Česko-americké divadlo
V roce 1959 vydal významný sociolog Erving Goffman svůj bestseller s názvem The Presentation of Self in Everyday Life (čes. Všichni hrajeme divadlo). Hlavním cílem knihy je poukázání na to, že lidé mají tendenci o sobě utvářet určitý dojem (obraz) před druhými lidmi a mít tak do jisté míry pod kontrolou jejich mínění o sobě samých. Úspěch divadelního kusu spočívá kromě kvalitního scénáře i v obsazení hlavních rolí. Do nich byl lidmi zvolen za velkou louží svrchovaný oligarcha Trump a v malé české kotlině méně svrchovaný Babiš. Oba dva hrají v zemích, v nichž vládnou, vlastní hru, která se v lecčem nápadně podobá. Lze se právoplatně domnívat, že scénář vytvořený na míru pro pana premiéra z řad jeho opěvovaného týmu, je v jistém smyslu plagiátem, podle něhož hraje Trump. Bylo by velice naivní si myslet, že divadelní sebranka kolem Trumpa opisuje od premiéra z „nějaké“ země ze střední Evropy.
Slovenská epopej
Jistá prozaičnost, široký záběr a realistické ztvárnění skutečnosti tvoří mimo jiné podstatu epopeje. Enormní to dílo, které již nějakou dobu po drobných útržcích načrtává miliardář ze Slovenska, které je hodno zpracování a následného vydání. Jako vášnivá čtenářka bych si zajisté jeden výtisk ihned koupila. O tom sním, když náhodou spím. Ponořme se tedy společně do epopejních hlubin.
„Kdo neskáče, není Čech!”
Známý hokejový brankář Milan Hnilička byl draftován hnutím ANO, za které chytá již rok. Je až s podivem, co se stalo s brankářskými hrdiny z Nagana 98. Dominik Hašek skáče na trampolíně s náctiletou holčinou a vyplazuje jazyk po vzoru lišáka Smartyho, který je maskotem jeho řady ne úplně výdělečných nápojů, Roman Čechmánek zavřel svůj pivovar a málem si odskočil na deset let do vězení kvůli podvodům a trojka z týmu, který „přepsal dějiny“, Milan Hnilička, se dal na práci pod Andrejem Babišem, „aby bylo líp“. Týmoví hráči se Babišovi náramně hodí. Jsou totiž navyklí poslouchat to, co říká „trenér”.
Fukuyama Fukušimou?
Evergreenem intelektuálních debat je již několik let kniha Francise Fukuyamy s názvem Konec dějin a poslední člověk. V ní se mimo jiné dočítáme, že liberální demokracie je konečným bodem ideologické evoluce lidstva a jako konečná forma lidské vlády je koncem dějin. K němu vede dlouhá evoluce lidstva, ve které směřujeme k rozumnějšímu společenskému uspořádání. Liberální demokracie je vrcholem pokroku a vývoje, jelikož „nic lepšího neexistuje”. Avšak podíváme-li se na dějiny jinou optikou, uvidíme v souvislosti se současnými událostmi možná trochu jiný obraz.
O autorovi
Narozena v srdci Vysočiny, z něhož se vydává na své poutě do širého světa. Během nich nasává odlišné kultury, zvyklosti a naslouchá příběhům lidí, s nimiž se setkává. Na svých cestách ráda čte, píše a poslouchá kvalitní hudbu. V první řadě však miluje tvorbu jako takovou, v níž zakouší tu pravou svobodu.
List Jaromíra Soukupa: Začíná žravá mezi populisty. Boxer ale Zemana nevystřídá
Kresba: To neděláš dobře, Jaromíre... - Jen klid, mám to pod kontrolou!
Hrad dobývá justici jako mafie. Soudce Baxa vydal otřesné svědectví o Zemanovi
Brexit nám ukazuje: Czexit by byl taková malá, nevýznamná evropská sebevražda
Odkaz Jana Palacha: Vždycky je možné udělat něco
