Pro vládnoucí politické síly deklarující se napravo od středu je vybudování koncepční protiextremistické politiky velkou výzvou. Nelze nadále pokračovat v tom, aby na straně jedné policie v kordonech umožňovala neonacistům průchod romskými čtvrtěmi, a na straně druhé stát persekvuje tytéž za vylepování samolepek s odkazem „odporuj“ na nazi web.

Palcový titulek na první straně pondělních Lidových novin Češi se bojí žít s jinými lidmi avizoval výstupy zprávy o stavu extremismu v Česku za minulý rok. Konstatuje se v ní, že antipatie obyvatel vůči Romům jsou sociálně zakotvené a nesouvisí s rasismem, ale s nevraživostí vůči cizincům. Takováto nevraživost je ve zprávě označena jako anticikanismus a šéf agentury STEM Jan Hartl tvrdí v rozhovoru k tématu, že „my (sociologové) dokonce razíme v souvislosti s Čechy termín anticikánismus, protože výzkumy ukazují, že netolerance a nesnášenlivost se zdaleka nejvíce vyjevují ve vztahu k romské menšině.“ Nesnášenlivost podle studie přitom nevychází z předsudků, ale z vlastní negativní zkušenosti. Vláda by také měla při předložení dotčené zprávy rozhodovat o čtyřleté kampani zaměřené proti extremistům. Tedy jakoby nic nového pod sluncem. Byly tu již obdobně vyznívající zprávy o extremismu i obdobně zaměřené kampaně z let minulých. Přibyl termín anticikanismus. Ten je v Česku zaváděn nově, mnohá léta je však již užíván mezinárodním romským průmyslem. Jeho exponenti by ale za anticikánistické jistě označili i výstupy z analýzy zmiňující sociální zakotvenost protiromských postojů. A tvrzení, že se nejedná o rasismus a ani o etnický, ale sociální problém, je pro bruselské a štrasburské odborníky na anticikanismus už úplná hereze. Primární je podle nich vždy bílý rasismus. Tak hodně štěstí v zahraničí, vládo.

hlasování nohama

Česká společnost se ale za těch deset let, co začaly první vládní protiextremistické kampaně značně tématem unavila. K neonacismu je jakoby netečná při stálé nevolnosti z přímého přenosu vládních krizí, nic neřešících voleb a zastupitelské korupce. Nevolná je už i z termínů jako reformy a jejich neustálá potřebnost. Stávají se z nich vyznělé floskule, vnímané asi jako dříve pětiletka a plán. Je unavená i z toho, jak je jí v téměř pravidelných intervalech sdělováno, jak je xenofobní, rasistická, a diskriminační. Přitom o tom, jak je která země dobrá pro život, se odjakživa hlasovalo nohama. A do Česka se přistěhovalo v posledním dvacetiletí několik set tisíc cizinců. Ještě před vstupem Slovenska do Evropské unie zde žádalo o azyl několik tisíc Romů. Nyní se však musí udělat další anti-anticikanistická opatření.

neodělníci kontra bezcitné konzumní bytosti

A do takovéto únavy pořádají extremisté marše. Naposledy na rudohnědý první máj v Brně. (Neo)dělnická mládež tam mínila pochodovat ulicemi, jež díky vysokému procentu romské populace získaly přízvisko Bronx. Neodělnická mládež nemá totiž cikány ráda. A neodělničtí pohlaváři dobře ví, že většina obyvatel Česka taky ne. A chápou se této příležitosti všemi deseti, jen jak mohou. A mohou, protože je při marších nikdo doposud pořádně neklepl přes prsty. Policie jim zatím vždy vytvořila ochranný kordon, neb je to její zákonná povinnost. Kdyby tomu tak nebylo, nemluvilo by se o pokusu o „pogrom“ v litvínovském Janově, ale o masakru mladistvých neodělníků. Nemějte pochyb o tom, jak by skutečně dopadl případný střet mezi neodělníky a tamními Romy. Stačí se podívat na existující videozáznamy stažitelné z mnoha webů. A neodělníci by měli své hrdiny.

