Je s podivem, jak nulový ohlas zatím vyvolal text Ondřeje Klípy Náš občan Rom (LN, Orientace, 16.3.). Přitom je na něm patrné, že ho psal člověk od fochu. Donedávna byl Klípa tajemníkem vládní Rady pro romskou menšinu. Možná je tomu tak i proto, že jak sám Klípa uvádí, hovořit o romské komunitě u nás je předstíráním, výhodným pro její šikovné „lídry“, kteří se do této role sami s podporou svých příbuzných pasují a jejich sparring partnery mezi politiky a úředníky.

Klípa o nich píše, že „se již dvacet let ohánějí nutností nějakého blíže neurčeného velkého vládního programu. Ten je ovšem chimérou, s čímž všichni zúčastnění zcela cynicky počítají. Dosavadní status quo jim totiž zajišťuje slušnou živnost.“ Příčiny neúspěchu dosavadních snah o integraci Romů pak spatřuje v upřednostnění komunitního vidění romské problematiky v EU s tím, že „bruselské koncepty potíže často zakonzervovaly“. Na taková drze pravdivá tvrzení se v Česku tradičně odpovídá jejich ignorováním. Ale hledat důvody neustálého a nesmyslného vyhledávání romských vůdců (lídrů) jen v přáních z Bruselu přeci jen něco pomíjí: domácí tradice, táhnoucí se až ke garderóbě českého národního obrození. Zde nacházejí svůj šat různí etno-kutilové a strojí jim i Romy, o nichž si myslí, že také potřebují národní obrození.

Předpověď, která se nenaplnila

Prvním významným materiálem ovlivňujícím dnešní chápání „romské otázky“ u nás byl dokument Charty 77 O postavení cikánů-Rómů v Československu (1978), spolupodepsaný tehdejším mluvčím Václavem Havlem, byť za skutečné autory jsou považováni antropolog Zbyněk Andrš a překladatel Ruben Pellar . Dokument vyslal jasné poselství: Romové jsou diskriminováni ve všech oblastech života, jejich kultura je pošlapávána a jejich ženy sterilizovány. Za jádro problému je považována násilná asimilace, „jíž se Romové brání, protože je zbavuje přirozených sociálních vazeb a násilné rozkládá základní předpoklady jejich sociálního bytí. Sebezáchovnou reakcí Romů je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodových rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti (…) Postup společenské moci se tedy míjí účinkem ve všech směrech, protože tvrdě odmítá jedinou přirozenou cestu k sociální integraci Romů, jíž je integrace skupinová.“ Po více než třiceti letech lze konstatovat, že žádné překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami se neděje, ba ani k dalším výše popsaným etnorevitalizačním procesům nedochází a zřejmě ani nikdy nedocházelo. Přání autorů dokumentu asi vyvěralo z jejich přesvědčení o tom, že (etnické) skupiny se jaksi přirozeně formují v národy a jen ty pak své jedince dostatečně integrují.

Etnokutilové

V sedmdesátých a osmdesátých letech mezi českými cikánology (dnes romisty) panovala představa, že romská identita potřebuje „dovybavit“ artikly, které znali z výbavy národního obrození. Ústřední postavou tu byla Milena Hübschamnnová. Začala s vynalézáním neologismů, tedy slov, která v romštině neexistovala, protože uživatelé romštiny nepociťovali potřebu takováto slova vytvářet. Musela jím být proto vynalezena. Lingvista Jiří Lípa k tomu uvádí: „Cikáni považují slova, která přejali ze svého ‚druhého jazyka‘ za svoje, za stejně svoje jako slova cikánského původu, protože ta slova jsou součástí slovní zásoby jejich ‚druhého jazyka´, který je jejich jazykem, stejně jako cikánština (mohlo by se říci, že ‚druhý jazyk´ Cikánů je jejich ´druhý mateřský jazyk´). Někteří ne-cikánští přátelé Cikánů se však domnívají, že rozumějí situaci lépe. Chtějí Cikánům ´pomoci´vytvořit nová slova, ba postupně i celou ‚spisovnou cikánštinu.“

