Další z řady mírových jednání mezi Izraelci a Palestinci je v krizi. I kdyby se podařilo obnovit přímé rozhovory a i kdyby se obě strany dohodly na hranicích a ostatních technických (a téměř nepřekonatelných) modalitách, které by umožnily vznik nezávislého palestinského státu, bude to stačit k vyřešení dlouhotrvajícího konfliktu?

Hranice, o kterých se v současnosti jedná, vycházejí z tzv. zelené linie, která zmizela v roce 1967. Konflikt mezi Palestinci a Izraelci ale svůj počátek nemá v roce 1967. Mírové návrhy, o kterých se dnes diskutuje, ve skutečnosti neřeší přímo podstatu konfliktu. Podstatou konfliktu jsou dva zcela protichůdné územní nároky, dva navzájem se vylučující národní příběhy.

Izraelský příběh: David versus Goliáš

Izraelský příběh je příběhem, který se stal v západním světě dominantní verzí událostí kolem vzniku židovského státu. Je to příběh biblického národa nuceného žít po tisíciletí ve vyhnanství, kde musel čelit iracionální nenávisti, pogromům a nakonec pokusu o totální vyhlazení – holokaustu. Je to příběh o zoufalých, ale statečných pionýrech, zakládajících osady v nehostinné a pusté krajině, aby ji následně těžkou prací přeměnili v úrodnou a bohatou zemi. Je to příběh o lidu, který vybudoval zárodek státu, jen aby ho musel v roce 1948 ubránit v boji o přežití proti obrovské přesile nepřátel usilujících o druhý holokaust, kteří se na Izrael vrhli ze všech stran, navzdory vůli mezinárodního společenství. Izrael, který v tomto příběhu vytváří paralelu s biblickým Davidem, se ale hrdinně ubránil arabskému Goliášovi. Vedlejším produktem střetnutí na život a na smrt byl pak exodus arabské části obyvatelstva regionu, které uprchlo před válkou z části dobrovolně, z části z podnětu arabských invazních armád vyzývajících místní obyvatele k evakuaci a vyklizení lokací budoucích bojových operací. Arabský exodus byl možná politováníhodný, nicméně zasloužený, neboť arabská strana agresi začala. Avšak místo toho, aby se arabská entita asimilovala v okolních arabských státech, její uměle vytvořený nacionalismus, přirozený antisemitismus a náboženská nesnášenlivost vyústila v dlouhé období teroristických útoků a štvavé kampaně vůči židovskému státu. Ten byl navíc nucen v preventivní válce v roce 1967 obsadit mimo jiné i zbylá území mandátní Palestiny, která ale stejně kdysi byla součástí židovského království. Toto teritorium, na kterém by měl na konci mírových rozhovorů vzniknout palestinský stát, ale není okupovaným územím, nýbrž sporným územím. Židé na něj mají stejný nárok, jako na zbytek Izraele a kolonizace tohoto území je vlastně návratem domů. Pokud se Izrael dobrovolně tohoto území někdy vzdá, učiní tak jen kvůli tlaku mezinárodního společenství, které celý problém dostatečně dobře nechápe a je motivováno egoistickou a iluzorní snahou udobřit si arabský (ropný) svět a předejít terorismu a kvůli faktu, že anexe několikamilionové palestinské populace by znamenala překážku v dosažení skutečně židovského a současně demokratického státu.

Není mým záměrem zde rozpracovávat nebo obhajovat izraelskou verzi příběhu. Domnívám se, že ta je dostatečně známá i hájená v českých médiích, která obecně považují rok 1948 za klíčové datum ve vysvětlování geneze současných událostí.

