V pátek 21. června začalo podle astronomického kalendáře léto. Meteorologové varovali před silnými bouřkami, historici si připomněli popravu 27 pánů na Staroměstském náměstí, v Tbilisi, Hongkongu i Bruselu se demonstrovalo, v Chicagu více než 60 000 nadšenců uvítalo po delší pauze na pódiu Rolling Stones.

A v našem parlamentu se poslanci znovu zabývali otázkou, zda vodáci na Vltavě či jiných řekách mohou zahnat žízeň pivem. To vše mi prozradil ve zprávách Český rozhlas.
Uvědomil jsem si, že podobnou informaci jsem slyšel touto dobou už před rokem. Tehdy byla doplněna diskuzí zastánců požití malého množství alkoholu při jízdě na lodi nebo na kole s tvrdými odpůrci jakéhokoliv alkoholu při použití těchto dopravních prostředků. Pořad Pro a proti byl tehdy zajímavý, protože, jak už to bývá, obě strany měly pravdu.
Tak je to často. Ale co s tím?

Napadá mě slovo respekt. Respektovat názory druhého není jen zdvořilost, výdobytek demokracie, je to nutnost. Znamená to však nekonečné diskuze o čemkoliv, kdekoliv a kdykoliv? Není potřeba mnohdy ukončit debatu, připomínající často handrkování, a prostě rozhodnout? Tak či onak.

V demokracii by měl být respektován názor většiny, menšina by se mu měla přizpůsobit, podřídit, dokud sama nezíská většinu.
Bude-li zakázáno pití alkoholu na lodích a na kole, stejně se nebude dodržovat. Bohužel!

Neumím si představit chlapy popojíždějící na kolech v našich vesnicích, že by se zdráhali vypít dobrou sklenku něčeho, čemu snad ani neříkají alkohol. Nařízení nenařízení, zákon nezákon. Dokud se něco nepřihodí…

První letní den jsem strávil v jižních Čechách. Je to cyklistický ráj. Tady se při jízdě na kole zastavuje kdekdo na dobré klobásce a pivu. I já.
Navečer jdu parkem. Náhle zavyje siréna. Zahlušuje celý park. Bliká v něm majáček policejního vozu. A už se k němu přidává další na žlutém voze záchranné služby. Sanitka přejíždí přes trávník k mohutnému kmenu kaštanu. Zastavuje vedle policejního auta. Hlouček zvědavců ustupuje. Tři cyklisté v žlutočerných lesklých tričkách se opírají bezradně o svá kola uprostřed skupiny. Přiblížím se k hloučku a vidím na zemi pochroumané kolo. A u paty stromu ženskou postavu se zakrvácenou tváří, bez známky života.

Trvá to jen okamžik, pak už ji na nosítkách odnášejí do sanitky. S houkáním se rozjíždí.
Muž vedle mě na kraji hloučku se ke mně obrátí.
„Já jsem je viděl na terase pivovaru. Lámali do sebe jedno pivo za druhým. A taky panáky. Není divu, že nezvládla zatáčku a skončila na stromě.“
Policisté se obracejí ke třem cyklistům. Děvče mezi nimi pláče.
Odcházím.
Kdyby naši poslanci viděli, co se právě stalo v parku, možná by se rozhodli snadněji.

Žádný zákaz alkoholu při jízdě na kole by asi nezabránil podobné události. Varoval by před ní snad? Pomohl by jí řešit?

Je to náhoda, že zrovna dnes, kdy se o alkoholu v krvi cyklistů rozhoduje, vidím jeho důsledky.
Ať se naši poslanci rozhodnou jakkoliv, měli by tak učinit rychle.
Jak dlouho jsme schvalovali kuřácký zákon a kolik úprav ho možná ještě čeká?

Kdy konečně rozhodneme, jaké množství alkoholu může vypít cyklista? Kdy rozhodneme daleko důležitější věci, které tak urgentně potřebujeme vyřešit?! Kolik let se jimi budeme ještě zabývat?! Někdy příliš plýtváme svým časem a energií.
Co je vlastně naše nerozhodnost? Národní vlastnost? Neduh demokracie? Alibismus? Neschopnost respektovat jiný názor? Nebo snad hloupost?
Máme opravdu na všechno tolik času?