Odpolední rychlík do Prahy se blíží. Pan Bour ví, že má v kapse místenku, ví, že bude sedět ve 4. vagonu u okna a pozorovat ubíhající rozpálenou krajinu, ví, že večer se doma zaboří do svého ušáku a spláchne horký den dvěma lahvemi dobře vychlazeného Kozla. Má dobrý pocit, že strávil pár hodin s Anežkou, která o berlích podstupuje pravidelný léčebný pobyt v lázních, kam ji pan Bour každoročně přijíždí krátce navštívit, aby ho netrápily výčitky, že nepečuje o rodinu, v tomto případě o invalidní, bezdětnou, tak nešťastně ovdovělou sestru.

Vlak se skřípotem zastavuje a lidé, čekající na nástupišti, nastupují. Pan Bour pomáhá muži s francouzskými holemi, kdosi jiný s pomocí mladíků vytahuje na schůdky vyplašenou ženu na invalidním vozíku.

Netrvá dlouho a pak Bour je na svém místě u okna. Naproti němu upocená žena se dvěma malými chlapci a vedle něho manželé důchodci. Dveře na chodbičku nechávají otevřené, aby do kupé přece jen proudil vzduch.

Právě proto doléhá k panu Bourovi veselý hovor a smích z vedlejších kupé. Ozývají se tam mladistvé hlasy, občas zazní i výkřiky. A to vše v němčině.
Pan Bour je zvědavý člověk. Už jako kluk často slýchával: když jsi tak zvědavý, budeš brzy starý.

Netrvá dlouho a už je na chodbičce, nakukuje do vedlejších kupé. Ve čtyřech z nich jsou namačkáni mlaďoši. Tak jim pan Bour říká. Může jim být tak dva tři roky pod dvacet. Vesele se baví, občas některý z nich přejde z kupé do kupé. Smějí se, zdá se, že jim nevadí horko, které připadá dnes i panu Bourovi, známému zimomřivci, nesnesitelné.
„Dovolíte?“ ozve se za ním.

Lehce přitloustlá průvodčí se kolem něho hbitě protáhne.
Mateřský typ, pomyslí si pan Bour, když jí podává místenku.
Průvodčí zkontroluje zbývající cestující v kupé pana Boura a postoupí dál.

Němečtí mlaďoši vytahují jeden po druhém jízdenky.
„Ale to máte špatně,“ řekne nervózně průvodčí. „Takovou slevu nemůžete mít. Das ist slecht. Das ist ungueltig!“

Mlaďoši hledí zmateně jeden na druhého. Pak se jeden z nich pokusí lámanou češtinou vysvětlit, že jsou studenti, jedou do Prahy, a tyto jízdenky jim prodali řádně na českém nádraží, když jim předložili své studentské průkazy.

Mateřský typ vrtí rezolutně hlavou.
„Ne! Musíte doplatit každý 120 korun!“

Když to chlapec přeloží ostatním, zvedne se vlna nevole. Ale zazní tu i smích. Nikdo z mlaďochů nemá pocit, že udělal chybu. Proč by měli něco doplácet?!

Podél pana Boura se protáhne druhá průvodčí. Když se dozví od mateřského typu, oč tu jde, přidá se na jeho stranu.

„To by tak hrálo,“ řekne s významným pohledem k panu Bourovi, „ještě na vás budeme doplácet! Vždyť to zaplatíme ze svých daní. Pro vás je to jen pár drobných. Stejně budete za chvíli v Praze rozhazovat ty svý Eura.“

Mlaďoši se bouří, doplácet nebudou.
Obě průvodčí se radí. Pak jedna ustoupí stranou a telefonuje. Pan Bour by tak rád věděl, komu volá a co mu říká.

