Není obvyklé, že se půtky kolem výběru šéfů akademických pracovišť dostanou mimo svůj začarovaný okruh zainteresovaných do zpráv celostátních mainstreamových médií

jakými jsou Hospodářské noviny. Ty jmenování vedoucího Ústavu etnologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy věnovali zprávu (http://domaci.ihned.cz/c1-62920580-novym-reitelem-ff-muz-osocovany-z-rasismu), uvozenou tvrzeními, že „nový ředitel Ústavu etnologie Marek Jakoubek svými publikacemi působí rozruch u odborné i laické veřejnosti. Jeho jmenování kritizují zástupci Ústavu etnológie Slovenské akademie věd nebo Evropské akademické sítě romistiky“.

Jedinečné práce docenta Marka Jakoubka z období poslední dekády reflektují trajektorie a vnímání světa emigrantské postreformační (resp. posttoleranční) skupiny východočeských „blouznivců našich hor“ do Banátu, Bulharska a posléze na moravské Mikulovsko a do argentinské pampy. Od osmnáctého do jednadvacátého století. Při interpretaci životního světa těchto „beránků božích“ rozplétá jednotlivá východiska jejich náboženské a české identity, apokalyptismu a bělohorského mýtu (Vojvodovo, etnologie krajanské obce v Bulharsku (habilitační práce), 2010; identita, tradice a výzkum, 2013).

Ale tohoto se zjevně netýká onen rozruch. Ten započal jeho disertační prací Romové – konec (ne)jednoho mýtu (vydal Socioklub 2004) a editorstvím osmi sborníků, do kterých přispěli domácí a zahraniční autoři zabývající se romským, potažmo cikánskými tématy (ne všichni Romové se považují, resp. jsou považováni za Cikány). Jádrem tehdejších sporů byla polemika mezi příznivci vytváření romského národa po vzoru národních obrození stylu devatenáctého století a zpochybňovači a kritiky takovýchto praktik, kteříž měli (a mají) za to, že se jedná o snahy, jejichž výstupem nemůže být nijak šťastné soužití… A taky si tito kritici notně utahovali z umělosti obrozeneckých snah, parodující je kupříkladu výrobou vajdovských holí…

Přitom v případě oboru romistiky pouze tvrdí zřejmé: „věda je zaměňována za ‚národní agitaci‘, uměle vytvářející romské etnikum, respektive národ (Jakoubek - Poduška 2003). Zatímco totiž romisté, vezmeme-li je za příklad, usilují o bezkonfliktní vzájemné soužití dvou kulturně odlišných skupin (Romů a ne-Romů) uvnitř jediné společnosti, kulturní/sociální antropologické se naopak snaží o pochopení jejich vzájemné kulturní a sociální odlišnosti, jež vede právě k tomu, že k takovému soužití reálně nedochází. Respektive dochází ke vzniku hybridních kulturních útvarů na pomezí obou těchto kultur, de facto tedy kultury třetí, odlišné od obou předchozích (nebo dochází k totálnímu převrstvení jedné kultury kulturou majoritní).“ Uvádí společně se Zdeňkem R. Nešporem ve stati Co je a není kulturní/sociální antropologie 2005, http://antropologie.zcu.cz/co-je-a-neni-kulturnisocialni-antropologie.

Ostatně, na popuzenosti proponentů této pomocné obrozenecké vědy, by nebylo nic tak překvapivě neobvyklého, kdyby ve své argumentaci v prohlášeních adresovaných děkance Mirjam Friedové FF UK nevytáhli jednu nechutně ušmudlanou kartu, jíž se končí celá hra a svrhává stůl. A tou je obvinění z podprahového rasismu. V „protestnom apelu“ Ústavu etnológie Slovenské akademie věd je uvedeno: „poznáme prípady posudzovania jeho textov z oblasti romistiky, ktoré boli odmietnuté na báze nekompetentnosti, prehnaných zovšeobecnení a skrytého rasizmu“.

Nikde však petenti „protestného apelu“ neuvádí, v čem je onen skrytý rasismus obsažen. Neuvádějí, protože by se uvedením akorát zesměšnili. Problém odporu vůči Jakoubkovým pozicím pramení ze zcela jiné souvislosti, a tou je jeho zásadní nedůvěra k tomu, aby se potřeba vytváření „jediné evropské menšiny“, bohatě dotovaná panevropskými institucemi (EU a Rada Evropy) odívala do vědeckého hávu. K tomu, aby se za representanty Romů považovali politickými a akademickými agitátory vygenerovaní „lídři“, vytvoření podle obrozeneckého mustru. V tom je i jádro nelibosti, kterou vzbudil u Eleny Marushiakové, píšící děkance mj. jakožto zakládající členka Evropské akademické sítě romistiky, slovenské badatelce z Bulharska. Ta mu dokonce předložila seznam romských „lídrů“, jenž nesmí kritizovat. S tím ji však Jakoubek poslal ke všem bengům. Signifikantní je, že se tak nestalo v období medializovaných akademických polemik v roce 2004 (příkladem budiž Konec Romů v Česku? Pavla Barši v Orientaci Lidových novin), ale poměrně nedávno a po letech vzájemné spolupráce. Podstatou Marushiakové nelibosti tedy nemohou být Jakoubkovy práce o Romech, nýbrž jeho jiné společenské postoje. Ve svých dřívějších pracích (2005) se totiž kritice „romského průmyslu“ sama nevyhýbala:

