Aktivisté beroucí se za vystěhovávané Romy používají nový typ rétoriky a „přímé akce“, dosud u nás nezdomácnělé.

Ústecké čtvrti Předlice a Krásné Březno představují se sousedními Trmicemi nejpočetnější agregát romského osídlení v Čechách. „Tady už to není žádná menšina, ale spíš polovina obyvatel,“ říká mi paní u domu, kde v září zavalil padající strop dvě ženy, jedna nepřežila. Statiku domu totiž narušili sběrači kovů a celkové zanedbávání údržby ze strany majitelů. Poté začal ústecký magistrát umisťovat obyvatele padajících domů do tělocvičny a posléze ubytovny, tu se ale posléze rozhodl koncem letošního ledna majitel uzavřít. To přitáhlo pozornost aktivistů, kteří požadovali od města, aby zajistilo pro vystěhovávané Romy plnohodnotné bydlení. Celá kauza vyvrcholila nedávným vyvlečením demonstrantů za právo na bydlení z budovy ministerstva práce a sociálních věcí policejními těžkooděnci a obsazením uzavírané ubytovny aktivisty. Těm se nakonec přihlásil v hodině dvanácté majitel nájemního domu na ulici Klíšská a nabídl vystěhovávaným Romům slušné bydlení. Aktivisté slavili vítězství: „Budeme dávat dál to, co jsme se v Krásném Březně naučili. Zase se zjevíme tam, kde nás nebudou mocní čekat a kde se lidé na dně budou chtít prát za svá práva na důstojný život, za práva svých dětí, za bydlení, proti rasismu… a poté se zase odmlčíme, schováme šátky a budeme číhat ve tmě,“ uvedli. Nějak jim uniklo, že společně s nájemními smlouvami podepisovali jejich klienti i bianco souhlas s ukončením pronájmu. Kdykoliv.

Kdyby nebylo prezidentských voleb a amnestie, strhla by na sebe kauza jistě masivní mediální pozornost. Už jen proto, že aktivisté beroucí se za vystěhovávané Romy používají nový typ rétoriky a „přímé akce“, dosud u nás nezdomácnělé. „Dnes jsme Bydlení pro všechny, včera jsme si říkali jinak a zítra zase můžeme být kýmkoli. Dali jste nám různá jména – anarchisté, aktivisté, skvoteři, feťáci. Můžeme být klidně bílí cikáni nebo zlí extremisté. Na jménech nezáleží. Důležitá je jiná věc – budeme vždycky černým svědomím těch u moci,“ uvedli v prohlášení zjevně inspirovaným francouzský manifestem Neviditelný výbor – Vzpoura přichází z roku 2007. A po vzoru všech radikálů jsou jejich největším nepřítelem ti, kdo podle jejich představ posluhují „systému“. V tomto případě pak organizace, které dlouhodobě pracují s chudými Romy, především pak společnost Člověk v tísni. Potvrzují tak leninistickou tezi: kdo nám stojí nejblíže, ale přesto s námi není ideově ztotožněn, je náš největší nepřítel. Tvrdí, že aby odhalili problém, zakryli si obličej šátky. O co jde za problém a co se skrývá za šátky?

Problém je starý jak novodobá historie ČR. Od roku 1993 opakovaně ztrácí bydlení v ústeckých Předlicích lidé na okraji, mezi nimi i romská velkorodina Červeňákových. Za posledních dvacet let již několikráte pobylo několik desítek členů tohoto velkorodu v tělocvičnách či ubytovnách. Jejich přesuny se zabýval i evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Projednávání u tohoto soudu se vláda vyhnula uzavřením smíru se zástupkyní rodiny advokátkou Klárou Samkovou a zaplacení 900 tisíc korun odškodného šesti členům rodiny v roce 2003 za údajně neoprávněný „odsunu“ rodiny na Slovensko, ze kterého se přistěhovali v roce 1988. Tehdejší primátor města Petr Gandalovič a řada dalších místních představitelů rozsudek veřejně odsoudili. Samková se poté zastupování rodiny vzdala a napsala jim tehdy: „Poté, co jsem Vám předala finanční prostředky poskytnuté Českou republikou jako spravedlivé zadostiučinění, jsem Vás všechny naléhavě nabádala k vynaložení veškerých svých sil, abyste Ústí nad Labem trvale opustili, neboť nebude v mých silách, abych Vás nadále právně chránila. Bohužel, ať z objektivních, nebo ze subjektivních důvodů jste mých rad neuposlechli a důsledky toho byly přesně takové, jakých jsem se obávala: v důsledku ‚výhry‘ soudu ve Štrasburku jste upadli do ještě větší sociální nouze a ještě většího pohrdání okolím, než dříve.“

