Odchod zhruba padesátky expertů na inkluzívní školství z poradenského orgánu Dobešova ministerstva vyvolává nejistotu. Nejde totiž zcela určitě o resignaci na integraci znevýhodněných dětí ze strany expertů, ale spíše o integraci takovéto resignace ze strany ministerstva.

Nejedná se totiž zdaleka o první resignace za Dobešova ministrování resortu školství. Bylo jich již na tucty. Jen namátkou: loni na podzim skončil na ministerstvu školství uznávaný dětský psychiatr Viktor Hartoš. Ten měl zpracovat koncepci speciálního školství, zahrnujícího školy praktické, známé spíše pod svým dřívějším názvem zvláštní. Hartoš tehdy médiím sdělil, že se nemůže odborně ani lidsky ztotožnit s postojem ministerstva školství k plnění závazků vyplývajících z rozsudku Evropského soudu z roku 2007, protože v něm nenachází autentickou snahu přispět k řešení závažného celospolečenského problému, ale spíše tendenci spokojit se s jeho formálním řešením.

O co v onom rozsudku šlo? Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl ve prospěch osmnácti romských dětí z Ostravska, žalujících Českou republiku za diskriminaci. Ta měla být způsobena tím, že byly zařazeny do zvláštních škol. A to přesto, že k zařazení do zvláštní (dnes praktické) školy je nutný souhlas školy, rodičů a psychologický test. Jejich právní zástupci však žádali v roce 1999 přezkum a poukazovali na to, že příslušné testy nebyly věrohodné a že rodiče dětí nebyli informováni o důsledcích svého souhlasu. Školský úřad v Ostravě žádost odmítl a neúspěšná byla i stížnost k Ústavnímu soudu na údajnou faktickou diskriminaci. Poté byla žaloba předložena štrasburskému soudu, ten nejprve rozhodl ve prospěch České republiky. Právníci dětí se odvolali a soud nakonec v roce 2007 jejich argumentaci přijal. Musel k tomu být svolán sedmnáctičlenný „velký senát“, v němž zasedli i soudci ze států střední Asie. I ty totiž patří k Radě Evropy (a tedy i jejímu soudu pro lidská práva), neb ta si doposud neporadila s tím, kde má konce. Soudci pak v těsné většině uvedli, že nejsou přesvědčeni o tom, že rodiče romských dětí byli schopni vyhodnotit důsledky svého souhlasu. Každé z dětí bylo kompenzováno částkou čtyř tisíc eur a Česká republika byla zavázána učinit opatření, která by zabránila diskriminaci romských dětí.

Češi dluh vůči Romům necítí

Podívejme se nejprve na to, co je autentického na příběhu stěžujících si dětí, pak na autenticitu snah Dobešem vedeného ministerstva školství přispět k řešení závažného celospolečenského problému a nakonec na to, jak spolu obé autenticity souvisí, nebo spíše nesouvisí. A jestli jsou vůbec nějak autenticky souřadné s postoji resignovavších expertů k inkluzivnosti našeho školství.

Téměř deset let trvající boj za úspěch žaloby ostravských romských dětí na Českou republiku není samozřejmě úspěchem znevýhodněných dětí, ale soudního aktivismu Evropského centra za práva Romu (ERRC), sídlícího v Budapešti. O něm se dá říci, že není ani evropské, a jistě ne autenticky romské. Bylo založeno americkými aktivisty za romská práva za peníze financiéra George Sorose. Centrem najatí výzkumníci museli nejprve děti najít, právníci podat žaloby a deset let musela vytrvat odhodlanost centra udržet kauzu živou. To stojí nějaké úsilí a prostředky. Nicotné však pro velký cíl přenosu amerického boje za občanská práva let šedesátých (civil rights movement) do postkomunistického východu Evropy! V tom je však celá otázka autenticity oněch stěžujících si romských dětí. Česká společnost prostě nepociťuje vůči Romům dluh a zavinění, tak jako americká vůči potomkům z Afriky přivlečených otroků. Romové nebyli přivezeni na otrokářských lodích, ale v drtivé většině se sami přistěhovali. Soudem nakonec vynucené přiznání viny nemůže být výchozím bodem pro zajištěná inkluzivity školského systému.

Jiná věc je ovšem ta, že soudní rozhodnutí, je nutné respektovat. Tedy to, že Česká republika nebyla a není sto zaručit rodičům romských dětí schopnost vyhodnotit důsledky svého souhlasu. Pokud respektovat jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva nemíní, nechť tak otevřeně učiní! Resignovavší experti se zasazovali právě za to, aby se české základní školství stalo inkluzívní právě prací s rodinami žáků, nejen vzděláváním žáků samotných. A to je bohužel v kontradikci se staletou tereziánskou tradicí českého vzdělávacího systému. V tomto snažení byli a jsou odejití experti autentičtí a ministerstvo neautentické. Nota bene, prosazovali inkluzivní přístup ke všem sociálně a kulturně znevýhodněným žákům, nejen těch z romských rodin.

Resignace expertů dává bohužel prostor tomu, aby jí bylo opět využito na politickém kolbišti k ohánění se Romy. Vajdovskou holí nejprve zahrozil zelený exministr školství Ondřej Liška, veřejnověcný ministr Josef Dobeš mu pak přes média vzkázal, aby si nebral Romy za rukojmí. Ozvala se i stínová ministryně lidských práv sociální demokracie Michaela Marksová-Tominová, aby se resignaci expertů ohnala krom Dobeše a Nečase i po vládní zmocněnkyni pro totéž Monice Šimůnkové, která podle ní proslula jedině svým výrokem, že „v principu u nás Romové diskriminováni nejsou“.
Všichni účastníci této show by však měli mít na paměti, že kdo čím zachází, tím taky schází. Nakonec jim jednou v jejich příštích funkcích totiž najisto přistane nějaký romský klacek na hlavě. Už před dávnem byl totiž vyhozen jejich předchůdci do oblak, z kterých pořád padá zpátky. Oni totiž opravdu u nás v principu Romové diskriminovaní nejsou. Vždyť nevíme ani to, kdo Romové jsou a kolik jich je. A neví to ani ti, kdo za Romy vystupují a jejich jménem mluví. Jde spíše o to, co je myšleno tím principem. Domnívám se, že ten by měl být založen na lidských právech jednotlivců a ne imaginárních komunit. A za taková práva mělo by se brát autenticky a neresignovat na integraci znevýhodněných jen proto, že rozsudek štrasburského soudu autenticitou zrovna neoplývá.

Vyšlo v Lidových novinách 10. června 2011