Takové krásné slovo. Dokonce tajemné.

Jak jsem k němu přišel?

Můj mladší bratr měl v dětství takovou roztomilou úchylku.

Měnil slova. Nejraději ta, kterým nerozuměl.

Měnil je tak vynalézavě, že jsme jim nerozuměli.

Například, když se seznámil se slovem komfort, změnil je na slovo fosfort.

Trvalo dost dlouho, než jsme pochopili, co ten jeho fosfort znamená.

Hodně jsme se tomu nasmáli. Od té doby, a je to už mnoho let, používáme v rodině pro vyjádření
komfortu slovo fosfort.

Nedávno se mě moje dvanáctiletá vnučka ptala, co to vlastně ten fosfort je. Pokusil jsem se jí
vysvětlit, že je to náhražka slova komfort, ale nezdálo se, že by z toho byla moudrá. Nakonec se
ukázalo, že ani slovo komfort jí zatím tak mnoho neříká.

Pokusil jsem se jí vysvětlit, že komfort, v našem případě fosfort, je vlastně jakýsi druh pohodlí, v němž
se pohybujeme.

Chtěla slyšet nějaký příklad.

„Tak například to, že bydlíš v pohodlném domě s výtahem, máš vytápěný byt, teplou vodu neustále
k dispozici, můžeš se kdykoliv koupat ve vaně, máte doma pračku, sušičku, mikrovlnou troubu a tak
dál, to je komfort.“

„To je přece samozřejmost,“ řekla vnučka, „to není žádný fosfort.“

Šťastné dítě.

Copak ona a ostatní mladí vědí, že ještě před nějakými padesáti lety nebyla v bytě koupelna zcela
běžná. Dvě moje kolegyně v úřadě si složitě domlouvaly koncem týdne návštěvu u rodičů, aby se u
nich mohly vykoupat. Co vědí třeba o tom, že v té době ještě spousta domů ve Vídni měla toaletu na
konci pavlače, kde se střídali nájemníci z celého patra. Naštěstí nic.

„A co je ještě fosfort?“ ptala se mě neúnavně vnučka.

„Třeba, že ti stojí autobus před domem, že si můžeš objednat nákup jídla s dodáním až do kuchyně,
pošta ti doručí, co je potřeba…“

Zarazil jsem se.

Uvědomil jsem si, že vlastně nemluvím pravdu.

V našem malém sídlišti, které má poštu ve svém středu, se pošta spolehlivě nedoručuje.

Kolikrát jsem se už ptal, jak je to možné? Jak to, že mi nedodají dopisy, žádost o zaplacení
předplatného časopisu, ani výzvu k vyzvednutí uložené zásilky? Že vrátili dopis jako nedoručitelný,
třebaže na něm byla správná adresa a já jej doma čekal? Kolik nepříjemností mi už naše pošta
způsobila. A vysvětlení? Prý se příliš často střídají doručovatelé, mnohdy jsou to cizinci, chyba se
přece může stát… Copak to nechápu?!

Chápu jediné. Že na naši poštu není spolehnutí. Za Rakouska prý chodila dvakrát denně. Mně přijde
sotva jednou týdně. Kolik nepříjemností mi už způsobila!

Přestal jsem chválit fosfort a poslal vnučku za kamarádkami.

A přemýšlel jsem, jak to s tím fosfortem u nás vlastně je.

Vzpomněl jsem si, jak jsme se před týdnem s manželkou rozhodli koupit malou skříňku do koupelny.

Navštívili jsme velkou budovu prodejny nábytku, vybrali jsme si skříňku a chtěli ji zaplatit.

„Poslední tato skříňka je ale k dispozici v naší prodejně v Čakovicích,“ vysvětlila nám prodavačka.

Čakovice samozřejmě nejsou Sibiř, nejsou ani na vzdálené Moravě, jsou součástí Prahy, ačkoliv
bychom do nich jeli téměř hodinu.

„Můžete nám tu skříňku přivézt?“ ptala se moje žena. „My bychom si ji tady vyzvedli.“

Na tváři prodavačky se objevila nevole.

„To je složité,“ řekla, „raději si pro ni zajeďte tam.“

„Ale ne,“ rozhodla moje žena. „Já opravdu nemám chuť jezdit do Čakovic. Prosím vás, přivezte nám ji
sem, zastavíme se pro ni příští týden.“

Nespokojenost prodavačky narůstala.

„No dobrá,“ řekla nakonec. „Stavte se tady za šest až osm týdnů. Třeba tady bude.“

Oněměli jsme.

U pošty nefunguje doručování, zde prosté dodání zboží. Na kolika místech různé druhy služeb
nefungují?

Čím to asi je? V době vyspělých technologií, internetových zázraků, potýkáme se s hloupostmi, které
každého obtěžují. Není tu nějaký podivuhodný rozpor mezi možnostmi naší civilizace a jejich užitím
v denní praxi?

Vydali jsme se do Čakovic. Koneckonců nám hřebínek z hlavy nespadne.

Prostě fosfort.