Samozřejmě, trudná situace Předlic je dána především tím, že městská část rozprodala svůj bytový fond spekulantům, kteří se na stavu domů a v nich usedlých rodin doslova vyřádili. Situace bydlení a životního světa (plného drog, dluhů, lichvy a násilí) zdejších chudých romských rodin se stala za posledních deset let stěží řešitelnou a ghetto bude zřejmě odstraněno postupnou demolicí asi třiceti staticky poškozených domů. Nyní identifikováno takových domů pět ze strany magistrátu, obývaných 60 lidmi včetně dětí. Nyní jde spíše o to, aby se „problém“ jen nevytěsnil někam jinam, kde se bude reprodukovat.

samotná iniciativa jako řešení

Noví bojovníci za lidi na okraji jsou však součástí jiné hry. Její pravidla jsou sice zastřená jako jejich obličeje šátky, ale rozpoznat se dají. Takže především, za zoufalou situaci si zoufalci nikdy nemůžou sami, vždy za ní může systém. Kdo tvrdí opak, je součástí fašizující se rasistické klaky. Stačí tvrdit zjevné, tedy to, že se domy řítí nejen proto, že je zanedbávají jejich majitelé, často spekulanti, úvěroví podvodníci a bytoví lichváři, ale taky protože je (mimo jiných) rozebírají i jejich vlastní obyvatelé na součástky do sběren (nosné konzoly, litinová potrubí, rozvody…). Stejně tak neakceptovatelné je poukázat na specifika kulturních schémat romských velkorodin a jejich kvazi-solidární ekonomiky znemožňujících individuální vzestup. A za vším je diskriminace. Kdo ji zpochybňuje, je reakcionář. Ale nikdo po aktivistech nemůže chtít, aby přinášely řešení. Mají přece právo na vzpouru.
"Jsme nezákonně diskriminováni na trhu s bydlením. Nikdo nám nechce pronajmout byty, protože jsme Romové. Přestože diskriminace je v naší republice nezákonná a protiústavní, nikdo jí neřeší, nepostihuje a nikdo nic nedělá pro její ukončení. Dozvěděli jsme se, že snad existuje záměr, rozstěhovat naši komunitu zhruba čtyřiceti lidí po menších skupinkách do různých částí města. To odmítáme. Máme právo bydlet pohromadě a ve vzájemné blízkosti, možná to nevíte, ale jsme velkorodina," zkomponoval za Červeňákovi koncem roku jejich zástupce Miroslav Brož ze sdružení Konexe. Naopak, samotné rodiny ve své o deset let starší stížnosti napsali, že se "cítí zkráceni na svých právech, neboť tím, že byli shromážděni v jednom domě, se vytvořilo umělé ghetto, čímž došlo ke zhoršování jejich rodinných vztahů, což způsobilo rozvod čtvrtého stěžovatele a páté stěžovatelky."
Jan Černý ze společnosti Člověk v tísni však tvrdí, že v takových proměnách postojů, daných manipulací momentálních zástupců Červeňákových, není podstata věci. „Důležité je, že Brož postavil vědomě situaci tak, aby byla neřešitelná, aby rodiny bydlení odmítli a směřoval to od začátku do konfliktu a odmítal cesty, které by rodinám pomohli najít bydlení. On jako sociální pracovník a Konexe se svými stanovami, kde se zavazují k pomoci, podpoře a poradenství. Měl tedy rodinám pomoci najít bydlení, měli pro to stejnou kvalifikaci jako naši terénní pracovníci. Místo toho pracoval na budování mediálního konfliktu, nejdříve tematizoval záchranu Předlic a naši neschopnost to komunitně naplánovat, pak napadal přechodné bydlení na ubytovně, čímž se stalo, že rodiny musely setrvat pak v tělocvičně. Bydlení u pana Mráze (majitel nájemního domu na ulici Klíšská) klientům nedoporučujeme a ani jsme ho tedy nenabízeli rodinám. Podepsat společně s nájemní smlouvou nedatovanou výpověď je jako nepodepsat nic.“
Samotný Brož rád mluví jménem Romů, byť sám Rom není. „Část mé rodiny má však židovské kořeny a tak jsem stejně, jako jiné děti z rodin zasažených šoa, slyšel vyprávět a četl mnoho příběhů o koncentrákách, Norimberských zákonech a nástupu nacistů k moci. Velkou inspirací nám je černošské hnutí na americkém Jihu v 50. a 60. letech. Místní komunity afroameričanů čelily silné diskriminaci a segregaci. To se podařilo zlomit tím, že proběhlo něco jako občanské obrození těchto komunit. Na Jih začali jezdit ve svém volném čase stovky černých i bílých, často židovských aktivistů z mnohem méně rasistického Severu a snažili se o probuzeních místních afroameričanů“, sdělil mi poučně e-mailem.