Palestinský příběh: oběti obětí

Palestinský příběh na druhou stranu zdůrazňuje období před rokem 1948. Začíná v druhé polovině 19. století, kdy sílící proti-osmanské nálady v kombinaci s moderními politickými koncepty pronikajícími z Evropy dávají vzniknout touze po „národní“ emancipaci, byť zpočátku jen mezi vzdělanou elitou, která ji dále šířila do vznikající palestinské společnosti. V té době zahajuje Istanbul řadu reforem, mimo jiné reformu pozemkovou (1858). Ta má v Palestině za následek masivní registraci (privatizaci) půdy, která byla do té doby obhospodařovaná na základě zvykového práva, nepsaných pravidel komunitního využívání a dělby práce. Negramotní rolníci, obávající se, že registrace bude znamenat větší zdanění a armádní odvody, ve velkém přenechali registrace malé skupině dobře informovaných a movitých velkostatkářů a jiných prominentů, kteří většinou ani permanentně nesídlili na území Palestiny. To a prohlubování ekonomické liberalizace vynucené na Osmanech koloniálními mocnostmi, které vedlo k masivnímu zadlužování drobných zemědělců, znamenalo postupné vyvlastňování půdy směrem od palestinských rolníků k velkostatkářům, správním hodnostářům a věřitelům. Půda, která nebyla určena k privatizaci, byla designována jako „státní“ (osmanská).

V roce 1882 dorazila do Palestiny první vlna židovských emigrantů z Ruska a počet židovské části populace, která po dlouhá staletí stagnovala pod 5% (v roce 1881 žilo na území Palestiny 25 tisíc Židů), se začal prudce navyšovat. Acham Haam, významný představitel tzv. kulturního sionizmu, varuje už v roce 1891 před potížemi, které mohou nastat díky tehdejší strategii a chování sionistů. Židovští imigranti, kteří v Rusku trpěli jako nevolníci, se s čerstvě nabytou svobodou chovali, podle Haama, k palestinským Arabům s pohrdáním, krutostí a násilím. Sijón, na rozdíl od představ osadníků, nebyla řídce osídlená země s dostatkem volné půdy, píše Haam, nýbrž veškerá úrodná půda již byla obdělávána domorodým etnikem, které ve většině případů půdu prodat nehodlalo. Ta půda, která byla Židy zakoupena od Osmanů nebo arabských velkostatkářů (často žijících v Bejrútu nebo Damašku), byla navždy znepřístupněna palestinským rolníkům, kteří mnohdy ani netušili, že ji už legálně nevlastní, byť byla jejich rodinami obhospodařována po staletí.

V roce 1897 je založena Světová sionistická organizace. Palestinským elitám je zcela zřejmé, že konečným cílem této organizace je vytvoření židovské většiny v Palestině a vytvoření židovského státu (z diplomatických důvodů se v té době oficiálně hovoří o „národní domovině“). To logicky znamená vyvlastnění území a politických ambicí palestinských Arabů. Palestinci zakládají noviny, píší pamflety, kritizují prodeje půdy a bouří v nově založeném osmanském parlamentu.

Blíží se první světová válka a Britové v roce 1915 slibují Arabům nezávislost v takové podobě, jakou si budou přát, včetně na území Palestiny, pokud Brity podpoří v boji proti Turkům. Britové současně v roce 1917 slíbí Židům ustanovení židovské národní domoviny v Palestině. Do třetice, Britové se tajně dohodnou s Francouzi o poválečném rozdělení Blízkého východu. Tyto tři sliby byly vzájemně neslučitelné.

