O krok blíž k Soudnému dni
Řádění tzv. Islámského státu v muzeích a ¬knihovnách Mosulu, stejně jako na dalších tisících kulturně významných a jedinečných místech v Iráku a Sýrii, vyvolalo vlnu odporu i mezi islámskými a arabskými organizacemi jako jsou Organizace islámské spolupráce či Liga arabských států. Dár al-Iftá v Egyptě, jedno z nejvýznamnějších center islámské právní vědy, označil členy Islámského státu za devianty.
Muslimové ostatně raději používají pro Islámský stát hanlivé označení „Daeš“, které příznačně odkazuje na někoho „kdo rozbíjí věci tím, že na ně šlape“. Snaha vyvarovat se jména Islámský stát je pochopitelná, protože muslimové nepovažují Daeš za stát, natož za islámský. Na druhou stranu je pravda, že Islámský stát se v¬ podstatě neustále odkazuje na Korán a ¬další klasické zdroje islámské morálky, etiky a¬ práva. Ničení drahocenných kulturních památek je tak ospravedlňováno jako boj s idolatrií (modloslužebnictvím), ke kterému lze skutečně dohledat reference nejen v islámských zdrojích, ale i v ostatních abrahámovských náboženstvích, tedy i v judaismu i křesťanství.
Co na plat, že muslimští učenci poukazují na fakt, že cenné památky přečkaly téměř 1¬400 let pod muslimskou nadvládou a že neslouží ke zbožňování. A že i¬ kdyby byly předmětem zbožšťování, tak se musí rozlišovat mezi „principy“ islámu a ¬specifickou aplikací těchto principů v měnícím se sociálním kontextu (viz. začlenění polyteistů v Indii do muslimského státuv rané historii islámu). A jak s idolatrií souvisí archiv iráckých novin minulého století nebo jiné tiskoviny a knihy, které byly nedávno zničené? K uším fanatiků argumenty nedoléhají.
Zdánlivé puritánství Islámského státu je totiž hlavní pilířem tohoto hnutí. Žádné kompromisy, žádné složitosti. Svět je černo-bílý a blíží se ke konci. Islámský stát prostupuje očekávání apokalypsy, všechny jeho aktivity i rétorika odkazují a připravují na Soudný den. Svým způsobem to ani není nihilismus, protože se očekává začátek něčeho nového.Tvrdé jádro Islámského státu je přesvědčeno, že započalo novou epochu, že pokládá základy konečného střetu dobra se zlem a že první bitva s armádou nevěřících se podle starého proroctví odehraje u města Dábik v severní Sýrii. A dělá všechno proto, aby se na toto osudové setkání nepřítel dostavil.
Proto dramatické a šokující popravy stětím, upálením a ukřižováním. Kromě vytváření vlastního, chtělo by se říci téměř hollywoodského, mýtu pro účely verbování nových rekrutů mají tyto popravy vyprovokovat pozemní vojenskou intervenci. A podobný účel má i teatrální destrukce nesmírně cenného světového dědictví. Ničení předislámských, ale i islámských (šíitských, súfíských) památek je navíc akt fyzické i symbolické destrukce všeho, co leží mezi extrémy černo-bílého vidění světa. Je to stvrzení jediné verze pravdy a tím pádem i jediné verze budoucnosti.
Jenomže v mezidobí čekání na Soudný den se i chalífát musí zabývat zcela světskými aspekty vládnutí a tak už v samém počátku zdánlivě nové historické kapitoly vidíme silné pokrytectví. „Modly“ se sice ničí, ale daleko víc artefaktů se ve velkém prodává na černém trhu. Objem obchodu kontrolovaného Islámským státem se odhaduje na miliardu dolarů (zpravidla si Islámský stát vybírá od překupníků 20-50% z uskutečněného obchodu). Celosvětově se trh s nelegálními památkami co do hodnoty umisťuje na třetí příčce hned po drogách a zbraních. Syrské a ¬irácké památky mizí, patrně nenávratně, i na trzích v Německu, Anglii a Švýcarsku. Výdělek umožňuje Islámskému státu poskytovat na svém území základní sociální služby sunitským muslimům, které před tím terorizovaly buď irácké šíitské milice, nebo syrský režim Bašára Asáda, popřípadě některé prospěchářské milice syrské opozice.
Barbarské ničení památek na území Sýrie a Iráku smutně dokresluje rozpad těchto dvou států a možná celého moderního politického systému arabského regionu. Na druhou stranu to bylo právě selhání tohoto politického systému, které stvořilo noční můru v podobě Islámského státu a extrémismu obecně. Islámský stát sice tento systém nerozloží, ale doufejme, že spoušť, kterou za sebou zanechá, alespoň přispěje k jeho reformě.
Text v mírně upravené verzi vyšel v sobotní MF Dnes 7.3.2015.