Určitě si mnozí uvědomujeme, jak maskovaní byli členové Ku Klux Klanu, když páchali různé, dnes
bychom řekli teroristické, činy. Mělo to svou logiku. Nikdo v nich nepoznal úctyhodné občany, kteří si
hráli na spravedlivé. Ostatně nejen z gangsterek a kriminálek, ale i z pohádek víme, že lapkové a jim
podobní vykukové si zakrývaljí svou tvář, aby je druzí nepoznali.

Naposled ve sklepě našeho věžáku, kde vypáčili dveře a ukradli několik jízdních kol. Aby je nikdo
nepoznal ze záznamů bezpečnostních kamer, měli přes obličeje roušky.

Dnes máme na tvářích roušky všichni. Jen, co vykoukneme před dům. Usadily se na našich obličejích
z nutnosti, ale tak nějak samozřejmě, rázem jsme si na ně zvykli a nosíme je už jako by k nám
odedávna patřily.

K čemu to vede?

K ochraně před zrádným virem, ale také k blíže neurčené anonymitě.

Pryč je doba, kdy se muži dívali se zalíbením na ženy a porovnávali jejich půvab, vnímali úsměvy,
sledovali ústa, aby z jejich nepatrných pohybů rozpoznali případné sympatie nebo tvrdost odmítnutí.
Oči, které nám nezůstaly jen pro pláč, ale i k poznání toho druhého, nemohou nahradit nejrůznější
variace významných úsměvů.

Tak co s tím?

Vlastně se s takovým nedostatkem poznání potýkám denně. Protože každý den kolem jedenácté
zastaví před mým víkendovým domkem auto, vyskočí z něj maskovaná žena, chopí se termosek
s jídlem a zazvoní u mých dveří.

Je to vždy stejné:

„Dobrý den.“

„Dobrý den.“

„Tady to je.“

„A tady je nádobí ze včerejška.“

„Fajn. A dobrou chuť!“

„Díky. Na shledanou.“

Drobné variace jako „tady je miska se salátem“ apod. nezmiňuji.

Maskovaná odjede a já si odnáším termosku do kuchyně.

Tak kterápak to asi dneska byla?

V průběhu dnů jsem zjistil, že mi ten výborný oběd z lázní Aurora dováží skoro pokaždé někdo jiný.

Stejné roušky, podobné postavy…

Vyzvídal jsem i jejich jména. Dověděl jsem se, že to může být Lucka, Tereza, Kateřina, Eva,dokonce
dvakrát…

Tolik jmen, tolik ochoty a dobré vůle.

A to všechno díky jedné charitativní organizaci. Doposud jsem se s takovou laskavou pomocí nesetkal.

Jenom mě mrzí, že je tak anonymní, že mě koronavirus okradl o pohled na tváře žen, které mi obědy
přivážejí. To je mi fakt líto.

Ale mám naději, že se mi třeba v průběhu dnů podaří přece jen ty mé milé dámy roušky, neroušky
rozpoznat. Dávám si to za úkol. Bude to dost namáhavé a nesnadné.

Ale „Per aspera ad astra“, tedy přes překážky ke hvězdám.

Mimochodem, ta skvělá charitativní organizace v Třeboni se jmenuje ASTRA.