Palestina je ke konci války skutečně osvobozena od Turků. Britská vojenská správa vyčkává, jaká bude politická dohra. Podle mezinárodních konvencí nesmí vojenská správa až do politického řešení měnit situaci na osvobozeném území. Britská armáda, k nelibosti britského ministerstva zahraničí, se skutečně staví proti masivní židovské imigraci. Je ustanovena tzv. King-Cranova komise, která má zjistit přání místního obyvatelstva. Komise shledává, že drtivá většina populace si přeje nezávislý arabský stát. Její doporučení navíc zní, že vytvoření židovské domoviny je nerealistické, pokud se má dbát principu národního sebeurčení (pilíře zahraniční politiky amerického prezidenta Wilsona), neboť většinová populace si zcela jasně nepřeje pokračování židovské imigrace. Zpráva komise, určená pro mírové konference v letech 1919, byla potlačena a publikována až v roce 1922. Až poté, co americká Sněmovna reprezentantů a Senát podpořily ustanovení židovské národní domoviny v Palestině a až poté, co se vítězné mocnosti dohodly na vytvoření mechanismu, který by jim umožnil kolonizaci Blízkého východu. Tento mechanismus se jmenoval „mandátní území“ a měl teoreticky sloužit k tomu, aby připravil místní obyvatelstvo (vhodně považované za nepřipravené) na eventuální nezávislost.

Britská vojenská správa je střídána politickou mandátní správou reprezentovanou Vysokým komisařem Samuelem Herbertem, nepraktikujícím Židem. V Palestině okamžitě propukají nepokoje. Britský mandát pro Palestinu, posvěcený čerstvě zformovanou Ligou národů, ve svém textu výslovně uvádí za cíl ustanovení židovské národní domoviny a židovských správních orgánů (Židovská agentura), které budou požívat značné autonomie, které budou spolupracovat s Brity a které ve své podstatě bude svou organizací a náplní práce kopírovat budoucí ministerstva židovského státu. Palestinští Arabové, tvořící v té době zhruba 90% populace, nejsou v dokumentu zmíněni přímo ani jednou, pouze jen jako „ostatní segment populace“.

Palestinci se bouří v roce 1920, 1921, 1929 a 1933. Britové podle nich zradili své sliby a z Palestiny učinili další ze svých kolonií. Navíc umožňují progresivní kolonizaci země cizím prvkem pod falešnou rouškou národního sebeurčení. Pro Palestince totiž nebyli Židé národ, ale náboženská komunita složená z mnoha národností. Židovští přistěhovalci byli vnímáni jako forma evropského kolonialismu, který pomalu zabíral zemi pod ochranným dohledem britských vojáků, kteří reprezentovali formu evropského imperialismu.

Britové v Palestině implementovali svoji osvědčenou strategii za účelem oslabení a rozdělení politické opozice kolonizovaného etnika. Vytvořili nový náboženský úřad pod záminkou obnovování tradic, institut Velkého palestinského muftího, který nadali zcela netradiční a neislámskou mocí, především finanční a náboženskou. Do čela tohoto institutu posadili reprezentanta jedné z mocných palestinských rodin, Mohameda Amína al-Husajního. Výběrem mladého, nábožensky nekvalifikovaného a ambiciózního Amína kontrovali Britové hlavní postavu palestinského odporu, Amínova strýce Músu Kázima al-Husajního. Navíc na pozici jeruzalémského starosty jmenovali Britové člena rodiny Nashashíbů, hlavních rivalů al-Husejnů. Díky delikátnímu politikaření, vytváření zdání moci a prestiže a živení interních rivalit se Britům podařilo udržet potencionální palestinské politické elity od reálné moci a předejít jednotnému palestinskému tlaku na mandátní správu. Především al-Husejní hrál přes deset let klíčovou roli v konejšení a dušení výbuchů nespokojenosti řadových Palestinců.

Akcelerovaná židovská imigrace do Palestiny mezi lety 1931 a 1936 způsobená vzestupem nacismu v Německu zvýšila počet Židů v Palestině o dvě stě tisíc, což znamenalo zhruba 110% skok. Palestinci vstupují do generální stávky. Utváří se další komise, tzv. Peelova, která má posoudit výbušnou situaci. Palestinci požadují samosprávu, jaká již funguje v okolních arabských zemích pod britskou a francouzskou nadvládou. Britové ale Palestincům systematicky zamezují vytvoření stejných institucí, které již mnoho let existují pro Židy. Jednou z mnoha podmínek a právních kliček, které Britové staví Palestincům do cesty k nezávislosti, je uznání mandátu a tedy uznání Balfourovy deklarace, která v roce 1917 slíbila Židům vytvoření národní domoviny v Palestině. Palestinci nechápou, proč by měli uznat závazek evropské mocnosti vůči (převážně) evropským Židům o neevropské zemi.