A těch je jim při jejich boji třeba. Poněvadž nemohou „přijmout současný bezbřehý ekonomický, právní i politický liberalismus založený na sociálním sobectví s absencí solidarity, redukující život na pouhé ekonomické využití s cílem vytvořit z člověka bezcitnou konzumní bytost.“ Tak se praví v programu Dělnické strany. Požadují rovněž, „aby vlastnictví výrobních prostředků, budov apod. bylo nejen soukromé, ale i družstevní a státní. Zejména podporujeme vznik podniků se zaměstnaneckými akciemi, v kterých zaměstnanci jsou ve vztahu k zaměstnavateli jeho partneři, a podílejí se na čistém zisku podniku, jakož i odpovědností za jeho chod.“

Takový je tedy jejich pravicově extremistický program, že ano soudruzi. Protože neodělníkům nechtějí masy naslouchat, demonstrují svůj program na odporu k přistěhovalcům a Romům. Ve své nezvládnuté integraci a v přistěhovalectví spojeném s dovozem laciné pracovní síly tuší neuralgický bod zdejšího reálného kapitalismu. A do tohoto hnisavého vředu budou šťourat. Hnis jim dělá dobře, je obdobně rudohnědý jako jejich ideologie.
Na citáty z programu Dělnické strany lze narazit ve stati Michaela Hausera „Rasistická liberální demokracie?“ v internetovém Deníku Referendum ( 15.4.011). Hauser v ní konstatuje nejednoznačnost programu extrémní pravice, v kterém se nepíše jenom o rasismu a xenofobii, ale spíše o požadavcích neprivilegovaných. Ty se tudíž „nedají odbýt jako pouhý populismus, protože nejsou tak zcela neoprávněné a našli bychom je také u radikálně demokratických iniciativ. Dá se to říct tak, že extrémní pravice uhnětla směs oprávněných požadavků a rasismu. Tím se snaží změnit vnímání rasismu. Proč je rasismus špatný, když je promíchán s oprávněnými požadavky? Přesně v tomto bodě se skrývá největší nebezpečí: rasismus a xenofobie se touto cestou stane legitimní.“

Levice se tedy podle Hausera musí uchopit požadavků neprivilegovaných, nebo česká liberální demokracie skončí jako Výmarská republika.

V Brně se ale neodělníkům do cesty nepostavila levice, ale síly nepolitické politiky. Aktivisté levopraví, proromští i romští. Marxista Josef Heller ve stati „Ekonomické obrozeni jako cesta z vyloučení“ (opět v Deníku Referendum 19.12.010) takovéto charakterizoval jako určitou zvláštní vrstvu „novodobé buržoazní společnosti, která jen využívá objektivní existence romského etnika a své formální etnické příslušnosti k ospravedlnění své politické existence a svých specifických pragmatických zájmů (tedy určitá zvláštní skupina podnikatelů s politikou, v daném případě romskou, ale mohla by to být i záchrana velryb nebo antikomunismus).“ Na každý pád však tito buržujní příznivci nepolitické politiky dokázali mobilizovat v prvomájovém Brně několik set Romů a semkli se k blokádě neodělnického pochodu. Nedovolili policii zopakovat scénář z Nového Bydžova a posledního naci marše Krupkou, kde násilím zaručila průchod nahlášené neodělnické demonstrace. Je ovšem otázkou, jestli takto úspěšní dokážou být i mimo metropolitní Prahu (vzpomeňte úspěšnou blokádu Josefova před nácky) a Brno.

občanství versus etnicita

Pro vládnoucí politické síly deklarující se napravo od středu je vybudování koncepční protiextremistické politiky velkou výzvou. Nelze nadále pokračovat v tom, aby na straně jedné policie v kordonech umožňovala neonacistům průchod romskými čtvrtěmi, a na straně druhé stát persekvuje tytéž za vylepování samolepek s odkazem „odporuj“ na nazi web. Musí se jít na dřeň „pravicového“ extremismu, a zaujmout jeho (zvláště pak mladistvé) příznivce étosem občanství, a odradit je tak od zbožnění krve, etnicity, rasy, národa. Stejně tak by měl hledět na zbožnění téhož u cizinců a Romů.. A začít brát situaci lidí v ghettech a cizinců ovládaných „svými“ přistěhovaleckými mafiemi vážně. Namísto sil nepolitické politiky se totiž může chopit boje s extremismem levice. A to pak bude určitě jiný příběh…

Roman Krištof
vyšlo v Lidových novinách 12. května 2011