Na Vánoce se prý lidé setkávají se svými drahými, jsou plní pochopení pro druhé, vždy ochotni
pomoci jim, obdarovat je.

Tohle jsem slýchával už v dětství a určitě jsem nebyl sám, tak nějak vnímáme Vánoce víceméně všichni.

Opravdu všichni?

Jdu takhle v předvečer Štědrého dne po Národní třídě, bolí mě koleno, takže možná trochu kulhám, vyhýbám se proti mně spěchajícím lidem a chci se co nejdříve ponořit pod zem do metra A na Můstku. Se sklopenou hlavou, poznal mě a zastavil.

Náhle mi kdosi zastoupí cestu. Zřejmě si všiml, jak jdu proti němu.

„To je náhoda,“ zahalasil sytý baryton. „Kdo by řekl, že vás tady potkám?“

Zvednu k němu hlavu.

Muž v černé bundě, vyšší než já, takový urostlý čtyřicátník. Usmívá se na mě, zmocní se mé ruky, dlouze jí potřásá a mluví a mluví…

„Pamatujete si na mě, ne? Když jste byl v nemocnici, vozil jsem vás na kolečkovém křesle na vyšetření. Co jsme si toho napovídali! Až mi po vás bylo smutno, když vás pustili domů. Jo, o milé pacienty máme nouzi. To jsem ale rád, že vás zase vidím! Jak se vám daří? Zdravíčko slouží? To vám přeju! Zvlášť v této době. Svátky jsou zatraceně náročné dny, ale vy vypadáte skvěle, jo, to je fajn, že se zase vidíme!“

Chrlí na mě slovo za slovem. Cože to říkal? Že mě vozil v nemocnici na kolečkovém křesle? Takže sanitář?

Rychle vzpomínám, kdy jsem byl naposled v nemocnici. Tak před rokem, nebo jsou to už dva roky?

V Thomayerově nemocnici jsem byl s horečkami, nejdřív na plicním, kde jejich původ nenašli, proto mě přeložili na urologii a nakonec na infekční. Ano, všude byl nějaký sanitář, který mě vozil, tu na spirometrii, tu do laboratoře….

Pamatovat si lidské tváře nepatří k mým silným stránkám. Už před mnoha lety mi říkala žena, že si pletu naši domovnici s doktorkou Koutnou. Na kterém oddělení jsem se bavil s tímto sanitářem opravdu nevím.

„Pojďte stranou,“ povídá a táhne mě na kraj chodníku. „Je prima vidět, že jste fit, ale chyběl jste mi, to vám řeknu, co my dva jsme spolu všechno probrali!“

Ještě stále mě nepustil ke slovu. Tak jen pokyvuji hlavou, usmívám se a chci se s ním co nejdříve rozloučit.

„Taky jsem rád, že vás vidím,“ řeknu konečně. „Přeju vám pěkný svátky.“

Napřáhnu k němu ruku, on ji stiskne a zároveň si mě přitáhne blíž…

„Vidíte, ty svátky,“ řekne tiše a důvěrně. „Kdybyste věděl, v jaké jsem situaci, manželka už dlouho leží, děti pláčou, těší se na Ježíška, a já nemám ani na dárek. Prosím vás, ve jménu starého přátelství, nemohl byste mi nějak pomoci? Jiného než vás bych si o to netroufal požádat. Ale vy jste něco jiného. A když už nás osud zase svedl dohromady…“

Nepřemýšlím. Chci být v teple v metru A. A hlavně doma.

Cože to chce? Peníze!

Sahám po peněžence. Sakra, je v ní pětistovka, žádná menší bankovka z ní nevykukuje.

Okamžik ticha.

On mlčí, nejspíš vidí v peněžence to, co já.

I já mlčím.

Sekunda váhání.

Pak se zastydím, dvěma prsty vytáhnu bankovku a podám mu ji.

„Vy jste zlatej!“ zvolá uznale, strčí peníze do kapsy a plácá mě po ramenou. „Budu na vás myslet. A přeju vám zdraví a tak. Žádnej špitál!“

Ještě jedno poplácání po rameni a je pryč.

Schovávám peněženku. Neotočím se za ním. Jistě už zmizel v davu.

Pomalu zvednu jednu nohu, pak druhou, jdu k metru. Možná ještě pomaleji než před tímto nečekaným setkáním. Se sanitářem?! Vrtím hlavou. Nepamatuji si žádného. Ale jistě jsem si s každým povídal. Nesnáším mlčení. A když mě už někdo někam veze v pojízdném křesle, samozřejmě s ním rád pokecám.

Mluvil jsem někdy s tímto mužem? Jsem si téměř jist, že ne. Viděl mě kulhat proti sobě a v mžiku se rozhodl, že jsem další vhodný objekt pro jeho předvánoční aktivity. Riskoval, že ho odbudu, ale vyšlo mu to.

Kdo ze starších lidí nebyl někdy v nemocnici? A kdo by přerušil proud jeho slov a chtěl vědět podrobnosti, ve které nemocnici a kdy se s ním setkal?

Mám na sebe vztek, že jsem se nechal napálit.

Ale co když ne?

Co když mi opravdu pomáhal?

Zasloužil si mou pomoc?

Už jsem v metru. Je tu teplo, plno lidí, spousta slov.

Kdosi říká někomu za mnou:

„Tak pěkné Vánoce. Ať jsou to svátky plné radosti, lásky a odpuštění!“