Peelova komise přichází se stejnými zjištěními jako všechny předchozí komise. Palestinci požadují zastavení židovské imigrace, vznik samosprávních palestinských institucí a brzké nabytí úplné nezávislosti. Komise doporučila rozdělení země na židovskou a palestinskou část. Pro Palestince je to šok, dělení nedělitelného. Vzniká doposud největší palestinské povstání, které trvá až do roku 1939. Výsledkem je totální rozdrcení povstání, deportace politických lídrů do zahraničí, smrt nebo vězení pro 17 000 Palestinců a především úplné odzbrojení palestinské populace.

Koncem druhé světové války se Židé v Palestině cítí početně, organizačně i logisticky natolik silní, aby uskutečnili svůj dlouholetý sen – vyhlášení samostatného židovského státu. Velmi prozíravě mění svého hlavního politického sponzora, Velkou Británii, za budoucí novou světovou velmoc – Spojené státy americké. Mezinárodní situace je více než příznivá. Sovětský svaz si přeje odchod Britů ze strategicky důležitého Blízkého východu, Američané taktéž. Palestinci jsou mezinárodně ignorováni. Britové na Palestince pohlíží nevraživě kvůli předešlému povstání a navíc se cítí zrazeni snahou exilového muftího al-Husejního o alianci s nacistickým Německem v průběhu války. Palestinci nemají žádné zastoupení ve Washingtonu nebo Moskvě, znamení špatného odhadu budoucího mezinárodního vývoje.

Židům tedy zbývá jen přimět Brity k odchodu. Začíná židovská revolta. Britové se rozhodnou stáhnout z Palestiny a přehodit horký brambor do klína nově vzniklé OSN. Vzniká zvláštní výbor, který v listopadu 1947 doporučuje rozdělení Palestiny. Židé, kteří i přes masivní snahu o výkup půdy vlastní v té době pouhých 7% území Palestiny a tvoří jednu třetinu jejího obyvatelstva, mají podle plánu OSN dostat 56% mandátního území. Na území zamýšleného židovského státu žije téměř stejný počet Palestinců jako Židů a to jen díky kreativnímu načrtnutí hranic mezi dvěma skupinami. Palestinci požadují posouzení Mezinárodním soudním dvorem o legitimnosti takového rozhodnutí. Žádost byla zamítnuta nejužší možnou většinou států. Rozhodující hlasy byly v dalších hlasováních o Palestině poskytnuty státy, které byly silně závislé na, ne-li prakticky koloniemi, Spojených státech amerických – Filipíny, Libérie a Haiti.

V Palestině propukají nepokoje. Židé sice nejsou s rozdělením spokojeni, ale z taktických důvodů jej přijímají, byť část radikálních sionistů takové řešení veřejně odmítá. Ben Gurion, předseda Židovské agentury, soukromě ubezpečuje své kolegy, že rozdělení je jen začátek cesty, na jehož konci bude vznik Izraele na celém území mandátní Palestiny. S palestinským odporem se počítalo již několik let a už v roce 1937 existoval plán na převzetí moci v celé Palestině (tzv. Avnirův plán) v případě, že se Britové stáhnou. Tento plán byl upraven a nově vzniklý plán Dalet určil vývoj dalších měsíců.

