„Tentokrát přijedu s vnoučaty,“ říká vesele, „budeme u tebe tak tři dny. Potom frčíme na Moravu za příbuznými. Chci aby ti rozmazlenci, co se třesou na nejkrásnější zážitky, poznali z jaké nádherné země jejich rodina vlastně je, ukázat malým Prahu a taky něco historického a romantického.“ Telefon oněmí. Začínám vymýšlet… Takže jeden den Praha. To znamená Staroměstské náměstí, Karlův most, Hradčany a katedrála. Na Petříně zřejmě zrcadlové bludiště. Věž ne, tu mají v Torontu vyšší. Lodičky na Vltavě je asi nenadchnou, to spíš dortíček v Hanavském pavilonu. Pak večeře u nás a proměna bytu v noclehárnu. Na další dva dny je raději z Prahy vyvezu.  Moje žena, obrněná různými krizemi, vydrží ledacos, ale opatrnost nikdy neuškodí. Historický a romantický zážitek může nabídnout hrad. Ten v Kanadě nemají. U nás je za rohem Karlštejn. Zkusíme přespat v jeho blízkosti. Tím skončí druhý den. Třetí den je uvrhnu do Koněpruských jeskyň. A basta! Tak plán by byl. Ještě ho realizovat. Hledám ubytování. No prosím! Internet mi nabídne hotel Romantický Hotel Mlýn přímo na Karlštejně.

Uklidním se. Na letiště už jedu v pohodě.Vnoučata jsou dvě. Třináctiletá Marylin a pětiletý Harison. Přítel doznává, že je tak úplně neovládá. Říkají mi strejdo. Jsou z letadla dobře vyspaní a svěží. Nejdříve za všeho chtějí ice cream. Na Karlově mostě jim koupím trička s obřím nápisem Praha. Katedrálu si Marylin splete s mešitou, zuje se, jde bosky a nadává, že tu nejsou koberce. Harison měří délku kostela uběhnutými kroky. Od vrat ke konci apsidy. Na terase Hanavského pavilonu se nejdříve poperou o židli, z níž je nejlepší pohled na vltavské mosty, které je ovšem vůbec nezajímají. Rozbijí přitom dvě skleničky. U nás doma se chovají vybraně. Harison sice vyrazí od večeře třikrát na záchod, protože má z mnoha zmrzlin průjem, zato Marylin vstřícně pomůže mé ženě s nádobím. Za oběť padne jen malý talířek z vánočního servisu.

Potřísněné Harisonovy kalhoty i prádlo moje žena pohotově vypere. Ještě že máme i sušičku! Na Karlštejn odjíždíme vlakem. To je pro vnoučata zážitek. Dosud ničím podobným necestovala. Marylin je vzdělaná. “To je ten hrad, kam nesměly ženy,” hlásí, když se k němu blížíme kočárem. Dovídám se, že mají doma kazetu s muzikálem Noc na Karlštejně. Dokonce zanotuje jednu jeho písničku. „Bylo tam moc schodů,” zhodnotí prohlídku Harison. A Marylin přizná, že to tam sice bylo pěkné, ale že tam nezpívali ani jednu z těch písniček. Znovu najímám kočár. Jedeme k hotelu na druhém břehu řeky.

Je krásný. Jako bílý květ v zeleném záhonu. Louka před ním se chlubí bronzovou plastikou na pozadí dvou sekvojí. Marylin je pohoršena, že ten úžasný americký strom roste i v Evropě. Líbí se jim pohodlná kožená křesla v hale, obrazy a knihy, které si zde mohou prohlížet.

“Tak jsem si to vždycky představovala na zámku,” konstatuje Marylin. Obědváme na terase pod obrovským bílým slunečníkem. Nad splavem. Ano, rovnou po námi je hučící jez, o kterém Marylin řekne, že tak malou sestřičku Niagary ještě neviděla. A pak se na louce pod námi, rovnou u řeky, odehrává něco úžasného. Svatba! Nevěsta s ženichem v bělostném altánku. Hosté. Stoly plné jídla. Marylin je u vytržení. “Tady se budu vdávat! To je tak romantický!” Takže romantiku bychom měli! Po obědě se jdeme podívat do okolí. A co nevidíme? Pár kroků od hotelu se loudají velbloudi. Harison před nimi nadšeně pobíhá a křičí. Ve vteřině si jednoho zamiluje a když zjistí, že se jmenuje Ezop, huláká„Ezop je můj friend!” “Toho dostal ten král Karel jako dárek od jiného krále z Afriky,” poučuje mě. Ale nejsou tu jen velbloudi. Jsou tady i lamy, opice, dokonce tygři. Vnoučata opovrhnou kolotočem, hopsáriem i houpačkami a nalepí se na klece. Mezi dravci ovšem vytráví, takže chvátám do pár kroků vzdálené pizzerie a přináším skvostnou pizzu Havaj. Chutná jim. Ale vyžadují k ní ještě colu. Harison si nedá vymluvit, že ta zvířata má na svědomí král Karel.

Marylin nad ním jen pohrdavě mávne rukou. Je znechucena tím, jak se opice podobají lidem. “Kdo přišel za tím Karlem, musel mu přivézt nějaké zvíře,” trvá na svém Harison. „Zvířata měl tady a ty ženy, co nesměly na hrad, v hotelu.“ Tak to Harison uzavřel. Už k tomu nebylo co dodat. Vracíme se. Harison se ke mně přitočí. “Strejdo, ještě se musím rozloučit s Ezopem. Myslíš, že na něm ten král Karel jezdil?” “Určitě,” ujistím ho. „A mohl bych na něm jet i já?” „Samozřejmě. Ale až příště.”, „Dědo, dědo,” volá Harison,“ kdy sem zase poletíme?!”, „Za rok v létě,” odpoví kamarád, “až si pro nás strejda připraví další romantický program.”