„Po roce 1989 byly představy o budoucnosti Cikánů silně ovlivněny vnějšími faktory, které určily hlavní trendy jejich rozvoje. „romská otázka“ ve Východní Evropě byla hlavním tématem mnoha nadací, nevládních organizací všeho druhu (na prvním místě lidsko-právních a na druhém nevládek působících ve všemožných sférách života) a recentně též programů evropských institucí. „Nový trh“ a zvláště jasně zisková „romská nika“ byly pro takovéto struktury ve Východní Evropě rychle rozvinuty a takzvaný ‚romský/cikánský průmysl‘ ustaven.( …)‘Cikánský průmysl‘ je založen na dvou zcela protichůdných a často se křížících a navzájem se prolínajících konceptech Romů. Na straně jedné jsou Romové vnímáni jako podtřída (underclass), tj. silně marginalisovaná a sociálně degradovaná komunita, která je do jisté míry sociálně neadekvátní (např. některé evropské programy klasifikují Romy nikoliv vedle jiných etnických minorit, ale dohromady se zdravotně postiženými, homosexuály, atd.). Kdysi v minulosti a příležitostně i v současnosti byla a stále je takováto teorie podporována některými státními politikami ve Střední Evropě (bývalé Československo, Maďarsko) a také některými recentními akademickými pracemi, které představují (velmi spekulativní) korelaci mezi ‚chudobou‘ a ‚etnicitou‘. Na straně druhé stojí koncept ‚cikánského průmyslu‘ se svými typicky exotickými představami Romů a populárními tezemi o zvláštnostech romské komunity a jejich typicky tradiční etnické kultuře, která je činí naprosto odlišnými od ne-Cikánů a způsobuje jejic neschopnost účastnit se rovnocenně na životě země, v které žijí (Marushiakova, E., Popov, V. “The Roma - a Nation without a State? Historical Background and Contemporary Tendencies.” - In: Burszta, W., Kamusella, T., Wojciechowski, S. (Eds.) Nationalism Across the Globe: An overview of the nationalism of state-endowed and stateless nations, Poznan: School of Humanities and Journalism, 2005, str. 433-455. - výňatek přeložil autor)

Opovažuji se tvrdit, že přisátím se k cecíku evropských dotací naopak akademici jako je Elena Marushiaková ztrácejí kredibilitu, protože přijetím Bruselem a Štrasburkem podporované politika Romů jakožto jediné evropské menšiny, jejich svobodu bádání notně omezuje.

Jakoubek právem poukazuje na propast mezi životním světem obyvatel romských osad a ghett a rétorikou romistických obrozenců, uměle konstruujících pan-romskou nacionání „vysokou“ kulturu. Proto nemůže být jeho jmenování vedoucím akademického pracoviště oproštěno od nenávistných výlevů. Nenávist k jinému je totiž jednou z podstat každého nacionalistického diskurzu, i toho oděného do akademického hávu.

Roman Krištof.
autor je výzkumník a publicista, o tématu Romů jakožto „jediné evropské menšiny“ v roce 2003 vypracoval Výzkumný projekt RB 11/17/03 Ministerstva zahraničních věcí ČR „Finská iniciativa“ – návrh na ustavení Evropského romského fóra (ERF), http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=5820
vyšlo 14.10. 2014 v komentářích http://nazory.ihned.cz/c3-62943940-060000_d-62943940-obvinenim-z-rasismu-za-svobodu-badani

P.S.: dodávám ještě k dokreslení (svůj) překlad mailu profesora lingvistiky Yarona Matrase z University v Manchesteru a ( a pro jistotu ověření i jeho originál):

Především, považují za podivné, že součástí odpovědi děkanky fakulty je tvrzení, že Dr. Jakoubek „se více již nesoustředí na romistiku“. Nehledě na to, zda je toto pravdivé či ne, jistě není na místě takto limitovat budoucí výzkumné práce nově jmenovaného člena, ani přislibovat zabraňování v přístupu k jistým tématům akademické obci.

