V pondělí odpoledne jsem se ve strašnickém krematoriu loučil s přítelem a kolegou, věrným skautem a bývalým politickým vězněm, Jiřím Stránským.

Před třetí hodinou odpoledne nás na nádvoří krematoria čekala už dlouhá řada. Když se dveře obřadní síně konečně otevřely a my se nahrnuli dovnitř, zjistil jsem, že těch několik lavic pro pozůstalé je už plně obsazeno.

Moje záda mi napověděla, že stání v hloučcích ostatních smutečních hostí za lavicemi či vedle nich nebude pro mě to pravé. Pochopil jsem, že se mi nepodaří realizovat Churchillův výrok: Když vidím židli, tak si na ni sednu. Žádnou židli ani místečko na lavici jsem neviděl.

Jak jsem tam tak rozpačitě postával a zkoumal lavice, zda by přece jen…. zamávala na mě náhle jedna starší silnější žena v druhé řadě a pokynula mi, abych se vtěsnal vedle ní. S ještě většími rozpaky, ale moc rád, jsem to učinil.

Pohodlné sezení to nebylo pro ni, pro mě, ani pro starého muže po mé pravici, kterého jsem také utiskoval. Tak jsme absolvovali celý ten důstojný obřad.

Když se chýlil ke konci, opona před katafalkem se zavírala a my jsme povstali, abychom vzdali Jiřímu poslední hold, ti dva vedle mě ve skautském kroji hrdě zvedli paže a skautským pozdravem, palcem přes malíček a třemi vztyčenými prsty, zdravili svého bratra. Nestydím se přiznat, že mi to vehnalo slzy do očí.

Cestou domů jsem vzpomínal, kdy jsem takto veřejně poprvé vzdával poctu druhým i já.

A vybavil se mi rok 1946, kdy jsem jako skautské vlče prožíval tábor u Náměště nad Oslavou.

„Nebudou s ním žádné starosti,“ ujišťoval tehdy můj starší bratranec bratra Hada. „Budu s ním spát ve stanu a dohlédnu na něho.“

Nedohlédl.

Hned druhý den jsem při práci v kuchyni upadl a opřel se oběma dlaněmi o rozpálenou plotnu sporáku. Bratr Had vyslal posla do hájenky, pan hajný zapřáhl koně, přijel s bryčkou a mě skučícího bolestí dopravil do Náměště k doktorovi.

Vrátil jsem se s dlaněmi obalenými širokými obvazy, které mi ovšem nezabránily zúčastnit se o pár dnů později soutěže ve vyřezávání lodiček z kůry stromů. Ostrý nůž, špatně ovládaný obvázanou dlaní, mrška jedna neposedná, zajel k mému levému zápěstí a prořízl tam, co se dalo.

A znovu tu byl pan hajný s bryčkou, znovu lékař a návrat do tábora s mohutně ovázanou paží na pásce.

Za tři dny přijel do Náměště nad Oslavou strávit dovolenou na zámku prezident Beneš.

Stáli jsme na nástupišti nádraží v krojích pevně semknuti v řadě a čekali, kdy vystoupí z vlaku.

Stalo se. Ve světlých rukavičkách vážně a důstojně provedl prezident přehlídku našeho oddílu, který ho uvítal vztyčenými pažemi a sborovým zvoláním BUĎ PŘIPRAVEN!

Paní Hana Benešová, jdoucí po prezidentově boku, se náhle zastavila u mé vztyčené a bílými obvazy ovázané dlaně, znemožňující dokončit prsty symbolický skautský pozdrav silnější chrání slabšího, pohladila mě po vlasech a vlídně řekla:

„Jak vidím, chlapečku, tys ale připraven nebyl.“

Styděl jsem se. Od té doby mnohokrát. Kdykoliv jsem se tím krásným skautským pozdravem neřídil a nebyl jsem připraven!