Žádné dívky, nic - v úterý večer na zámku ve Zlíně večer komponovaný z textů Libora Kadlece řečeného Filípek. Účinkují Iva Bittová, Vladimír, Václavek, J. A. Pitínský, Roman Švanda, Jaroslav Shimako Ludvík, Milan Kadlec, Lenka Vybíralová, já






Filípek zemřel v noci na 29. května 1982 pod brněnskou šalinou. S odstupem času se jeví, že si na koleje lehnul o vlastní vůli. Tehdy však, kdy půl roku před tím (v říjnu 1981) bylo nalezeno na dně Macochy tělo normalizační moci nepohodlného studenta architektury Pavla Švandy, o nějž se zajímala StB, to bylo těžké tak vnímat… Filípek byl pro mnohé ve svém okolí spjat s postavou básníka Lyrických agresí, scénické koláže z ruské poezie, uvedenou divadlem Tak-Tak v režii Zdeňka Petrželky (dnes známý jako J.A.Pitínský) na brněnské Šelepce (OKVS - obvodním kulturně-vzdělávacím středisku). Město, oblepené plakáty „Občané na barikády!“ působilo pojednou na chvíli nepatřičně nenormalizačně, stejně tak i samotná premiéra 16. listopadu 1979, byla jasnou „kulturní“ vzpourou... Chce se dnes říct, bylo to deset let předčasně… Divadlu pak bylo nedlouho poté (po uvedení pouliční scénické montáži z Dostojevského děl) zakázáno hrát.
--
Libora Kadlece Filípka jsem poznal začátkem osmdesátých let na ulicích Marxova a Engelsova. Nyní se ty ulice jmenují Hvězdová a Spolková, nebo tak nějak. Měl tam tehdy v pavlačové dvoraně podnájem. Poblíž se slavily v sále kulturního domu Šuřinky, tedy ples školy uměleckých řemesel, dodnes existující brněnské UMPRUM. Ten sál je již léta opuštěný a zpustlý. Ulice kolem také chátrají, naplněné cikánskými rodinami. Jdu li onou, krom přízviska Bronx, bezejmennou částí města, vybavuje se mi čas, čas jakoby napěchovaný do kanálů, z kterých se může na zavolání uvolnit, jak z potrubí puštěný plyn. Kdo by ale volal? Jedině kdybych potkal Kapustíka, tak by se to zpustilo…
Kde je Kapustíkovi konec, bůhví. Kde ho tehdy Filípek našel, to netuším. Kapustík byl Rus a prohlašoval o sobě, že je synem admirála z Oděsy. Pod paždí nosil obrovské vydání Majakovského básní, z kterého chutě přečítal. Měl brýličky a černý hubertus, v kterém spával. Vysoký, vychrtlý, černovlasý, zarostlý. Taky hrozně smrděl, neb se nemyl. Navíc se tehdy jal vydělat nějaký peníz skládáním uhlí a byl pokryt černou vrstvou prachu. Takto se nakvartýroval do Filípkova kutlochu. Přítomnost smradlavce však dohnala přítomné k činu. Filípkova dívka Babka připravila v plechové vaně koupel, v které byl Kapustík vydrhnut. Pili jsme jabčák a dělali palačinky ze sáčku. Oděsa byla vylíčena jako město básníků.

Bylo to skutečně tak? Roznášel Kapustík uhlí pro peníze, nebo jen potřeboval razítko do občanky, by ho policajti nezhaftli pro příživu? Odkud se vůbec vzal Rus v Brně uprostřed normalizace, kdy Rusy bylo vidět jen ve vojenských kolonách kolem Olomouce? Pak jsem Kapustíka potkal pár let poté v hospodě v Praze Na Klárově. Dělal s kopáčskou partou. Připravoval jsem se tenkrát na emigraci a nebylo mi moc do Majakovského. Když jsem mu řekl, že je Filípek mrtvý, tak mi nevěřil. A že přijede do Brna. Moc bych si to přál. Šli bysme na Englsku a pustili si čas.
*****
V tom čase existovaly živé básně, jak už nikdy potom. Mohly žít jen ve městě, které pro nás bylo středem země, se šťopkou Parnasu vyrůstající na Zelňáku z jeho pupíku. Na něm se dalo pobývat, těsně u vchodu do podsvětí. Holanova Noc s Hamletem byla skutečnou nocí, kterou Filípek princ dánský udržoval v chodu svou recitací. Tou, určenou pro Hamletiánu, představení, které se nikdy nehrálo. Ale, kdoví, možná si ji estébáci na služebnách přehrávali ze zabavených scénářů…
Zdálo se mi, že bez toho města nemohl být. Když odjel před zimou do Zlína, protože Englska nešla vytopit, na vymrzlém záchodě zbyla akorát zmrzlá Kapustíkova hovna, a hlavně zela bez ženské prázdná. Navštívil jsem ho v gottwaldovském panelákovém pokojíku a lákal zpátky do města. Netušil jsem, že jej brzo Kerberos lapne a zatáhne pod Parnas. Jak jsem byl náctiletě blbý, netušil jsem, že se nedá na Parnasu žít dokolečka dokola, že se město musí opustit. A ne, že každý slušný člověk projde aspoň jednou denně po České, jak říkal, když čekal s štěnětem Škvrnětem na Čáře, až se objeví přátelé. Pak se padá štatlem hlavou dolů přímo pod šmirgl Kerberovi do chřtánu.
Ale možná, že tomu nikdy tak nebylo. Že stačí pustit z podzemí zasunutý čas a ten se radostně rozběhne jak Škvrně a zakouzlí se do města, v kterém se na nárožích znovu objeví plakáty s nápisem OBČANÉ! NA BARIKÁDY! a začne boj, v kterém zvítězíme.