V posledních dnech se ve sdělovacích prostředcích znovu začalo přetřásat téma euthanazie. Debatu vyvolala informace o Češích, kteří si jezdí pro smrt do zemí, kde je euthanazie nebo asistovaná sebevražda povolena. Z právního hlediska se jedná o usmrcení nevyléčitelně nemocného na jeho opakovanou žádost za jasně zákonem stanovených podmínek. Asistovaná sebevražda znamená beztrestnost pro ty, kteří poskytnou nemocnému prostředky, aby mohl ukončit svůj život.
Debata o euthanazii probíhala na půdě Parlamentu naposledy při rozpravě nad trestním zákoníkem, který nakonec ale nebyl schválen. A to nejen kvůli sporným ustanovením právě o euthanazii. Téma je to nesmírně citlivé, řešící zároveň dva okruhy problémů. Ten první řeší její přijetí jako takové, tedy zda jsou skutečně vážné důvody pro její zákonné povolení. To podporují zejména argumenty, kdy nemocný trpí nesnesitelnými fyzickými a psychickými bolestmi a chce své trápení za každou cenu ukončit. Proti tomu hovoří názory, že dnešní lékařská péče umí utlumit téměř všechny bolesti ať už fyzické či psychické. Druhý okruh problematiky kolem euthanasie se dotýká problému, jak zabránit možnému zneužití. Podle návrhu by měl nemocný, jež si euthanasii přeje, opakovaně vyjádřit svou nezměnitelnou vůli zemřít. Jistě si ale každý z nás umí představit situaci, kdy nevyléčitelně nemocný a trpící člověk, odkázaný na své bližní, podlehne tlaku z jejich strany. Ve své bolesti si začne připadat všem na obtíž, odepsaný pro další život. Zvláště v podmínkách společnosti, která preferuje mládí, zdraví a výkonnost a kde stáří a zkušenost nejsou příliš uznávanými hodnotami. Mimo jiné to dokládá fakt, že ačkoliv podle posledního průzkumu údajně souhlasí v ČR s euthanásií 70% dotázaných, počet zastánců se snižuje úměrně se zvyšujícím se věkem.
Jak tedy situaci posoudit? Existuje nějaká rozumná alternativa? Podle mého názoru ano. Pomocí rozvinuté paliativní péče, která se zaměřuje na to, jak poslední chvíle lidského života řešit soucitně a lidsky. Odpovědí na otázku je hospic - lůžkové zařízení, které tuto péči poskytuje. V České republice zatím existuje pouze deset takových zařízení, která se věnují důstojnému odchodu ze života nevyléčitelně nemocných. Snaží se tlumit fyzickou bolest, ale především se starají o duševní stav, a to nejen samotných umírajících lidí, ale pomáhají – což je nesmírně důležité - také jejich blízkým. Bohužel hospice nejsou na rozdíl od poněkud skandální příchutě euthanasie samotné v popředí zájmu médií ani veřejnosti. Ta si je navíc často zaměňuje s léčebnami pro dlouhodobě nemocné, ačkoliv rozdíl mezi oběma zařízeními je značný. Zatímco léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) by měly lidi léčit – tedy vracet do života lidi zotavující se z těžké nemoci, hospice poskytují zdravotní, sociální i duchovní péči těm, kteří jsou nevyléčitelní. Na budování hospiců a jejich provoz však stále nejsou peníze… Většina lidí tak umírá právě ve zmíněných LDN, kde je jim poskytována pouze zdravotní péče, postrádající tolik potřebnou duchovní složku, ulehčující umírajícím odchod.
Může nebo snad má vyřešit všechny problémy jedna injekce? Já myslím, že ne a že je třeba spíše rozvinout paliativní péči jako nezbytnou součást českého zdravotního a sociálního systému. Právě v tom vidím odpověď na nedůstojné ukončení života, které se snaží vyřešit zastánci přijetí euthanasie.
Podle předběžných údajů zemřelo na českých silnicích během prvního prázdninové měsíce 113 lidí! Předloni bylo toto číslo ještě vyšší – v autech tehdy zahynulo během července 119 našich spoluobčanů, známých, příbuzných. Porovnám-li to se statistikou stejného období loňského roku, tedy po zavedení bodového systému daného novelizací zákona o provozu pozemních komunikacích, bylo toto číslo přeci jen o poznání menší - 72 mrtvých.
Vzpomněla jsem si v této souvislosti na nekonečné debaty v senátních výborech, které vzrušeně probíhaly před schvalováním výše uvedeného zákona a množství hlasů, jež bodový systém zavrhovaly. Čísla však hovoří jasně ve prospěch bodového systému. Bodový systém je nástrojem ke snížení tohoto strašného počtu mrtvých lidí na českých silnicích. Statistika hovoří jasně, po jeho zavedení se čeští řidiči více obávali represe ze strany policie a především - ztráty bodů! Viditelně se snažili neporušovat pravidla silničního provozu. Ovšem rok se s rokem sešel a většina řidičů zjistila, že dopravní policie přeci jen nepostihuje přestupky tak, jak se očekávalo, a že k nim mnohdy přistupuje s jistou dávkou benevolence a shovívavosti. A tak se vesele dál jezdí velikou rychlostí, dál se porušují pravidla a dál zbytečně umírají lidé.
Na začátku léta jsem byla v Maďarsku. Je známo, že pokuty v Maďarsku jsou vysoké. Téměř v každé obci na mezinárodní silnici byla předepsána nikoliv 50ti kilometrová, ale 30ti kilometrová rychlost a na dvou set kilometrovém úseku jsme postupně napočítali šest policejních hlídek. A řidiči? Všichni jeli třicítkou!
Vzpomněla jsem si i na debatu o používání dětských autosedaček, kde zaznívaly argumenty, že méně majetné rodiny nebudou na autosedačky mít. Přitom je zcela nezpochybnitelnou skutečností, že upoutání dítěte v sedačce může rozhodnout o přežití při dopravní nehodě už ve velmi malé rychlosti. Vždyť celá polovina dětí umírá na silnicích jenom proto, že nejsou vůbec nebo jen špatně upoutány! Hovořím o tom nejen proto, že je před námi druhá polovina prázdnin, doba kdy spěcháme na dovolenou, za odpočinkem a kdy se stáváme sami k sobě shovívavějšími a tím i nepozornějšími. A také proto, že už na podzim se v Poslanecké sněmovně i Senátu rozběhne debata o „velké“ novele zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nevím jak debata dopadne ani jak bude vypadat konečná podoba zákona. Vím však zcela jistě, že tam, kde neplatí základní etická pravidla, musí bohužel nastoupit represe. A k tomu, aby bodový systém umožnil snížení počtu dopravních nehod je třeba, aby jej policie uplatňovala a na řidičích jeho dodržování pod hrozbou ztráty bodů a potažmo i řidičského oprávnění nekompromisně vymáhala.
Chápu sice řidiče, kteří milují rychlou jízdu, ovšem je ten úděsně vysoký počet mrtvých omluvitelný tím, že rádi závodíme a že obecně nemáme příliš vysoký respekt k zákonům? Stojí nám zmarněné životy a trvale zničené osudy celých rodin skutečně za to? Není to přeci jen příliš krutá daň našemu furiantství?