„Budete muset vystoupit,“ oznámí nakonec průvodčí mlaďochům. „S neplatnou jízdenkou nemůžete jet dále. Policie vám to už vysvětlí!“
Obě průvodčí rozezleně odcházejí. Pan Bour se vrací na své místo.
Uběhne jen pár minut a vlak zastavuje na menším nádraží. Z amplionů se ozývá hlášení:

„Vlak zde končí, cestující do Prahy vystoupí, přejdou na 2. nástupiště a počkají na expres, který je s jejich platnými jízdenkami dopraví do Prahy.“
„Co je to za blbost?“ rozčiluje se starší muž vedle pana Boura. Namáhavě vstává a neochotně odchází za svou ženou z kupé. Maminka vybízí syny: „Tak šup, kluci, to se zase dráhy předvádějí.“
V chodbičce vagónu se objevuje vysoký policista doprovázený pohlednou policistkou v slušivé uniformě. Pan Bour se zastaví, rád by věděl, co se bude dít dál. Policista mu energicky ukáže k východu z vagónu a řekne: „Pokračujte, pokračujte!“
Nástupiště je už plné rozezlených a zmatených cestujících, míří ke schodům do podzemí, kterým budou muset projít, aby po jiných schodech vystoupili na 2. nástupiště.

Pan Bour opět pomáhá muži s francouzskými holemi, opět mladíci snášejí ženu na invalidním vozíku po schodišti dolů. Když konečně všichni upocení dorazí na 2. nástupiště, dozví se, že expres přijede na to, kde už byli. Jen na druhou kolej. Pohyb cestujících začíná znovu, tentokrát opačným směrem.
Hrnou se zpátky. Kdyby doplatek k jízdnému byl jen za jednoho, za dva mlaďochy, pan Bour by ho rád zaplatil. Ale takhle…?

Vlak, kterým přijeli, stojí nehnutě, aby v něm policie mohla konat.

Konečně přijíždí expres. Pan Bour vzteky bez sebe vstupuje do vagónu, který před ním zastavuje. Je poloprázdný. Usedá k oknu.
Sotva se vlak rozjede, přichází usměvavá průvodčí.
„Toto je 1. třída,“ říká panu Bourovi. „Vy máte druhou. Musíte něco doplatit.“
„Mám druhou třídu a mám také místenku. To vše bylo, než jste mě vyhodili z vlaku. Sedím tady a nehnu se odtud. Zastavte vlak, zavolejte na mě policii. Bude to určitě dražší, než nějaký mizerný doplatek!“

Průvodčí se směje: „Aha, vy jste z toho vlaku, kde byli ti opilí výtržníci, co jeli načerno. No jen seďte, seďte, vždyť jsme za pár minut v Praze.“

„Nebyli opilí a měli jízdenky!“ řekne pan Bour, ale průvodčí již odchází.

Pan Bour přemýšlí. Kolik zloby to vše vyvolalo! Každý z těch 25 mladých hochů si tento zážitek zapamatuje na celý život. Bude ho dávat k lepšímu při každé příležitosti, když přijde řeč na Čechy. Češi? Chcete vědět, jací jsou Češi? Akci jedné pokladní a dvou průvodčích přenesou na celý český národ, na celou naši společnost. Pan Bour už to slyší: A zastavili kvůli nám vlak!
Pan Bour si opakuje, co se stalo.

V nádražní pokladně zřejmě došlo k chybě, když vydali studentům špatné jízdenky. Průvodčí měly právo chtít doplatek. Tak co s tím?

Bylo přiměřené a nutné zastavit mimořádně dva vlaky? Trestat cestující složitým přestupováním, volat policii na údajně opilé výtržníky neplatiče? Není třeba řešit věci pragmaticky, s pochopením a ohledem na škody, které prosazením zákona nastanou?

Pan Bour je v rozpacích. Není si jist, jak to rozhodnout.

Po druhé dobře vychlazené láhvi Kozla, zabořen do svého ušáku, vidí v televizi reklamu, která láká k cestování komfortními vlaky s dokonalým servisem.

Pan Bour jen vzdychne a dojde si pro třetí láhev dobře vychlazeného Kozla.