Lípa označuje přístup Hübschmannové za apriorní („předem věděla co je pro Cikány dobré“) a na příkladu cikánské písně v jejím překladu (respektive interpretaci) ilustruje novotvorbu cikánského folklóru, zcela obracejícího význam původní lyriky. Na lyriku se ovšem úsilí o přeměnu identity Cikánů/Romů neomezilo. Genocida cikánských populací nacistickým režimem za války začala být označována jako holocaust a to i přes mnohé protesty. „Všetci Rómovia musia vedieť, že názov holokaust je zo židovskej terminológie. Ide o výňatok z Biblie a nevzťahuje sa to na nás, ale na židov. My Rómovia nemôžeme takto hovoriť – holokaust. Dokonca mnohí židia sa aj hnevajú, ak Rómovia používajú slovo holokaust. My sa preto na nich nehneváme, pretože chceme spolunažívať so všetkými ľuďmi dobre. Je to však ich idea, ich koncepcia, ich relígia. My im nemôžeme ukradnúť niečo, čo je ich. Preto po rómsky sa to povie Sa murdaripen. Znamená to, že veľa ľudí zahynulo, bolo zabitých,“ uvedl kupříkladu na pařížské Sorbonně působící romský lingvista Marcel Courthiade v rozhovoru pro tiskovou agenturu RPA při návštěvě Košic v roce 2009.

Na genocidě Romů začala být nalézána i specifická česká vina, přestože nacistický režim v době přeměny dvou kárných táborů na cikánské popravil polovinu protektorátní vlády, tisíce odbojářů a vyhladil dvě české vesnice. Ačkoliv brněnský historik Ctibor Nečas publikoval o cikánských táborech již v sedmdesátých letech, v očích amerického publicisty Paula Polanského se mělo jednat o zamlčovanou genocidu. Tak byl vytvářen po roce 1989 obraz útlaku Romů - věčných obětí. Přitom se již v poválečném období české země staly cílovou destinací desítek tisíc romských imigrantů ze Slovenska a zažily tak největší příliv Romů v moderní Evropě vůbec. Jistě, bylo to v rámci jednoho státu a velká část této migrace byla komunistickou vládou dokonce organizována.

Špatně položená „romská otázka“

Tento bezprecedentní přesun Klípa ve svém textu komentuje tak, že toto „řešení cíkánské otázky“ zanechalo Romy neasimilované, zato s narušenou soudržností a značně pokleslou morálkou. Romové se podle něj v důsledku přemístění ocitli v místech, „kde nejenže neměli možnost skutečné integrace s majoritní populací, ale kde se promíchaly různé – často až nenávistně znepřátelené – romské velkorodiny a podskupiny. Necítili žádnou společnou identitu či solidaritu (ba naopak), mnohdy si ani jazykově nerozuměli a v duchu běžné tradice drastického odlišování se označovali za ‚degeše’-nečisté.“ V tom je nutné Klípovi oponovat: jím podaná situace se totiž nijak neliší od situace Romů nejen na Slovensku, ale i jinde v Evropě a na Balkáně – a to aniž by jejich společenství někam masově migrovala, anebo dokonce aniž by vystrčili nos za hranice své osady. Nesnášenlivost je spojena se staletou velkorodinou strukturou, v níž lidé mimo příbuzenstvo nejsou bráni jako lidsky rovnocenní a proto se s nimi tak i jedná. Klípa by se tudíž měl víc začíst do textů vydávaných v době „nekonečné diskuse o tom, zda Romové vůbec existují“, jak velice zjednodušeně popisuje osm let staré vystoupení řady odborníků (především kulturních antropologů), kteří se ve svých textech od uměle vytvářeného romského obrození jednoznačně distancovali.

„Romská otázka“ je špatně položena, a na špatně položenou otázku neexistuje správná odpověď. Ono deklaratorní označení problému za „otázku“ je zřejmou aluzí na „českou otázku“ Masarykovu. Ten ji před více jak sto lety formuloval takto: buďto se stane světovou, nebo nebude. Tedy, buďto Češi mají v čem lidstvo obohatit, nebo jejich existence postrádá smyslu. „České otázky nepojímám tu ve smysle politickém, ve smysle politické praxe, nýbrž rozumím tím sociologický rozbor všech těch záhad, jež vnucují se tomu, čímž jakožto zvláštní národ kulturně žijeme, co chceme, co doufáme,“ napsal v roce 1894 TGM. Mnohem radikálněji (spíše politicky a hospodářsky, nikoliv kulturně a nábožensky) formuloval otázku smyslu národní existence o deset let dříve (1886) H. G. Schauer, který se tázal, jestli má samotná česká národní existence vůbec smysl a jestli by nebylo lépe přimknout se k životu vyspělého německého národa. Tak se obdobně ptejme i v případě Romů.

Jenže k tomu chybí odvaha. Absenci tazatelů lze vysvětlit tím, že tu o žádnou národní existenci nejde a tudíž takto formulovaná romská otázka postrádá smysl. Avšak ti, kdo sousloví romská otázka uvedli v život, si zjevně takovouto možnost, tedy neexistenci Romů jakožto národního společenství, vůbec nepřipouštěli. Ba naopak, mnozí se takovéto formulace soužití s Romy, které je přece třeba obdařit atributy národa, dodnes chápou.

Vyšlo v Lidových novinách 25.3. 2013