Fukuyama Fukušimou?

05. 11. 2018 | 14:23
Přečteno 1947 krát
Evergreenem intelektuálních debat je již několik let kniha Francise Fukuyamy s názvem Konec dějin a poslední člověk. V ní se mimo jiné dočítáme, že liberální demokracie je konečným bodem ideologické evoluce lidstva a jako konečná forma lidské vlády je koncem dějin. K němu vede dlouhá evoluce lidstva, ve které směřujeme k rozumnějšímu společenskému uspořádání. Liberální demokracie je vrcholem pokroku a vývoje, jelikož „nic lepšího neexistuje”. Avšak podíváme-li se na dějiny jinou optikou, uvidíme v souvislosti se současnými událostmi možná trochu jiný obraz.

Dynamická povaha společností
V jednom z nejslavnějších spisů Platóna, kterým je Ústava, se hovoří o možném nejlepším zřízením obce. Demokracii Platón charakterizuje jako možnost žít život dle vlastních představ. Člověk je v demokracii svobodný. Dokonce lze mluvit o „svobodě neomezené”, která však v konečném důsledku člověka vede k tomu, co je „tady teď”, tj. k bezodkladnému uspokojování potřeb. Dřívější autority postupně slábnou, vzrůstají různé anarchistické choutky, čímž dochází k oslabování celého systému jako takového. V tomto prostředí bují tyranie, která postupně přebírá kontrolu nad sobě navzájem si rovnými občany, kteří si ale pro samé pohodlí nevidí ani na „špičku nosu”.

Demokraticky uspořádaná společnost je otevřeným systémem, jehož charakteristickým rysem je dynamika a s ní související ne-stabilita, která může narušit rovnováhu celého systému. Nestabilita ústí do kritických bodů, v nichž se „rozhoduje“, zda systém zanikne či se změní. Mnohokrát se společnost přirovnává k lidskému životu, jehož se týká cyklus zrození, vývoje a zániku. Obojího se totiž především týká nejasnost, kdy k oněm kritickým bodům dojde a co po nich bude následovat.

Arnold Joseph Toynbee se ve svém nejslavnějším díle Studium dějin snaží odhalit zákonitosti v dějinách lidstva jako celku. Uvádí pozoruhodnou myšlenku, která se týká řešení tzv. výzev. Pokud společnost reaguje na výzvy tvořivým způsobem, pokud nachází adekvátní „odpovědi” na „palčivé otázky”, pak dochází k vývoji celé společnosti. Řešení oněch otázek stojí v jádru samotné legitimity těch, kteří vládnou. Tuto legitimitu však může vystřídat „legitimita” moci, která donucuje společnost k poslušnosti, a to v případě, že vládnoucí nenacházejí uspokojivé odpovědi na ony výzvy. Proto musí k upevnění své moci využívat militantní prostředky, čímž vzniká tyranie, která se neobejde bez vymáhání poslušnosti a umělému „uzavírání a bránění” hranic státu.

Čas změny?
V americkém časopise The Atlantic se Anne Applebaumová v sérii článků Umírá demokracie? zabývá svými zkušenostmi ze současného Polska. Píše o rozštěpení společnosti a o vládě autoritářské strany Právo a spravedlnost, která podněcuje nenávist vůči všem, kteří s jejími výroky a postoji nesouhlasí. Propaganda, jež doslova hypnotizuje polské občany, se line nejen z televizních obrazovek, nýbrž i prostřednictvím stanice Radio Maryja ve vlastnictví náboženského mediálního impéria Otce Rydzyka.

Maďarsko, v rukou premiéra Orbána, již „předstihlo” Polsko v honbě za vládou pevné ruky. Filosofka zabývající se totalitními režimy, Ágnes Hellerová, se již nezdráhá v případě Maďarska hovořit o tyranii. Orbán si podmaňuje lidi, aby byli poslušní a poslouchali. Pokud má mít vše pevně v rukou, je nutné potlačit opozici, což se mu povedlo v posledních volbách. Reálnou politickou moc tak opozice nemá. Spíše je jen okrasným doplňkem, aby Maďarsko vypadalo jako „demokratická země”. Oproti fašismu, nacismu či bolševismu, v nichž došlo ke změně režimu silou, se dnes tyranie dostávají k moci prostřednictvím legálních voleb. Nejde tak o totalitu ve smyslu odsouzení opozice jako takové a její uvěznění, nýbrž jde o „kočkopsa”. To znamená, že je tato tyranie volena většinou, je „legitimizována lidem“, a tudíž si na sebe bere šat domnělé demokracie.

