Minulý týden projednával Senát vládní návrh novely zákona o komunálním referendu. O čem vlastně zákon je a co nového měla přinést jeho novelizace ?
Místní nebo komunální referendum může za stanovených podmínek vyhlásit místní zastupitelstvo (pokud uváží, že se má rozhodnout o velmi zásadní otázce týkající se života obce). Daleko častěji však dochází k tomu, že místní referendum vyvolají sami občané. Musí sehnat podpisy podle velikosti obce či města (například ve stotisícovém městě podpisy 10% oprávněných voličů) pod otázku, která je v referendu položena. Místní zastupitelstvo pak rozhodne zda vyhoví otázce, která má být v referendu položena (bez jeho konání) nebo referendum vyhlásí. A tady zákon stanoví, že k tomu, aby se zastupitelstvo řídilo výsledkem referenda musí k němu přijít alespoň 50% oprávněných voličů. Pokud jich 50% nepřijde pak se jeho rozhodnutím zastupitelstvo řídit nemusí. Ovšem tady je první háček - tolik voličů obvykle nechodí ani k parlamentním či komunálním volbám a zřejmě by se zúčastnili referenda jen pokud by se rozhodovalo, zda v jejich obci má být úložiště jaderného odpadu. Takže vedení měst a obcí, které si referendum nepřeje, stačí, aby občany nabádalo k tomu, aby vyhlášené referendum ignorovali. Tím si zajistí, že nepřijde ten nesmyslně vysoký počet voličů. I když pak v samotném referendu hlasuje přes 90% občanů pro výsledek, zastupitelstvo se jím nemusí řídit. Není to nic neobvyklého, sama jsem takovou situaci zažila. (Přitom je zajímavé podívat se, jakým počtem hlasů bylo zvoleno příslušné vedení města, které získá mandát rozhodovat v zastoupení občanů na celé volební období. Udělala jsem to v případě komunálního referenda v Jablonci nad Nisou. Přišlo k němu 12,5 % oprávněných voličů - cca 4000 občanů, stejný počet voličů zvolil tehdejší vedení radnice na celé volební období).
Novela zákona se snažila tuto situaci zlepšit. Navrhovalo se v ní snížit počet voličů na 35%, což je návrh rozumný a hlavně reálný. Dále se měla vypustit sankce za to, že místní zastupitelstvo nebude respektovat rozhodnutí referenda, které dodrželo veškeré zákonem předepsané podmínky. Bohužel, při projednávání novely zákona v Senátu došlo k tomu, že se pozměňovacím návrhem vypustilo snížení počtu voličů na 35% (zůstala tedy povinná 50%ní účast) a ponechalo se vypuštění sankce za nerespektování výsledků referenda. Ze Senátu tak odchází návrh, aby povinný počet voličů zůstal na nesmyslně vysokém počtu 50% a ještě, oproti současné právní úpravě, vypouští sankci za nerespektování výsledků referenda! Tím pádem občané, kteří budou v budoucnu nespokojeni s některým připravovaným rozhodnutím radnice, se tak dostávají do nesmírně nerovného postavení a mají velmi malou možnost toto rozhodnutí změnit. Důvodem proč senátní většina odhlasovala takový návrh zákona je prý obava před zneužitím institutu referenda. Takže je jistě namístě otázka proč se senátoři, kteří pro tento návrh hlasovali , tak obávají občanů, svých vlastních voličů?
Zákon se ještě vrací do Poslanecké sněmovny, takže existuje šance, že občané přeci jenom nebudou v tak nerovném postavení. Můžete si tedy vsadit, jak to nakonec dopadne – dostane šanci občan nebo zvítězí obavy zákonodárců ?
Ústavní soud měl v úterý, 4.března 2008, jednat a rozhodnout o osudu zákona, na jehož základě byli vyvlastněni menšinoví akcionáři. Pro nemoc soudce zpravodaje se rozhodnutí odkládá. Na neurčito… Přesto je vhodná doba k připomenutí tohoto, pro Českou republiku tak příznačného, případu.
Návrhy zákona, jimiž došlo k zavedení squeeze out (možnosti vyvlastnění) menšinových vlastníků do právního systému, byly v obou případech připojeny k jiným, dlouho připravovaným,očekávaným a zásadním zákonům (úprava obchodního rejstříku a zvýšený dozor nad finančními institucemi). Tyto návrhy na vyvlastnění byly předloženy v Poslanecké sněmovně bez řádného projednání i zdůvodnění. Ostatně sami poslanci se následně (tedy již po vyvlastění mnoha menšinových akcionářů) veřejnosti omlouvali. Tento případ se odehrál v létě a na podzim roku 2005, blížily se volby a zřejmě i proto ty omluvy. Jsem přesvědčena, že tak závažný zásah do majetkových práv milionů lidí by se v právním státě neměl schvalovat bez řádného zdůvodnění a projednání mimo jiné i s veřejností.
Česká ústava stanoví, že majetek lze vyvlastnit pouze za třech, a to současně splněných podmínek – na základě zákona, ve veřejném zájmu a za úhradu. Jelikož byl zákon přijat bez jakéhokoliv zdůvodnění , poslanci možná opravdu nevěděli o čem hlasují. Protože právní úprava nebyla nijak zdůvodněna, nedošlo také ke zdůvodnění veřejného zájmu. Pokud jde o výši protiplnění je zcela nesrovnatelná s okolními zeměmi. Menšinový akcionář to má zkrátka velmi těžké pokud se chce domoci svých práv. Pokud zadání pro zpracovatele návrhu zákona znělo : „Udělejte to těm menšinovým akcionářům co možná nejobtížnější a nejdražší, aby si rozmysleli chtít nějaký doplatek“, pak se výsledek stoprocentně podařil.
Po proběhnuté kuponové privatizaci v 90.tých letech mělo více než 6 milionů občanů naději na rozšíření osobní svobody. Majetková práva nejsou důležitá jen sama o sobě , ale jsou určitým východiskem pro efektivní výkon ostatních základních občanských práv. Dnes akcie vlastní pouhý zlomek DIKů, došlo totiž k masivní koncentraci vlastnictví podniků. Měla snad některá politická strana ve svém volebním programu koncentraci akciového vlastnictví?! Poslední tečkou za kuponovou privatizací a poslední kapkou masivní koncentrace je česká varianta práva výkupu přijatá zákonem č. 216/2005 Sb. proti kterému skupina senátorů podává ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena již na podzim roku 2005. A právě v úterý , 4. března 2008, bylo projednávání opět odloženo na neurčito… Stále si kladu otázku zda neexistuje nějaké supertajné rozhodnutí, nějaké mimořádně vlivné politické skupiny o tom, že obyčejným občanům nepatří akcie do ruky?
Teď je tedy na řadě Ústavní soud. Myslím, že nejen již vyvlastnění, ale stále ještě vyvlastňovaní menšinoví akcionáři čekají na toto rozhodnutí. Dočkají se?