Dále, jsem překvapen a trocha rozezlen zdáním toho, že presidentka Gypsy Lore Society Elena Marushiaková vydala k záležitosti oficiální prohlášení, a ještě více jsem dotčen tím, že se tímto má jevit, jakoby každoroční setkání Gypsy Lore Society bylo přemístěno z Plzně toliko kvůli „rozporrům“ mezi ní a Markem Jakoubkem. Řídící rada Gypsy Lore Society nebyla seznámena se záležitostmi Jakoubkova recentního jmenování a mohu toliko předpokládat, že zpráva o tomto byla spletena a že Elena Marushiaková vydala své prohlášení striktně jakožto soukromá osoba. Ani by nebylo přijatelné přemisťovat každoroční setkání Gypsy Lore Society z Plzně jen kvůli rozporům mezi dvěma jednotlivci.

Kolem roku 2005 jsem ve skutečnosti byl nejprve seznámen s pracemi Marka Jakoubka členy romistiky, které je označovali v jistém smyslu za kontroverzní, ale taky jako zajímavou změnu paradigma v českém akademickém diskurzu o Romech. Pak jsem četl některé práce Jakoubka a Budilové a mám je za inspirativní a taky jsem s nimi vedl diskuzi, ve které jsme spolu navzájem v zásadě nesouhlasili.

Lze s jistotou tvrdit, že Jakoubek není jediným antropologem, jenž zpochybňuje romskou etnicitu a jehož názory roznítily kontroverze a diskuzi. Jakoubek byl vždy rasantním zastáncem náhledů Judith Oakely a obdivovatelem jejího skepticismu stran romského nacionalismu a její kritiky akademické diskuze o indickém původu Romů. Naopak Oakley často vyzdvíhala Jakoubka právě pro jeho kritické názory k takovýmto tématům, které byly v ostrém rozporu se směřováním pražské romistiky a antagonizovaly její členy. Skepticismus k romskému nacionalismu, pojmu romské etnicity a indickému původu byly vyjadřovány rovněž dalšími, jakými jsou Werner Cohn, Cecile Canut, Bernard Streck, Wim Willems, and Michael Stewart, byť jistě ne s takovou silou jako Jakoubek ve svých veřejných vstupech.

Nicméně, aktivní akademické a veřejné vystupování a kritika jimi předkládaných argumentů by mělo být způsobem boje, a ne zakazování, bojkotování, nebo umlčování takovýchto autorů.

Orig.:
-- Původní zpráva --------
Předmět: {Disarmed} [Romani_Studies_Network] RE: Marek Jakoubek at Charles University
Datum: Pondělí, 13 Říjen, 2014 09:33 CEST
Od: "Yaron Matras yaron.matras@manchester.ac.uk [romani_studies_network]"
Odpověď na: romani_studies_network@yahoogroups.com,Yaron Matras
Komu: "romani_studies_network@yahoogroups.com"
Odkazy: <5E7F13B01ABA07488427EAA46A744A7C88F620A9@tru-univ-exmbx2.tru.univ>


Many thanks to David Scheffel for providing this link. Several things come to mind when reading the report:

First, I find it odd that the Faculty Dean included in her response an assertion that Dr Jakoubek "no longer focuses on Romani studies". Regardless of whether this is true or not, surely there can be no place to limit the scope of future research work by a newly appointed member of staff, and no basis for a Faculty to promise to keep its academic staff away from a certain research topic.
Next, I am surprised and somewhat dismayed at the suggestion that the President of the Gypsy Lore Society, Elena Marushiakova, issued a statement on the matter ex officio, and I am furthermore perplexed by the suggestion that a GLS annual meeting was moved away from Plzen because of "disputes" between her and Marek Jakoubek. The GLS Board of Directors was not consulted about the matter of Jakoubek's recent appointment, and I can only assume that the report got this wrong and that Elena Marushiakova issued her statement strictly in private capacity. Nor would it have been acceptable to have moved the GLS annual meeting away from Plzen merely due to a dispute between individuals.

I was actually first introduced to Marek Jakoubek's work by members of the Romani Studies department at Prague University, who, around 2005, flagged it to me as controversial in some respects, but also as an interesting paradigm shift in the Czech academic discourse on Roma. Since then I have read some work by Jakoubek & Budilova which I found inspiring, and I have also had discussions with them about issues where we differed fundamentally.

It is safe to say that Jakoubek is not the only anthropologists who disputes Roma ethnicity or whose views have sparked controversy and debate. Jakoubek has always been a keen follower of the views of Judith Okely and an admirer of her earlier scepticism toward Romani nationalism and of her critique of academic discussions of the Indian origin of the Roms. Okely, in turn, has often praised Jakoubek precisely for taking a critical view on such issues, one that stood in sharp contrast to the direction taken by the Romani Studies department in Prague, and which antagonised its members. Scepticism toward Romani nationalism, the notion of Roma ethnicity and Indian origins has been expressed by others, too, including Werner Cohn, Cecile Canut, Bernard Streck, Wim Willems, and Michael Stewart, though admittedly never quite as virulently as in Jakoubek's public interventions.

Still, the way to challenge such views is not by banning the authors, boycotting them, or silencing them, but through active academic and public engagement and a critique of the arguments that they put forward.

Yaron Matras