K upevnění diktátorské moci se využívá hypnóza voličů prostřednictvím kontroly médií a rozbouráváním demokratických institucí. Stejně jako se to děje v ČR či v sousedním Polsku, Orbán využil pro něj příznivé situace k rozšíření etnického nacionalismu. Tato ideologie probouzí v lidech nenávist vůči neznámému, především pak vůči cizincům. Privilegované etnikum je etnikem „domácím“, které považuje jiná za horší, za podřadná a samozřejmě za potenciální ohrožení. Extrémní případ této ideologie vidíme právě v Maďarsku, ve kterém není za Maďara považován člověk s maďarským občanstvím, nýbrž ten, který volil stranu Fidesz, tedy Orbána. Ten se nechal slyšet, že by si přál, aby se politický model Maďarska či Polska zavedl ve všech státech Evropské unie. V jistém smyslu se toto přání již realizuje. Nenastal čas velké změny? Je skutečně liberální demokracie konečnou formou lidské vlády, jak o tom hovořil Fukuyama? Nejsme snad svědky kritického bodu vedoucí k přeměně liberální demokracie v neliberální, která je v jádru tyranií?

Z liberální do neliberální demokracie
Strašidlo ideologie etnického nacionalismu obcházející Evropu, je rybářským háčkem, na který už byl vyloven nejeden rybník. Opakování „písničky” o obraně země před migranty, před zničením kultury založené na křesťanských hodnotách „tím zhoubným islámem” atd. je již i záležitostí politiků České republiky. Nejen u Tomia Okamury a jeho obludáriem příznivců v čele s pomatenou Ingland Hruškovou či Olivii Žižkovou, ale především pak chování Andreje Babiše je výrazem touhy po absolutní kontrole. Stejně jako Orbán si Babiš vyhlídl svého „ďábla”, který za vše může, aby si na něm vybudoval svou politickou pozici. V případě Orbána tomu je Soros, v případě Babiše to je Kalousek. Babišovy mocenské choutky se projevují nejen v přání snížení počtu poslanců a senátorů, ale i v ovládání největší mediální skupiny Mafra, a. s. či v útocích na ČEZ, o jehož kontrolu stále usiluje. A to nemluvíme o nové Národní sportovní agentuře, na níž (a tím i na sport) bude mít přímý vliv.

Sledujeme tak znaky určité proměny liberální demokracie, avšak není jisté, zda jde již o onen kritický bod, ve kterém by došlo k naplnění Orbánova přání. Tedy k tomu, že se v Evropě rozšíří demokracie neliberální, pro níž je charakteristické držení moci v rukou jedné strany, resp. jednoho člověka, který si jejím prostřednictvím uspokojuje soukromé zájmy. Záměrně svým chováním oslabuje citlivost na lidská práva, média ztrácí svou svobodu, kritické názory jsou ignorovány či prohlašovány za „nesmysly, pomluvy a lži”. Vůle vůdce roste úměrně tomu, kolik moci jí ve volbách dá hlasů zhypnotizovaný lid. Výsledky voleb jsou posléze využívány jako zásadní argument. „Vůle vůdce je přeci vůlí lidu,” říká vůdce, zatímco ničí demokratické instituce, které se mu z nějakého důvodu zdají nehodné existence.

Volání po silném vůdci je odrazem sílící tendence nenávisti vůči demokracii jako takové z řad mnoha či snad většiny lidí ve společnosti. Touha po jistotě, řádu a „starých dobrých časech” je skvělou nabídkou, která se přeci neodmítá. A je vidět, že někteří se jí chopili se vší „grácií” a to zůstáváme ještě na starém kontinentu a nevydáváme se například na půdu Brazílie, kde vyhrál prezidentské volby ultrapravicový kandidát Bolsonaro, který je označován za „tropického Trumpa”. Pod Fukuyamovou koncepcí tak dochází k pohybu tektonických desek a vlna nesoucí sebou nové pořádky ve formě tyranie zaplavuje pilíře demokracie. Můžeme jen doufat, aby exploze, které již dnes slyšíme z jádra samotné demokracie, nebyly takového rázu jako ty, které se ozývaly v roce 2011 z Fukušimy. Není snad demokracie u konce svých dějin?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy