Teoretici průmyslu sociálního vyloučení vytěsňují své v lecčems
zajímavější předchůdce.

Nelekejte se. Průmysl už dávno nebývá soustředěn jen ve městech dýmajících
továrními komíny. Ten nejrafinovanější průmysl dnes vyrábí už jen myšlenková
schémata - londýnská City například vyrábí peníze, úvěry a jejich deriváty
(odvozeniny). Je přitom hodnocena jako vůbec nejhodnotnější britský průmysl.
A což takové vylučování ze společnosti a začleňování do ní? Průmysl sociálního
vyloučení je také postindustriál, jako jakýkoliv jiný. A trochu úhybný. Už jen
proto, že dokáže výstižně popsat, jak se celé segmenty společnosti dostanou na
její okraj, ba dokonce i to, jaké páky sociální práce a pobídek zapojit, aby se
ty segmenty zase začlenily. Tento průmysl nám ale neříká vůbec nic o tom, jaká
by ona plně začleněná (integrovaná?) společnost měla být.

Kultura chudoby, včera, dnes a zítra
V průmyslu sociálního vyloučení se velmi zdůrazňuje ideál inkluzivní
(začleňovací) společnosti založené na rovnosti kultur, jež mají být do jedné
společnosti rovnocenně seskládány. Diversita totiž obohacuje. Budiž.
Donedávna se v Česku používal pojem integrace (do společnosti, také kdovíjaké).
Zašel však na úbytě a s připojením k unii je nahrazován francouzským vynálezem
sociálního začleňování z let sedmdesátých. A to jak jednotlivců, tak i skupin,
kteříž se ocitají v situaci vyloučení ze společnosti. Tomu, co to všechno
znamená a může znamenat, se věnují celé pluky sociálních vědců, etnovědců a
akademických pracovišť.
Zajímavé je, jaký odpor (nejen) v akademických krizích vzbuzuje jiné
konceptuální zpodobnění situace lidí na okraji, známé jako kultura chudoby.
Přitom se v podstatě nijak nevylučují. Za jejího zakladatele bere se obecně
americký vědec Oscar Lewis. Nalézt se však dá už u Bedřicha Engelse (Postavení
dělnické třídy v Anglii). Paradoxní tudíž je to, že otcem zakladatelem údajně
neoliberálního konceptu kultury chudoby je jeden z klasiků marxismu.
Na rozdíl od konceptu sociálního vyloučení (exkluze), vystihujícího
vícerozměrnou povahu mechanismů, jimiž jsou jednotlivci a skupiny vyloučeni ze
sociální výměny (v oblastech bydlení, vzdělávání, zdraví a přístupu ke službám),
portrétuje Lewis na příkladu latinskoamerických přistěhovaleckých ghett v USA
(padesátých let minulého století) kulturu, která jakoby z oka vypadla líčení
chudinských cikánských sídlišť v Česku.
Domácnosti vedené svobodnými matkami, machističtí mladí tátové, pro něž je jít
do vězení jak pro jiné jít do školy, brigády namísto pracovního poměru, práce
na "Úřadu práce", nereálné vidiny nástupních platů (namáhat se pod 20 tisíc
neexistuje), dlouhodobá nezaměstnanost, spíše však nezaměstnatelnost,
gamblerství, alkohol, drogy, praktická negramotnost (etc.) a to vše dnes již
děděné. U nás zjevné zvláště nyní, kdy dorostla první generace "dětí ubytoven".
Žila v nich celý svůj náctiletý život a jiný domov nezná. Klasické postupy
sociálního začleňování spočívající v terénní sociální práci, pracovním,
rodinném, a bůhvíjakém poradenství na takovou situaci nestačí. Jedinou možností
je vzestup daný dostupnými (legálními) pracovními příležitostmi. Jedině ty
dokáží nabourat kulturu chudoby. Ne řeči o tom, že všechny kultury jsou si rovné
a tvoří navzájem se obohacující božstvo "diversity".
Potíž s konceptem sociálního vyloučení a začleňování spočívá v jeho komunitní
(komunaristické) podobě. K té tíhne jakousi vnitřní gravitací vyhmatávající
etnické podloží chudinských ghett. Proto ta koncepce nechce slyšet o tom, že
chudoba si tvoří vlastní kulturu a to bez ohledu na domnělou etnicitu (i kdyby
jí měla být blíže neobjasnitelná esence, např. "romství").
Byť se v omezování sociálního vyloučení dosti činí - existuje vícero dobrých
praxí, jak na úrovni vládní, tak i měst a obcí a nevládních organizací,
nabízejících promyšlenou (průmyslovou) pomoc - je to u nás právě jeho
převládající etno-zaměření (na "Romy") , které je potenciální Achillovou patou
takovýchto aktivit. Je proto na místě rozšířit jeho vnímání na celou společnost
(vždyť jen v Praze je na čtyři tisícovky "bílých" bezdomovců), abychom
neskončili etnizací chudoby. Je přece zřejmé, že tomu tak není. Rovnice etnicita
(jiná než česká) = chudoba přece viditelně neplatí.

Upřímně, prosím

Promyšlenost (průmysl) sociálního začleňování bude úspěšná až ve chvíli, kdy se
její promýšlitelé zaměří také na popis cílového stavu - tedy oné společnosti
začlenění. A poctivě si odpoví na otázku její podoby: chtějí, aby byla
multikulturním společenstvím (co to je a jak to funguje?), evropským
supranárodem, národem, neřku-li českým?
Vyšlo v Lidových novinách 20. října 2011