Válka o Palestinu nezačala invazí arabských armád v květnu 1948, ale občanskou válkou mezi Palestinci a Židy, která vypukla v prosinci 1947. Dobře vycvičení, moderně vybavení, zkušení a jednotně organizovaní židovští vojáci stáli proti palestinské lokálně organizované domobraně (oslabené brutálně potlačeným povstáním z let 1936-1939) a oddílům špatně vyzbrojených arabských dobrovolníků. Bojově aktivní Palestinci a arabští dobrovolníci čítali dohromady něco mezi pěti až maximálně deseti tisíci muži, zatímco Židé na začátku občanské války disponovali patnácti tisíci muži.

Občanská válka končí 14. května 1948 vyhlášením státu Izraele. Předchází mu úplná destrukce palestinského odporu a masivní vlna palestinských uprchlíků/vyhnanců. Teprve v tomto momentě vstupují na scénu vojska okolních arabských států. Ty byly motivovány snahou zastavit destabilizující proud uprchlíků/vyhnanců, teritoriálními zisky a veřejným míněním vlastních obyvatel. V okamžiku, kdy ostatní arabské státy vstupují do konfliktu, má izraelská armáda k dispozici přes šedesát tisíc vojáků vybavených moderními zbraněmi z USA, Československa a Británie. Přestože v té době existuje sedm nezávislých arabských států, na území Palestiny vkročí vojska jen čtyř z nich, dohromady méně početná než izraelská armáda. Pouze dvě arabské armády operují na území, které bylo OSN přiřčeno židovskému státu. Jsou to vojáci z Egypta a Sýrie, dohromady méně než 15 tisíc mužů. Tyto jednotky téměř vůbec nekoordinují mezi sebou a už vůbec ne s jednotkami jordánského krále Abdulláha. Ten je podezřelý ze snahy urvat co nejvíce palestinského území pro sebe a v budoucnu ovládnout i Sýrii. Abdulláh disponuje Arabskou legií, což je nejvíce bojeschopná armáda v rámci arabských vojsk. Do Palestiny je vyslán kontingent o síle 4500 mužů, podpořený 3000 muži z iráckých jednotek. Nedůvěra v Abdulláha je oprávněná, neboť jordánský král, za pomocí Britů, dosáhl ještě před válkou s Židy porozumění. Může zabrat část Palestiny na západním břehu řeky Jordán, ale nenapadne území přidělená Židům v plánu OSN.

I když v průběhu arabsko-izraelské války počty arabských vojáků kolísaly, nikdy ve skutečnosti nepřevýšily počet židovských vojáků. Stejně tak organizačně i materiálně byly židovské jednotky po celou dobu konfliktu nadřazenější protivníkovi.

Co ale je pro palestinský příběh podstatnější než nezdary a politikaření okolních arabských států, je palestinská nakba, nebo-li katastrofa.

Nakbou, katastrofou, není myšleno vznik státu Izraele jako takového, ale konec palestinské společnosti. Na území, které Izrael po příměří ovládl, žilo před válkou 900 000 Palestinců. Na konci války byl jejich počet 150 000, z nichž 40 000 bylo interními uprchlíky. Majetek i pozemky uprchlíků byly ihned zkonfiskovány a palestinským uprchlíkům byl zákonem znemožněn návrat.

Palestinci a palestinští historikové od té doby obviňují Izrael z odpovědnosti. Odpovědnosti, která má svůj počátek v roce 1897, kdy se Židé rozhodli vybudovat stát na již osídleném území bez ohledu na práva domorodého obyvatelstva. I kdyby byl padl první výstřel v roce 1947 z palestinské pušky, Palestinci nevnímají tento rok nebo rok 1948 za počátek konfliktu. Pro Palestince padl první výstřel, ať už rétorický na sionistickém sjezdu v Basileji nebo doslovný, daleko dříve. Ať již Židé v Evropě trpěli, jak trpěli, pro Palestince je židovské utrpení problémem Evropanů. Pro Palestince neexistoval jediný platný morální nebo právní argument, proč by měli přenechat to, co považovali za vlastní zemi, těm, které považovali za cizince.

