Ve středu večer ukončil vojenský převrat roční vládu Muslimského bratrstva nad Egyptem. Nyní již ex-prezident Mohamed Mursí potvrdil nedostatek politické předvídavosti a zatvrzele vyzval egyptskou armádu na souboj v blafování, ve kterém mu bylo předurčeno prohrát. Že události došly až tak daleko je ale špatnou správou pro usmíření vysoce polarizované egyptské společnosti.

Je až s podivem, jak moc se změnila štěstěna Muslimského bratrstva za poslední rok. V červenci minulého roku vyšel z prezidentských voleb vítězně kandidát Muslimského bratrstva, necharismatický a poměrně neznámý Mohamed Mursí, když ve druhém kole společnými silami s neislamistickými revolucionáři porazil proponenta pohrobků Mubarakova režimu (včetně armády) Ahmeda Šafíka. Tehdy slíbil revolucionářům a neislamistické anti-mubarakovské opozici, že se o moc podělí a že proces vytváření nové egyptské ústavy bude inkluzivní. Vlastně již tehdy ale mělo Muslimské bratrstvo černou kaňku na své nedávné historii. Přestože slíbilo, že nebude v parlamentních volbách předcházejících těm prezidentským usilovat o většinu křesel, brzy na tento slib pozapomnělo. Stejně tak rychle byl pozapomenut slib, že nevyšle kandidáta do prezidentských voleb. Kromě zapomenutých slibů nemohlo mnoho revolucionářů překousnout způsob, jakým bratrstvo po celou dobu od pádu Mubaraka uzavíralo politické handly s armádou, mnohdy na úkor životů mladých rebelů.

I přes tyto černé skvrny však minulý rok skýtal řadu příslibů: první egyptský prezident-civilista a rétorika národního dialogu a ekonomické renesance („Renesance“ se ostatně jmenoval i politický program bratrstva). Brzy po prezidentských volbách se ale ukázalo, že Mursí je především prezidentem Muslimského bratrstva než všech Egypťanů a demokracii vnímá jako mandát pro ignorování zbytku politického a občanského spektra. Mentalita Muslimských bratrů byla a je mentalitou opozičního a podzemního hnutí: disciplína, tajnosti a pocit obležení. Pravda, pocit nebezpečí byl částečně oprávněný. Mocná armáda nechovala k bratrstvu žádnou lásku, policie a bezpečnostní složky Muslimské bratry po dekády tvrdě pronásledovaly a nehodlaly se ani reformovat, ani si od nového prezidenta nechat poroučet. Zbytku starého režimu měly stále peníze, vliv a dlouhé prsty a většina médií bratrstvu vyloženě nepřála. O to více tak bylo důležité, aby se bratrstvo otevřelo revolucionářům a vytvořilo koalici, podobnou například té tuniské. Bohužel pro Egypt, místo k pokusům o budování důvěry napříč společností došlo na konspirační teorie, podezřívání, opovrhování a otevřenou nenávist.

Přelomovým okamžikem v pádu Mursího popularity se staly listopadové prezidentské dekrety, kterými si přisvojil v podstatě neomezenou moc. I když si ji v reakci na protesty rychle zase odebral, pokračoval i nadále ve válcování opozice uspěchaným protlačením nové ústavy, která nebyla konsenzuální, a tudíž postrádala legitimitu. V dubnu letošního roku se najednou objevila kampaň Tamarud (Revolta), která za pouhých několik týdnů dokázala nasbírat miliony podpisů požadujících rezignaci prezidenta. Revolucionáři, kteří ještě před několika měsíci skláněli hlavu, byli opět na koni. Ukázalo se, že Muslimští bratři rychle ztrácejí podporu, a to dokonce i v rámci ostatních islamistických stran, které chtějí podíl na moci a pro které je bratrstvo konkurentem v islamistickém spektru voličů. Oslabení bratrstva by rozhodně salafisty nebo skupiny jako al-Gamáa Islámíja nerozesmutnilo. Na druhé straně spektra se začaly vynořovat postavy minulého režimu a s nimi stále spojené nereformované bezpečnostní složky, které ucítily svoji příležitost zařadit revoluční zpátečku. Kolabující ekonomika poslala do ulic další masy lidí, z nichž mnozí Muslimské bratrstvo ještě před rokem volili.

Armáda sice s Mursím uzavřela dohodu, díky níž si uchovala svrchovanost nad svým rozpočtem a ekonomickými zájmy v zemi, ale vázaná se jí necítila. Šance odstavit Muslimské bratry, kteří ji byli v dlouhodobém výhledu hrozbou, a nahradit ji skupinou opozičních politiků s velkým egem, ale menší a méně disciplinovanou voličskou základnou, byla příliš lákavá. Opozice vůči Muslimskému bratrstvu drží totiž pohromadě jen existencí společného nepřítele. Bude zavázaná a odkázaná na armádu a v momentě, kdy se ujme vlády, se pravděpodobně rozhádá a bude to armáda, která může hrát roli zákulisního arbitra. Pokud ovšem opozice nevygeneruje silného politika (popřípadě koalici) se silným mandátem a neodkáže armádu do patřičných mezí. Každá seriózní ekonomická reforma v Egyptě se totiž musí (nemile) dotknout armády.

Egypt bude každopádně těžce zkoušenou zemí. Převrat je stále převrat, ať už jsou úmysly jakékoli. Nedá se říci, že by byl včerejší puč namířen proti autokratickému režimu. Možná k takovému režimu Mursí směřoval a můžeme se dohadovat, do jaké míry byl převrat preventivní. Faktem ale je, že po středeční noci bude v Egyptě několik milionů lidí, kteří budou cítit obrovskou nespravedlnost, izolaci a hněv. Vzato z jejich pohledu, demokraticky zvolený prezident, ze kterého se ještě nevyloupl diktátor, byl odstaven nezákonnými prostředky. Bude teď záležet na vedení Muslimského bratrstva, zda tuto hořkou skutečnost spolknou a napnou síly k příštím volbám (ve kterých mají nemalé šance dobře uspět), nebo zda bude viset na zmařeném snu a snažit se novou situaci za každou cenu zvrátit, či se alespoň pomstít. Jedno je ale jisté, zahrabat příkopy napříč egyptskou společností bude po středečním převratu zase o něco těžší.

Psáno 4.7.2013 pro ihned.cz (http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-60193350-muslimske-bratrstvo-proti-vsem)