a Célestin. Organizace amerických států (OAS) a USA ale trvali na přepočítání hlasů. Martellyho stoupenci vyšli do ulic, napadali oponenty, pálily pneumatiky a rabovali. Po přepočtu hlasů nakonec „sweet Micky“ postoupil. Několikrát odložené oznámení předběžných výsledků druhého kola bylo opět spojeno s hrozbou násilí. Martellyho podpůrce Pars Michel, známý haitsko-americký rapper (působil v hip hopové skupině The Fugees, vítěze ocenění Grammy) zveřejnil na svém účtu na sociální síti Twitter výzvu: mačety + benzín = vůle lidu. V prvním kole voleb bylo podle pozorovatelů odevzdáno 15 až 18 procent zfalšovaných volebních lístků (v okolních zemích Latinské Ameriky jsou obvyklá 3 až 4 procenta).

text byl publikován 7. dubna 2011 v zkrácené verzi v Literárních novinách

Haiti - oběť mezinárodní lichvy

Na žebříčku „padlých“ států sestavovaném americkým žurnálem Foreign policy skončilo Haiti v roce 2009 na dvanáctém místě. Index poměřuje míru rozpadu služeb, bezpečnosti, fragmentarizaci elit, populační nárůst a obecně míru (de)legitimity státu. Po ničivém zemětřesení se Haiti zřejmě posune ještě výš - k Somálsku, Zimbabwe a Súdánu. V jednom se však republika Haiti většině padlých států vymyká: jako stát započala svou souvislou existenci před více než dvěma sty lety, tedy v době, kdy většina zemí, vedle nichž se na nechvalném seznamu ocitá, existovala nanejvýš jako zeměpisný pojem.

Zrozeni v dluhu

Stát vzniklý v roce 1804 by se zřejmě po většinu své existence ocital na čelném místě indexu států „padlých“, kdyby kdo takovýto seznam v minulých stoletích sestavoval. Jak je to možné? Pokud pomineme vysvětlení amerického televizního evangelikála Pata Robertsona, že za úspěšnou vzporou černých otroků ve válce s francouzskými kolonizátory byla jejich smlouva s ďáblem, uzavřená při vúdú ceremonii, pak se přímo vnucuje jiné vysvětlení: lví podíl na soustavném hospodářském propadu ostrovní země měla mezinárodní lichva.

Úmor plateb úroků z úroků začal již lichvářským terorismem Francie. Ta si totiž za uznání nezávislosti své bývalé kolonie dala krvavě zaplatit. V roce 1825 vyslala k břehům Haiti loďstvo, kterým si pod hrozbou bombardování Port-au-Prince vyžádala platbu 150 milionů zlatých franků jako kompenzaci za ztráty majetku svých plantážníků. Dluh byl splacen až v roce 1947. K politice dělových člunů vymáhajících úroky z půjček přistoupilo i císařské Německo a nakonec i Spojené státy. Newyorská City Bank totiž odkoupila zbytek haitského dluhu vůči Francii a jeho splacení si vláda USA pojistila okupací v letech 1915-1934. Během více než třiceti let vlády diktátorů z klanu Duvalierů pak byla završena další katastrofa, ne menší než mezinárodní lichva: do zahraničí se vystěhovaly poslední zbytky mulatských rodin, které představovaly páteř haitské ekonomiky. Mulaty z ostrova Duvaliéři vyhnali svou nenávistnou rasistickou rétorikou. Nyní je republika téměř jednobarevná.

Smrtící pomoc

Na Haiti jsem pobýval v roce 1988, kdy vrcholilo vybíjení malých chlupatých kreolských prasat kvůli údajné epidemii a dovoz amerických růžolících čtyřnohých princů (prince a quatre pieds), jak přezvali nám známé vepříky haitští venkované. Ti potřebují k chovu krmný šrot a čistou vodu a nejsou schopni najít si potravu rytím v bahně. Takže krmivo muselo být dováženo, netřeba asi dodávat, že z USA. Američany podporovaná snaha o nahrazení kreolských prasat právě čtyřnohými princi samozřejmě selhala a přispěla k dalšímu zbídačení venkova.

Takovýchto schémat zřejmě dobře míněné pomoci, která se u těch, jimž je určena, namísto ohlasu setká s nenávistí, je ovšem mnohem víc. Asi nejznámější je případ „miamské rýže“. Ta se dovážela z Miami v rámci amerického programu promoci (American Aid) a na trzích byla samozřejmě výrazně lacinější než domácí rýže, pěstovaná Haiťany. Existoval dokonce program mikroúvěrů zaměřených na haitské ženy - trhovkyně samoživitelky, aby si mohly založit „byznys“, což znamenalo prodej miamské rýže. Důsledkem bylo zruinování domácích pěstitelů. Haiti, které bylo v produkci rýže téměř samostatné, ji nyní musí dovážet. Přitom v roce 1988 mělo Haiti sedm milionů obyvatel, dnes téměř deset. Populační exploze se pojí se vzrůstající chudobou a rozpadem státu, kdy se jedinou oporou v nesnázích stává početná rodina.

jeden vyproštěný na tisíc zasypaných

Pokud může být katastrofické zemětřesení k něčemu dobré, pak jedině k odpuštění haitských dluhů a obnově země, která bude akcentovat domácí zdroje, zvláště pak v zajištění výživy obyvatel. Zatím jsme spíše svědky konkurence mezi schématy rozvojové pomoci. Bilance záchranných prací ilustruje osud států s rozpadlou administrativou a infrastrukturou - jeden vyproštěný na tisíc zasypaných. Při následné obnově země je třeba vyvarovat se posilování ideologie resentimentu, která vnímá pomoc bohatého severu jako povinnou kompenzaci za otroctví a zla minulosti. Takovouto ideologií byla poznamenána vláda bývalého kontroverzního haitského prezidenta a kněze teologie osvobození Jeana-Bertranda Aristida, který požadoval miliardové reparace po Francii. Při nezvládnuté pomoci se ideologie resentimentu může zmocňovat nejen Haiťanů, ale i mezinárodních rozvojových pracovníků. Na Haiti jsou totiž nespravedlnosti způsobené mezinárodní lichvou a nerovným obchodem takového rozsahu, že i příznivce otevřené společnosti mění v zapálené bojovníky za svatá práva jednoho, tedy třetího světa. Někteří pomocníci zvenčí pak taky mohou skončit jako Napoleonovi polští vojáci vyslaní před dvěma sty lety potlačit haitskou rebelii. Připojí se k povstalcům.

Autor v roce 1988 působil na Americké univerzitě v Les Cayes (dnes University of Caribbean)

text byl publikován 29. ledna 2010 v Lidových novinách