Historická sebereflexe jako základ trvalého míru

Od palestinského exodu se oba národní příběhy, jak židovský tak palestinský, vyvíjely vlastními a opačnými cestami. Žily vlastním životem a v současné době jsou mezi běžnou populací rozšířeny v často extrémních verzích. V devadesátých letech se otevřely archivy židovského státu a umožnily vznik nové generace izraelských historiků reprezentovaných B. Morrisem, I. Pappém nebo A. Shlaimem. Tito lidé přispěli k vyvrácení mnoha mýtů židovské verze příběhu a posunuly jazýček pravdy směrem k palestinské verzi. Kupříkladu potvrdili, díky nalezené izraelské armádní zprávě, že 75% Palestinců opustilo své domovy kvůli přímým akcím (útokům, destrukcím nebo nucené evakuaci) židovské armády a jejích odštěpených organizací. Dalších 20 % uprchlo ze strachu před masakrem (strach ze znásilnění palestinských žen byl druhý nejčastější důvod ve společnosti, která si zakládala na rodinné cti). Izraelská armáda tento strach cíleně vyživovala, zatímco odštěpené frakce židovských radikálů (z nichž později mnozí zasedali v nejvyšších politických funkcí) provedly několik exemplárních masakrů. Noví historikové také vyvrátili tezi o tom, že arabské armády během války vyzývaly palestinské obyvatelstvo k evakuaci a naopak doložili, že arabská radiová vysílání a jiné druhy komunikace žádaly Palestince, aby zůstali namístě a nezatěžovali logisticky arabské vojáky a sousední státy.

Přes objemnou práci odvedenou izraelskými novými historiky je tento pokus o částečnou revizi dějin v Izraeli silně kritizován, marginalizován a většinou společnosti vnímán jako zrazující. Palestinci rovněž kritizují mnohé z nových historiků za neochotu odpovědět na hlubší otázky, například zda bylo etnické čištění během občanské války záměrné nebo pouze neřízenou souhrou událostí nebo zda byl způsob vzniku židovského státu legitimní. Navíc podle Palestinců mnozí z nich interpretují nově zpřístupněná fakta způsobem, který ve svém důsledku chování sionistů ospravedlňuje.

Palestinský příběh se na druhou stranu mnohdy vyvinul až v chronickou posedlost konspirativními teoriemi, přehnaným důrazem na všemocnost židovské lobby ve světě a bohužel také v nevraživost náboženskou a to i přesto, že náboženství v tomto konfliktu nikdy hlavní roli nehrálo. Paradoxně, založení Izraele a události jemu předcházející, které měly vyřešit evropský anti-semitismus, zapříčinily vznik a nárůst antisemitismu (v moderním slova smyslu) mezi Palestinci a arabským světem.

K opravdovému mírovému řešení konfliktu mezi Židy a Palestinci je především nutná historická reflexe. Odsouvat historii stranou, protože je mrtvá, subjektivní nebo irelevantní by bylo velkou chybou. Může taková reflexe vzejít na palestinské straně v podmínkách teritoriálního rozptýlení a okupace, kterou Palestinci fyzicky i psychicky denně pociťují? Může taková reflexe vzejít na izraelské straně v podmínkách paranoidní hrůzy z nového holokaustu a dlouhodobého válečného stavu s arabskými zeměmi? Pravděpodobně ne. Můžeme se takové reflexe dočkat v momentě, kdy vznikne palestinský stát a Izrael uzavře mír s arabskými zeměmi? Domnívám se, že také ne. Taková reflexe by totiž ideálně vedla ke vzniku jediného státu pro Židy i Palestince. Jednostátní řešení je ale zatím nerealistické. Do té doby se však bude každá ze stran dívat na druhou část Palestiny s ukřivděním a chtivostí a na druhou část populace s podezřením a opovržením. A to není dobrý základ pro trvalý mír.