Poznal jsem ho v zámeckém parku. Ano, zatím je malý, ale už teď prozrazuje, že z něho vyroste osobnost, na níž budeme hrdí. Tedy já už ne, ale ti, co přijdou po mně.

Když jsem byl před pár lety v Kalifornii, navštívili jsme s naší malou výpravou Národní park Sequoia. A tam jsme obdivovali nejslavnější strom, obrovský sekvojovec, jehož obvod měřil přes 30 m. Říkali nám, že zde stojí více než 2000 let. Tak co by nebyl tak mohutný, co by nevyrostl do takové výšky!

Samozřejmě jsme se u něho všichni vyfotografovali a všichni jsme si chtěli odvézt na něj i nějakou vzpomínku. Hmatatelnou. Náš průvodce nás však varoval:

„Ty šišky, které jsou tu rozházeny na zemi kolem stromu, ty nechte, prosím, ležet tam, kde jsou, ty se brát nesmí, to je přísný zákaz. Ale kdybyste náhodou chtěli na ten strom opravdovou vzpomínku, můžete si koupit u vchodu jeho malou sazeničku a odnést si ji domů.“

Pokud vím, nikdo z nás si takový výhonek stromu nekoupil. Zato v autobuse při cestě z Parku nebyl mezi námi nikdo, kdo by neměl v batůžku jednu, dvě šišky z toho památného stromu. Nestyděli jsme se za to. Jsme prostě Češi. Po generace jsme přece hrdí na to, že žádné nařízení a zákony mocipánů nerespektujeme, bavíme se tím i v naší nejpopulárnější literatuře.
Kdepak jet autem padesátkou tam, kde je předepsaná. Ti hlupáci Rakušani, které hned za hranicemi v obcích předjíždíme, nás jen zdržují.

Takže na kalifornské dálnici byl náš mikrobus plný vzácných šišek ze stromu, který pro jeho nezdolnost, vznešenost a sílu pojmenovali podle hrdiny války Severu proti Jihu generál Sherman.

A přece jsou mezi námi výjimky! Jednu takovou jsem poznal v Třeboni. Jistý pan H., mimochodem skvělý člověk v chalupě pod hrází Světa, byl před lety rovněž obdivovat generála Shermana. A považte! Nevzal si pro vzpomínku tajně šišku z památného stromu, ale zakoupil si jeho maličký výhonek, dopravil jej do Prahy, pečoval o něj na balkóně v květináči, a když už povyrostl natolik, že se mohl pokusit o samostatný život v přírodě, převezl jej do Třeboně a nechal odborně vysadit v zámeckém parku.

Je tu uprostřed louky, aby měl v nejbližších stoletích možnost nespoutaného růstu.
Zámek s parkem tu jsou už velmi dlouho. Pamatují tvůrce jihočeských rybníků Jakuba Krčína z Jelčan, který zde formoval jihočeskou krajinu do krásy vodního světa před více jak 400 lety. Pár století sem, pár století tam. To tady není žádná míra.

Nezničí-li vnuka generála Shermana něco zlého, neponičí-li zámecký park válka mocných, válka světů či katastrofální změna klimatu, bude tento krasavec po staletí rozpínat své větve k břehům rybníka Svět, aby svou vznešeností okouzloval okolí.

Nikdo už nevypátrá, jak se vnuk generála Shermana do zámeckého parku dostal. Ale to nevadí. Napadá mě, kolik takových malých, zdánlivě nevýznamných rozhodnutí, jako byla péče pana H. o výhonek stromu z druhého konce zeměkoule, formuje svět kolem nás. Kolika podobným nenápadným činům vděčíme za krásu, která nás obklopuje. Díky za ně!

Zdroj