Vnuk mého bratra slavil narozeniny.

„Přijď k nám,“ povídá bratr „a přines mu něco užitečnýho.“

Co takovému klukovi vzít? Nakonec jsem to vyřešil tisícovkou. Kluk zabručel „dík“ a víc si mě nevšímal.

„Je to s ním složitý,“ vysvětloval bratr. „Polovina rodiny ho bere, pro tu druhou polovinu je nesnesitelný.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Protože je se vším, co se v naší rodině upeče, nespokojenej. Pořád se o něco pře. Je talentovanej, zabývá se spoustou věcí, ale hlavně se zajímá o to, kolik kdo vydělává.“
„Takže trochu závistivec?“
„Já nevím,“ povzdechl bratr, „ říká, že v naší rodině jsou samí pedanti a byrokrati, že nerespektují jeho zájmy, ale vytáhne z nich všechno, co se dá.“
„Chytrolín,“ zasmál jsem se.
Zdálo se, že bratra mrzí, co mi řekl.
„Ono ho to přejde,“ dodal a rychle začal mluvit o něčem jiném.

Zanedlouho jsem chlapce náhodou uviděl v parku na malém plácku s dvěma brankami. Stál v hloučku kluků, kteří se o něco zuřivě dohadovali. Sedl jsem si na lavičku a pozoroval je. Pochopil jsem, že se pokoušejí sestavit dvě mužstva, aby si mohli proti sobě zahrát fotbal. Když mě bratrův vnuk spatřil, ještě na ty druhé cosi zakřičel, otráveně za mnou přišel a zhroutil se vedle mě na lavičku.

„Volové,“ ulevil si, „nedají si říct. Chtějí, aby v každým mančaftu byl jeden z těch dvou přičmoudlíků, co tam postávají. Vidíš je?“
„No a co?“ zeptal jsem se. „Třeba hrají dobře fotbal.“

Sjel mě pohrdavým pohledem.

„Ti dva, jo? Nebuď naiva. S takovýma já rozhodně hrát nebudu!“
„A co ten malej šikmookej u branky?“
„Ten rákosník? Ten je v pohodě. Mluví česky jako ty nebo já. A nevytahuje se!“
„Kdyby s vámi hráli ti dva přičmoudlíci, asi by se za čas taky domluvili česky. A třeba by vám pomohli vyhrát.“
Znovu se na mě tak pohrdavě zadíval.
„Tobě by fakt nevadilo, že s tebou hrají?“
„Ani ne,“ usmál jsem se a vstal. „Tak to dobře vyřešte!“

Odcházel jsem. Kluk se vrátil na plácek a už zase něco křičel.

Proč se jen pořád s někým hádá?

A hned jsem v duchu viděl bratra, jak by nad mou otázkou mávl rukou. „Protože je to takovej puberťák,“ řekl by. „Vždyť je mu patnáct! Co po něm chceš? Časem zmoudří.“

Pak jsem uviděl nad vchodem do hotelu modrou vlajku s hvězdami. Ano, i ona tam vlaje teprve 15 let, uvědomil jsem si. Patnáctiletý člen EU je vlastně taky ještě v pubertě, tak proč se divím, že se proti své rodině tak často bouří? Dokonce by v ní mnohdy raději ani nebyl.

Každý puberťák prý za pár let přijde k rozumu. Ale co když ne? Co když bude časem ještě konfliktnější? Radikálnější! Co potom?! Stačí nad ním opravdu jen mávnout rukou?