Přijel jsem domů.

Přesněji řečeno ne tak úplně domů, i když v tomto malém městě mám svůj dům už 27 let, a třebaže
asi nikdy nepřestanu být pro zdejší obyvatele náplavou, většina sousedů a známých, které tu mám,
mě považují více méně za svého. Dokonce mě tak uvedli i v knize o místních lidech, kteří tomuto kraji
nedělají zrovna ostudu.

Takže jsem v úterý 17. března 2020 kolem šesté večer přijel z Prahy.

No dobrá, řeknete si, a co má být?

Nic zvláštního. Jako senior ze skupiny nejvíce ohrožených občanů jsem utekl z Prahy mohutně
zasažené koronavirem do svého domku 150 km vzdáleného od metra, tramvají a jiných zrádností,
kterým jsem se ovšem cíleně již delší dobu vyhýbal a nakonec zůstal zavřený ve svém třípokojovém
bytě.

Přijel jsem do svého domku, abych tu v klidu, jako už mnohokrát, psal. Ano, utíkám sem často. Do
klidu nádherné přírody, kde se mohu dobře soustředit.

Všichni sousedé kolem mě to dávno vědí, často se potkáváme, bavíme se spolu, nemáme mezi sebou
žádné problémy.

Protože jsem se tu chystal zůstat nejméně dva měsíce nad rukopisem nového románu a protože bylo
nutno po zimě, kdy byl dům zavřený, pořádně jej vytopit, uklidit a zásobit potravinami, abych
nemusel hned běhat po nákupech, zavezla mě sem moje paní autem přeplněným taškami s jídlem.

Sotva jsme dali auto do garáže, někdo zvoní.

Jdu otevřít. Městská policie!

A hned to začalo.

„Vy jste sem přijeli na dovolenou? Vy nevíte, že je nouzový stav a zákaz volného pohybu osob?!
Občanské průkazy, prosím!“

Chvíli trvalo, než jsme jim vysvětlili, že nejsme dovolenkáři, že dům je náš a že tu chci zůstat.

Když to pochopili a zapsali si o nás potřebné údaje, docela příjemně jsme si popovídali. A také nám
prozradili, proč se zde tak rychle objevili.

„Ohlásil vás jeden tady od vás,“ řekl policista a pokynul hlavou k malému náměstíčku s lípou
uprostřed.

„Nějaký soused?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Pane, neřešte to, museli jsme to prověřit.“

Odešli a zanechali po sobě otázku. Kdo to mohl být?

Všichni v okolí nás přece znají, poznávají naše auto, vědí, že tu kromě zimních měsíců často
dlouhodobě pobýváme.

Že by se ohlašovatel spletl? Viděl auto s pražskou SPZ a myslel si, že jsme náš domek někomu
pronajali, jak se to v našem lázeňském městečku často děje?

Záhada. Otrávený večer.

Samozřejmě jsme si někoho vytipovali, samozřejmě to nemůžeme dokázat. A samozřejmě měl právo
nahlásit pražské auto na policii, když vláda vyhlásila zákaz volného pohybu.

Na druhé straně ani Praha ani toto město nejsou v karanténě jako třeba Litovel nebo Úničov. Lidé
z něj denně odjíždějí pracovat do jiného města…

My jsme tu sice přechodně, ale platíme z domu daně, odvoz odpadků, trávíme tu řadu týdnů, cítíme
se tu jako doma.

Jenže právě to slůvko jako je zrádné.

Měli jsme právo přijet sem, když byl vydán zákaz pohybu kromě nejnutnějších cest do zaměstnání,
nakupů, péče o své blízké apod.?

Co když byl ten člověk, který nás ohlásil, v právu? Byl to odpovědný místní občan, který se snažil
zamezit případnému zavlečení nákazy do svého dosud zdravého města? Nemohl vědět, že jsme

v Praze nastoupili v podzemní garáži našeho domu do auta a tady z něj vystoupili před domem.

Pak mu patří poděkování za bdělost a ostražitost.

Ale co když je to chlápek, který z nějakého mně neznámého důvodu dostal vztek, že jsme si sem jen
tak přijeli? Že sem tak často jezdíme? Že tady žijeme?

Tato možnost mě rovnou zdrtila. Tak já tu 27 let bydlím a někomu přitom vadím? A ten někdo využije
příležitost, aby se konečně projevil?

Pravdu se člověk zřejmě nikdy nedoví. Nedoví se, co všechno si o něm druzí myslí.

To musí přijít nějaký idiotský koronavirus, abychom se lépe poznali?

Sedím u okna, koukám se na náměstíčko…tam někde je člověk, který mi chtěl uškodit.

Anebo člověk, který neohroženě splnil svou občanskou povinnost?

Udavač nebo hrdina?!