Podle Brože jsou v lokalitách, jako je předlické ghetto, přirození zástupci, pro které však „paternalisté“ nemají nástroje a know how na jejich identifikaci, zapojení a komunikaci s nimi, protože se této otázce nikdy nevěnovali a ani nemíní. „Paternalisté o ně však nemají zájem, nechtějí je používat, protože aktivizace místních romských komunit a následky tohoto procesu, tedy aktivní romské komunity, které usilují o svá práva a zlepšení své situace, jsou v protikladu s politikou paternalismu a státu.“ Místo individuálního plánování chce Brož kolektivní plánování. To ale v Předlicích znamená třeba i s pasáky a dealery drog. „Jeho koncept se dobře poslouchá pro někoho, kdo o tom nic neví. Pro toho, kdo to zkoušel dělat, je jeho teoretický přístup směšný. Vím, že to ví. Nepokora jeho přístupu k právu lidí opustit ghetto po vlastní lince je totalitní, namyšlená a skandální. Nutit lidi, kteří mohou pro své děti zvolit jinou cestu, nežzůstat vevnitř kvůli jeho vlastní představě o správném postupu je právě přístup ‚bílého muže‘, který nadělá škody kam nakráčí. Aktivita lidí, kteří přijeli pomáhat je sympatická a má můj respekt. Ale obávám se, že se tady hrají starší hry, aniž by to Brož svým kolegům svěřil,“ glosuje situaci Černý a nechce přistoupit na apriorní postulát aktivistů, mající za dané, že město (potažmo nějaké ministerstvo) ministerstvo je odpovědné a rodiny ze svých činů neodpovědné. Před aktivisty, pro které řešení spočívá v samotné iniciativě, s tímto neobstojí. A Červeňákovi? Ti svou situaci nyní glosovat nechtějí. Po tom všem snad ani není divu.

Devastace předlického ghetta dosáhla rozměrů humanitární krize, což si pracovníci ústeckého magistrátu uvědomují. Nikdo však nedokáže odhadnout, kolik řešení bude stát peněz a jak dál postupovat. Podle Černého si musí zodpovědní aktéři nejprve ujasnit, jestli má město usilovat o stržení domů soukromých majitelů a sanaci prostoru ghetta. To jsou stomilionové výdaje. Může si ale vedení města dovolit prosazovat (byť postupně) takovéto řešení, aniž by bylo odvoláno? „Konkrétnost navrhovaných cest zatím trochu připomíná panoptikální Postřižiny: Musíte se víc snažit, pane správče!", říká k tomu Černý.

psáno pro Lidové noviny